11.4 Manželství

Začneme tento oddíl uvažováním o postavení těch, kteří jsou v okamžiku křtu svobodní. V oddíle 5.3 jsme rozebírali potřebnost oženit se či vdát se pouze s pokřtěným věřícím. Existuje několik pasáží, které povzbuzují svobodné, aby přinejmenším uvažovali o možnosti zůstat v tomto postavení a zavázat se plně k práci pro Pána (1 K 7,7-9+32-38; srovnej též 2 Tm 2,4; Mt 19,11-12+29; Kaz 9,9). „I když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší“ (1 K 7,28). Mnoho apoštolů (možná dokonce všichni) bylo ženatých (1 K 9,5) a manželství – praktikováno podle Božích záměrů – je určeno k tomu, aby přinášelo mnoho tělesného i duchovního prospěchu. „Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni“ (Žd 13,4). Bůh proto zřídil manželství, neboť „není dobré, aby člověk byl sám“ (Gn 2,18-24) – ledaže by ovšem byl schopen plnit své závazky k duchovním záležitostem na vysoké úrovni. Proto, „kdo našel ženu, našel dobro a došel u Hospodina zalíbení… prozíravá žena je od Hospodina“ (Př 18,22; 19,14).

Vyvážené shrnutí této problematiky lze nalézt v 1 K 7,1-2: „Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže“ (srovnej s varováním ve verši 9).

Z těchto veršů vyplývá, že požitkářství v sexuálních záležitostech vně manželství je smilstvem. Varování proti smilstvu (sex mezi nesezdanými lidmi), cizoložství (sex, kdy jeden z účastníků má již jiného zákonného partnera) či jiné podobě nemravnosti je v Novém zákoně velmi hojné – obsahuje je téměř každý dopis. Jen několik příkladů: Skutky 15,20; Ř 1,29; 1 K 6,9-18 a 10,8; 2 K 12,21; Ga 5,19; Ef 5,3; Ko 3,5; 1 Te 4,3; Ju 7; 1 Pt 4,3; Zj 2,21.

Ve světle všech těchto opakovaných výstrah je skutečně vážné podceňovat jasně vyjádřenou Boží vůli. Zatímco Boha těší odpouštět hříchy při momentální slabosti, následuje-li pokání (příklad Davidova cizoložství s Bat-šebou), pravidelné opakování těchto neřestí může vyústit pouze v zavržení. Pavel se k tomu často vyjadřuje: „Necudnost… bezuzdnost… a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu /dříve než přijde soud/, že ti, kteří takové věci dělají /opakovaně/, nebudou mít podíl na království Božím“ (Ga 5,19+21). Proto: „Varujte se smilstva! (srovnej též 2 Tm 2,22) Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu“ (1 K 6,18).

Téměř po celém světě se stává přijatelným soužití mladých párů již před manželstvím, a to včetně plného rozvinutí sexuálních vztahů. V angličtině se k popisu tohoto soužití používá termínu „společná domácnost (neoddaných)“ /common law marriage – česky cca soužití „na hromádce“/, což je ovšem zcela nevhodné. Manželství musí být pro věřícího manželstvím podle Boží definice; nemůžeme připustit přednost definice manželství, vytvořené okolním světem tělesných žádostivostí, před Božími prohlášeními k této otázce – konec konců, manželství bylo zřízeno Bohem, a ne člověkem. Biblicky je manželství tvořeno nejméně třemi prvky:

1. Musí dojít k manželskému obřadu v jakékoli podobě, byť i velmi prosté. Záznam Bóazova sňatku s Rút v knize Rút 3,9-4,13 ukazuje, že manželství není vztah, do nějž se dá jen tak bezcílně vstoupit; musí přijít zvláštní okamžik, po němž teprve vzniká manželství v plném smyslu. Kristus je připodobněn k ženichovi a věřící k nevěstě, s níž se „ožení“ při svém druhém příchodu. Přijde „den svatby Beránkovy“ s příslušnou oslavou (Zj 19,7-9). Vztah mezi manželem a jeho ženou je typem vztahu mezi Kristem a věřícími (Ef 5,25-30); jako je jasně určený počátek manželství mezi námi, tak by jím měl být sňatek mezi věřícími, kterým začíná jejich manželství, typově stejné s jednotou Krista a nás samotných před soudnou stolicí.

