11.3.3 Zvěstování Božího slova

Jedním z velkých pokušení, které vzniká z poznání pravého Boha, je určité duchovní sobectví. Můžeme být tak spokojeni s naším vlastním osobním vztahem s Bohem, tak pohlceni naším vlastním biblickým studiem a spiritualitou, že můžeme opomíjet sdílení těchto hodnot s druhými – s našimi spoluvěřícími či s lidmi z okolního světa. Boží slova a pravdivé evangelium, které je v nich obsaženo, jsou připodobněny ke světlu či lampě hořící ve tmě (Ž 119,105; Př 4,18). Ježíš ukázal, že nikdo, kdo vlastní takové světlo, je nestaví pod nádobu, ale veřejně je všem ukazuje (Mt 5,15). „Vy jste světlo světa“ z důvodu pokřtění v Krista, „světla světa“ (Mt 5,14; J 8,12). „Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře,“ pokračoval Kristus (Mt 5,14).

Žijeme-li skutečně život ve shodě s pravým evangeliem, kterému rozumíme, naše „svatost“ bude zřejmá těm, s kterými jsme v kontaktu. Nebudeme schopni skrýt skutečnost, že jsme „odděleni k“ naději Království, jakož i „odděleni od“ jejich světských způsobů.

Taktním způsobem bychom se měli snažit podělit se o naše vědomosti o Pravdě s těmi, s nimiž přicházíme do styku: obrátit konverzaci k duchovním záležitostem, diskutovat učení s členy jiných církví, rozšiřovat vhodná pojednání či dokonce umisťovat malé inzeráty do našich místních médií – to vše jsou způsoby, jimiž můžeme nechat svítit naše světlo. Neměli bychom se domnívat, že můžeme zanechat činnosti v podobě svědectví ve vztahu k jiným věřícím – každý z nás má svou individuální zodpovědnost. Ve srovnání s jinými skupinami mají Christadelfiáni relativně málo iniciativ zaměřených na zvěstování /Krista/ a konaných ve velkém měřítku. Každý z nás koná individuálně, co je v jeho silách – ponejvíce na vlastní útraty.

Jedním z nejúspěšnějších způsobů zvěstování je objasňování naší víry v rámci našich rodin či těch, s nimiž jsme v bezprostředním kontaktu. Ti, jejichž partneři nejsou ve víře, by jim měli jasně vysvětlit svou víru – jakmile se tak stalo, bylo by nemoudré rozdmýchávat dosahování nějakých „výsledků“ či na ně vykonávat jakýkoli tlak. Nátlakem dosažená obrácení není zrovna to, co by Bůh chtěl. Naší povinností je svědčit Pravdě bez dodatečného zájmu o to, jak silnou reakci vyvoláme. Máme značnou zodpovědnost činit toto svědectví (Ez 3,17-21); jestliže přijde Kristus za našeho života, „dva budou na poli, jeden bude přijat, a druhý zanechán“ (L 17,36). Bylo by skutečně divné, kdybychom nehovořili ke své rodině či ke kolegům ze zaměstnání o druhém příchodu našeho Pána, jestliže se k tomu naskytne příležitost.