11.3.4 Život ve sboru (eklézii)

Doposud jsme při tomto našem studiu hovořili o naší osobní duchovní zodpovědnosti. Naší povinností je však také společné setkání s ostatními, kteří sdílejí naši naději. I zde by mělo jít o něco, co si přirozeně přejeme. Ukázali jsme, že po křtu vstupujeme na cestu pouští směrem ke Království. Je jen přirozené, že bychom si měli přát kontaktovat se se svými spolucestujícími. Žijeme v posledních dnech před Kristovým příchodem; abychom překonali množství těžkostí a strastí, které na nás doléhají v těchto časech, potřebujeme společenství těch, kteří se nacházejí ve stejném postavení: „Nezanedbávejte společná shromáždění… napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův /den jeho druhého příchodu/“ (Žd 10,25; srovnej též Mal 3,16). Věřící by proto měli vyvinout veškeré úsilí k vzájemným kontaktům – dopisováním, navštěvováním ke společnému biblickému studiu, společnou pobožností či zvěstovatelskými aktivitami.

Každý jsme individuálně „vyvoláni“ ze světa k velké naději v podobě Království. Slovo „svatý“ znamená „vyvolená osoba“ a může spíše než k několika význačným věřícím z minulosti odkazovat na všechny pravé věřící. Řecké slovo „ekklésia“, překládané v Bibli jako „církev“, znamená „shromáždění vyvolených“, tj. věřících. „Církev“ se tedy týká skupiny věřících, nikoli budovy, ve které se scházejí /angl. slovo „church“ znamená vedle významu „církev“ i „kostel“/. Aby se vyhnuli nedorozumění při užívání tohoto termínu, Christadelfiáni raději hovoří o svých „církvích“ /sborech věřících/ jako o „ekléziích“.

Kdekoli se sejde jistý počet věřících v nějakém městě či oblasti, je logické, že najdou vhodné místo, kde se mohou pravidelně setkávat. To může být v domě některého z věřících či v pronajatém sále. Christadelfiánské eklézie se shromažďují po celém světě na místech jako společenská střediska, konferenční místnosti hotelů, svépomocně vybudované sály či soukromé domy. Účelem eklézie je pomoc jeden druhému na cestě do Království. To se děje rozmanitými způsoby jako je společné biblické studium či svědectví světu zvěstováním /Krista/. Typický časový rozvrh pro Christadelfiánskou eklézii vypadá asi takto:

Eklézia je část Boží rodiny. V jakékoli úzce spjaté společnosti musí být každý člen vnímavý a pokorný ve vztahu k druhým. Nejlepším příkladem toho byl sám Kristus. Navzdory své zjevné duchovní převaze se choval jako „služebník všech“ a umýval učedníkům nohy, zatímco oni se mezi sebou dohadovali, kdo je mezi nimi nejvýznamnější… Ježíš nás vyzývá následovat v tomto jeho příkladu (J 13,14-15; Mt 20,25-28).

Christadelfiáni mluví jeden o druhém jako o „bratrovi“ či „sestře“ a užíváním křestního jména se distancují od rozličného postavení ve světském životě. Z toho je zřejmé, že se předpokládá respekt k věřícím, kteří znají pravého Boha již mnoho let, či kteří rychle vyzráli v duchovních záležitostech skrze podřízenost Božím slovům. Rada takovýchto věřících je vysoce oceňována těmi, kdo usilují o to, aby následovali Boží slova. Rady ostatních věřících přijímají však do té míry, nakolik věrně odrážejí Boží slova.

Učení, které eklézie poskytuje, by mělo být samozřejmě založeno na Božím slově. Ti, kteří veřejně hovoří v rámci eklézie, zrcadlí proto Boha a mluví v jeho zájmu. Jeho pokynem také je, aby veřejnou aktivitu opřenou o jeho slova provozovali pouze bratři. 1 K 14,34 to nemohl vyjádřit srozumitelněji: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily.“ 1 Tm 2,11-15 sleduje důvod pro to zpětně až k událostem v zahradě Eden. Skutečnost, že Bůh vytvořil Adama před Evou je znamením toho, že „hlavou ženy je muž“ (1 K 11,3). Z tohoto důvodu by měl muž vést duchovně ženu – nikoli naopak.

„Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení.Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti“ (1 Tm 2,11-15).

