11.5 Bratrské společenství

Řecké slovo, které je překládáno jako „společenství“ či „pospolitost“, popisuje v podstatě stav, kdy je něco ve společném držení: společné – sdružené – spojené. „Pospolitost“ (communion) se vztahuje ke slovu „stýkat se/sdělovat“ (communicate). /Ve starší češtině by tuto souvztažnost dobře vyjadřovala dvojice „obecenství“ – „obcovat“ – pozn. překladatele./ Z důvodu znalosti Boha a našeho chování, které z toho vyplývá, máme společenství s ním i se všemi ostatními, kteří činí totéž co my a jsou též „v Kristu“. Je snadné zanedbávat zodpovědnost, kterou máme ke společenství s druhými: „nezapomínejte činit dobře a sdílet se /vytvářet společenství/“ (Žd 13,16 podle „Nové smlouvy“). Fp 1,5 hovoří o naší „účasti na díle evangelia“; základem našeho společenství je proto učení a způsob života, které jsou obsaženy v pravém evangeliu. Z tohoto důvodu je společenství zakoušené pravými věřícími mnohem významnější než v případě jiných organizací či církví. Pro toto společenství cestují na velké vzdálenosti, aby se vzájemně setkali a navštívili odloučené věřící, nebo využívají alespoň poštovních a telefonních kontaktů. Pavel hovoří o „společenství ducha“ (Fp 2,1), tj. společenství, které je založeno na našem společném následování Božího Ducha – mysli, tak jak je zjeven v jeho Duchu – slově.

Jedním z nejvýznamnějších znaků našeho společenství je společné dodržování obřadu Lámání chleba. První věřící „vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se… dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem“ (Skutky 2,42+46). Symboly představují ústřední sloup naší naděje a jejich společné sdílení by nás mělo spojit v „upřímnosti srdce“. „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí /společenstvím/ na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu“, tj. na Kristu (1 K 10,16-17). Máme proto závazek sdílet symboly Kristovy oběti se všemi těmi, kteří mají užitek z jeho konání a kteří jsou „podílníky na jednom chlebu“. V této pozici jsou pouze lidé správně pokřtění v Krista po poznání pravdy – s nikým jiným by obřad neměl být konán.

Jan vzpomínal, jak zvěstoval evangelium o věčném životě ostatním, „abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem“ (1 J 1,3). To ukazuje, že společenství je založeno na obyčejném pochopení pravého evangelia a že je tvořeno jak pravými věřícími, tak i Bohem a Ježíšem, s nimiž jsou možné vztahy v osobní rovině. Čím více vřazujeme evangelium do našich životů ve snaze přemoci naše hříšné směřování a čím hlubší je náš pokrok v chápání Božích slov, tím hlubší bude naše společenství s Bohem a Kristem.

Naše společenství s Bohem, Kristem a ostatními věřícími nezáleží jen na našem povšechném schvalování doktrinálních pravd, které tvoří „jednu víru“. Náš životní způsob musí být ve shodě s principy, které jsou v nich vyjádřeny. „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu“ (1 J 1,5-7).

„Chůze v temnotě“ musí ukazovat na životní způsob, který je stále a veřejně v rozporu se světlem Božího slova (Ž 119,105; Př 4,18); nevztahuje se k našim nahodilým hříchům a slabostem, neboť následující verš pokračuje: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda /tj. Boží slovo – viz J 17,17; 3,21; Ef 5,13/ v nás není“ (1 J 1,8).

Z toho by mělo být zřejmé, že společenství mizí, jakmile věřící začne vyznávat učení či žít způsobem života, které jsou otevřeně protikladné k učení Bible: „Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem“ (Ef 5,11). Mělo by být věnováno veškeré úsilí získat jej zpět po vzoru dobrého pastýře, hledajícího ztracenou ovci (L 15,1-7). Jestliže bratr či sestra setrvávají na pozicích falešného učení či hrubě překračují normy chování, je nutné nějak formálně zastavit tento proces, který ve společenství nastal (Mt 18,15-17). Prakticky to lze provést řízeným pohovorem před zodpovědnými členy eklézie. Je však třeba důrazně podtrhnout, že takto by mělo být postupováno ve zjevných případech vyznávání falešného učení či neduchovního způsobu života. Musíme si být jisti, že takové vyřazení ze společenství je vskutku nutné – vždyť je nás v podstatě v našem společenství kvůli vzdalování se od fundamentálního učení Bible tak málo.

Jedna z nejvýmluvnějších pasáží o společenství je v 2 K 6,14-18: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou?… A proto ,vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodin… já vás přijmu a budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů“.

Ukázali jsme, jakým způsobem je Boží slovo světlem. Příslušné verše osvětlují, proč bychom neměli mít jedno společenství s církvemi, které učí falešným doktrínám, proč bychom neměli vstupovat do manželství s těmi, kdož neznají Pravdu, a proč bychom se měli vyhýbat světským způsobům. Zvěstujeme-li Boží pravdu tak, jak bychom měli, pak se budou od nás ty pospolitosti, které věří v hereze typu trojice či osobního ďábla, nevyhnutelně distancovat. Doktrína je důležitá, protože řídí to, jak žijeme a jak se chováme. Musíme být proto v otázce doktríny „dokonalí“, pokoušíme-li se žít dokonalý život. Náš způsob života „nastává“ či je reakcí na základní evangelium, jemuž rozumíme a věříme (Fp 1,27). Všechny falešné doktríny se dotýkají Boží povahy – příkladem budiž idea věčného trestu v „pekle“ či jeho /údajná/ tolerance k tradičně chápanému „satanovi“. Díky naší oddělenosti od světa se nám dostalo pocty, která bere dech – stát se vlastními syny a dcerami Boha a součástí celosvětové rodiny těch, kteří jsou ve stejném postavení jako my, tedy našich bratrů a sester. Je pouze „jedno tělo“, tj. jedna pravá církev (Ef 1,23), jež je založena na těch, kteří mají jednu naději – jednoho Boha, jeden křest a „jednu víru“, tj. jeden pravdivý soubor jednotlivých článků učení, tvořících onu jednu víru (Ef 4,4-6). Není možné být současně částí tohoto „jednoho těla“ i společenství jiných náboženských organizací, které se nepřidržují pravé víry. Víme-li, že světlo nemůže tvořit společenství s tmou, pak se výběrem společenství tmy prohlašujeme za její součást.

Jestliže jste pečlivě studovali text celé naší knihy, mělo by být od nynějška zřejmé, že v našem vztahu k Bohu nelze zastávat postavení na polovičce cesty. Buď jsme křtem v Kristu, nebo mimo něj. Buď jsme ve světle díky našemu ovládnutí pravého učení a praktickému podřízení jeho principům, nebo jsme ve temnotě. Člověk nemůže sedět na dvou židlích.

Znalost těchto věcí nás činí do jisté míry zodpovědnými ve vztahu k Bohu. Nyní už nechodíme po ulicích a neměníme zaměření našeho života jako průměrný světský člověk. Bůh napjatě vyčkává na naši reakci. Jak on, tak i Pán Ježíš a všichni skuteční věřící by vám mohli téměř „poručit“, abyste učinili správné rozhodnutí. Avšak i když Bůh, Kristus či my učiníme vše, co můžeme, abychom vám pomohli (v případě Boha dokonce natolik, že dal svého jediného Syna, aby za nás zemřel), vaše spása záleží v konečné instanci na vašem svobodném rozhodnutí, zda se pevně chopíte velké naděje, která je vám nyní nabídnuta.