2. Boží manželství s Izraelem zahrnuje i otevření vzájemné duchovní smlouvy věrnosti jeden k druhému (Ez 16,8) – to by mělo charakterizovat i manželství věřících.

3. K dovršení manželství je nutný sexuální styk (Dt 21,13; Gn 24,67; 29,21; 1 Kr 11,2). Z tohoto důvodu se vysvětluje v 1 K 6,15-16, proč je tak špatný mimomanželský styk. Styk naznačuje v tělesné rovině, jak spojil Bůh sezdaný pár dohromady (Gn 2,24). Být spojen jako „jedno tělo“ v dočasném vztahu je proto zneužití těl, jež nám byla Bohem poskytnuta. Ta byla určena k tomu, aby byla schopna dovršit tělesně to, co on spojil dohromady v manželství.

Z řečeného vyplývá, že páry „žijící společně“ před manželstvím žijí fakticky v hříchu. Pokud svůj vztah „nezlegalizují“ řádným sňatkem (či se nerozejdou), pak nemá žádný smysl, aby byli pokřtěni.

Komplikace vznikají v některých kulturách rozvojového světa, v nichž nemají obyčejní lidé žádné ponětí o ceremoniálu uzavření manželství či o manželské smlouvě. Páry mohou žít mnoho let bez těchto náležitostí, a přitom se pokládat za manžele. Rada pisatele těchto řádků v takovém případě zní: ti, kdo provádějí křest, by měli vysvětlit tuto záležitost kandidátu křtu a nechat podepsat jej i jeho partnera nějakou podobu manželské dohody. Co možná nejdříve by pak měl být tento vztah zaregistrován příslušnou občanskou institucí.

Ti, kdo jsou na rozdíl od svého partnera pokřtěni, by jej neměli opouštět (1 K 7,13-15), ale spíše by měli vyvinout veškeré úsilí, aby jej milovali a svým způsobem života prokazovali skutečnou víru v pravého Boha; doporučit nelze okamžitou změnu náboženství. 1 Pt 3,1-6 povzbuzuje ty, kteří se nacházejí v tomto postavení, že budou-li se takto chovat, může to samo o sobě vést k obrácení nevěřícího partnera.

Principy řídící manželství jsou stručně obsaženy v tomto Božím prohlášení: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Tato usilovná snaha po spojení mezi mužem a ženou – a to co možná nejvíce způsoby – je analogická k našemu stálému úsilí po jednotě s Kristem prostřednictvím překonání základního hříchu a sobectví naší přirozenosti. To vyžaduje spíše úsilí zaměřené proti nám samotným než nasměrované na Krista či našeho partnera. Čím více jsme v tom úspěšní, tím šťastnější a více naplněný bude náš vztah.

Žijeme však v reálném světě hříchu, poklesků i neschopnosti dosáhnout plně těch nejvyšších standardů svatosti, které před nás předestírá Bible i příklady lásky Boha a Krista. Ideální situace je zobrazena v Gn 2,24: jeden muž a jedna žena, žijící spolu v úplném svazku po celý život.

Věřící musí připraveni akceptovat, že někdy nebude tohoto ideálu dosaženo oběma – v jejich vlastních životech či u jiných věřících. Manželé se mohou přít a ztratit tak jednotu mysli, již by měli mít; může být fyzicky nemožné dovršit manželství; muž může mít několik žen, jež si vzal před křtem, jestliže žije ve společnosti, kde je povolená polygamie. V tomto posledním případě by měl muž zůstat se ženami a starat se o ně, nebrat si však žádné další. Apoštol Pavel, v dokonalé směsici lidského soucitu a oddaného přilnutí k božským principům, hovořil o možném oddělení manželů jen v extrémním případě /další/ neslučitelnosti: „Ať žena od muže neodchází. A když už odejde, ať zůstane neprovdána“ (1 K 7,10-11).