Z toho je zřejmé, že Bible definuje určité odlišné role pro mužské a ženské věřící. To je v příkrém rozporu k humanistickým teoriím pohlavní rovnosti, jimiž se žena připoutaná ke kariéře prohlašuje za rovnou se svým manželem ve všech směrech. Praví věřící se budou vyhýbat tomuto znaku naší doby – jako vždy je však nutná jistá rovnováha. Manžel nesmí vládnout nad svou ženou, nýbrž ji milovat tak, jak Kristus miloval nás (Ef 5,25).

„Muži: když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění /na základě znalosti Božích slov s nimi jednejte citlivě/, že jsou slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami darů života“ (1 Pt 3,7).

V duchovním smyslu činí křest v Krista muže i ženu rovnými (Ga 3,27-28; srovnej i 1 K 11,11). To však nenapadá jasný princip, že „muž je hlavou ženy“ (1 K 11,3) v praktických i duchovních záležitostech, a to jak v rámci rodiny, tak i eklézie.

Aby ukázaly respekt k tomuto principu, pokrývají si věřící ženy hlavu, kdekoli nějaký bratr učí z Božího slova. V praxi to znamená, že by měly nosit klobouk či šátek na všechna shromáždění v eklézii. Odlišná mužská a ženská role by měla být také zdůrazněna rozdílným způsobem úpravy jejich vlasů (1 K 11,14-15). „Každá žena, která se modlí… s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je jí hlavou /tj. svého manžela – viz v. 3/; je to jedno a totéž, jako kdyby byla ostříhaná. Jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. Je-li však pro ženu potupné dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje… Proto má žena mít na hlavě znamení moci kvůli andělům“ (1 K 11,5-6+10).

Mít „nepokrytou" hlavu je „jako kdyby byla ostříhaná“ – to ukazuje, že nepokrytá hlava není hlavou bez vlasů. „Pokrytá“ hlava proto není ta s vlasy, ale ta, na níž je vědomě pokrývka. Žena se nemůže spolehnout na své přirozené pokrytí vlasy; bez /umělé/ pokrývky vlasů je to v Božích očích stejné, jako by byla bez vlasů. Pro muže je naopak chybou mít hlavu pokrytou (1 K 11,7); i zde se nejedná o vlasy, ale o speciální pokrývku hlavy.

V kulturním okruhu Nového zákona ostříhání ženy znamenalo, že byla odhalena jako prostitutka či cizoložnice, nebo také když hořekovala nad ztrátou svého muže. V náboženském smyslu mohlo ostříhání ženy také znamenat, že ztratila či zapřela svého manžela – tj. Krista.

Žena představuje církev, zatímco muž představuje Krista. Tak jako musíme činit vědomé rozhodnutí, abychom měli své hříchy přikryty Kristem, stejně se musí i žena vědomě rozhodnout pokrýt si hlavu. Důvěřovat ve svou přirozenou vlasovou pokrývku je totéž jako důvěřovat, že nás spasí naše vlastní spravedlnost v protikladu té od Krista.

Vědoma si toho, že delší vlasy „jsou pro ženu ctí /danou Bohem/… Vlasy jsou jí totiž dány jako závoj“ (1 K 11,15), měla by žena nechat růst své vlasy způsobem, který by zdůrazňoval její odlišnost od muže. Rozdíl mezi mužským a ženským účesem by měl být ženou využit jako příležitost podtrhnout její rozdílnou roli.

V těchto záležitostech jako jsou ženské dlouhé vlasy či nošení pokrývky hlavy musíme být opatrní, abychom to nepokládali pouze za symbolickou záležitost. Má-li sestra skutečně spirituální a submisivní chování (viz 1 Pt 3,5), bude pro bratry tím, čím jsou věřící pro Krista; potěšitelné je ukázat svou podřízenost každým způsobem, tedy včetně nošení pokrývky hlavy. Je-li pochopen smysl těchto pokynů – tak jako u všech Božích přikázání -, pak odpadne neochota vyhovět jim.

V rámci eklézie je pro sestry vždycky dost práce: vyučování v nedělní škole a ujímání se dalších povinností s výjimkou veřejného vyučování či projevů, např. účetnictví. Duchovně zralé ženy lze povzbudit k provozování setkání, na nichž by byly vyučovány mladší sestry (Tt 2,3-4; srovnej též Ex 15,20, kde vedla Mirjam izraelské ženy).