Toto vyhlášení ideálních norem, ale současně i ochota akceptovat nižší standardy do té míry, aby to nebylo výsměchem základních božských principů (např. že cizoložství je špatné) – to je docela běžný rys Písma. Pavlova rada z 1 K 7,10-11 je podobná té z 1 K 7,27-28: „Jsi bez ženy? Žádnou nehledej /tj. zůstaň svobodný/. Ale i když se oženíš, nezhřešíš“. Záměrný rozvod však je institucionalizovaným výsměchem Božích zásad; muž a žena by měli poznat, že je Bůh spojil v jedno tělo, i když shledávají nároky z toho vyplývající obtížně proveditelné v praktickém životě. Kristova slova jsou bolestně přímočará:

„Od počátku stvoření ,Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo‘; takže již /podtrhuje Ježíš/ nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj /rozvodem/!… Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství“ (Mk 10,6-12).

V celé této oblasti pohlavních vztahů je to tělo, které se evidentně snaží omlouvat a ospravedlňovat slabost tělesných žádostivostí. Ti, kteří se nalézají v situacích obzvláště velkého pokušení, najdou posilu a duchovní sílu v opakované meditaci nad verši citovanými v tomto oddíle. Někteří se snaží ospravedlnit homosexualitu a lesbické vztahy jako legitimní přirozené tužby. Je však nepochybné, že takovéto praktiky jsou z Božího pohledu naprosto nevhodné.

Základní princip z Gn 2,24 odhaluje homosexualitu jako hřích; Božím záměrem je, aby muž a žena žili oddáni a lpěli jeden na druhém. Bůh stvořil ženu jako pomocnici pro Adama, nikoli pro jiného muže. Pohlavní vztahy mezi muži jsou opakovaně v Bibli odmítány. Šlo o jeden z hříchů, kvůli nímž byla zničena Sodoma (Gn 18-19); apoštol Pavel jasně vysvětluje, že setrvávání v těchto praktikách vybudí Boží hněv a vyřadí dotyčné z království Božího (Ř 1,18-32; 1 K 6,9-10).

Skutečnost, že budeme třeba jedenkrát zapleteni do takovýchto věcí, by v nás neměla vytvořit pocit, že jsme tím vyřazeni z Boží pomoci. U Boha existuje odpuštění; za to by se mu mělo dostat hluboké úcty od těch, kdo je od něj zakusí (Ž 130,4). Církev v Korintu měla mezi sebou nemalý podíl obrácených zhýralců /playboys/. „A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt /aktem křtu/, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista“ (1 K 6,9-11).

Něčí stížnost, že ho tělesně nepřitahuje opačné pohlaví, je fakticky obviněním Boha z neférovosti, když nám zakazuje provozovat homosexualitu, avšak současně nás vystavuje tomuto neodolatelnému pokušení. Bůh nedopustí, abychom byli podrobeni zkoušce nad naše síly, nýbrž nám připraví současně i východisko (1 K 10,13). Prostřednictvím výstředního požitkářství těla může dojít člověk k bodu, kdy se mu zdá přirozené to, jaký je. A tak nemůže oběť alkoholu či drog již žít bez pravidelného přísunu příslušných chemikálií; k normálnímu vyrovnanému způsobu života se může vrátit jen změnou mentálního postoje a pomocí vhodné terapie.

Stejným procesem musí projít i homosexuálové. Bůh podpoří toto jejich úsilí. Jestliže však zcela propadnou slabosti svých tělesných tužeb, Bůh s nimi bude jednat stejně jako s dřívějším Izraelem.

„Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě /tj. ve svých tělech/ dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost“ (Ř 1,26-27).