11.2 Svatost

„Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů“ (Iz 6,3). Trojité opakování v tomto verši je jedním z mnoha příkladů zdůraznění Boží svatosti. „Svatost“ znamená etymologicky „oddělenost“ – oddělení od nesvatých věcí i oddělení směrem k duchovním věcem. Požaduje se na nás, abychom „napodobovali Boha“ jako jeho vlastní malé děti (Ef 5,1). Proto „jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: ,Svatí buďte, neboť já jsem svatý‘“ (1 Pt 1,15-16; Lv 11,44).

Pokrevní Izrael byl vyvolán z Egypta křtem v Rudém moři, aby se stal „svatým národem“ (Ex 19,6). Podobně obdrží členové duchovního Izraele po křtu „svaté povolání“ (2 Tm 1,9). Po křtu se „stáváme služebníky… svatosti“ (Ř 6,19+22+kontext).

Jestliže je svatost tak podstatnou součástí nejvlastnější Božské bytosti, musí mít také základní význam pro všechny ty, kdo se snaží „napodobovat Boha“. Dokážeme-li to, pak budeme „podílníky na jeho svatosti“, až obdržíme jeho přirozenost (Žd 12,10; 2 Pt 1,4). Bez svatosti už v tomto životě nemůže proto věřící „spatřit Pána“ (Žd 12,14), tj. nebude skutečně schopen Boha vidět a mít s ním osobní vztah v Království, jestliže neprokázal svatost už v tomto životě.

Získat tak velkou naději znamená, že bychom měli být odděleni od světa kolem nás, který tuto naději nemá, a odděleni pro věčnost a podílnictví na Boží přirozenosti. Naše „oddělenost“ by neměla být něčím, co pociťujeme jako určitý tlak; vzhledem k naší oddělenosti směrem k onomu vznešenému povolání a naději by mělo být jen přirozené, že se cítíme separováni od věcí tohoto světa, v němž dominují tělesné principy.

V dalším budeme uvažovat – v praktické rovině – o věcech, od kterých bychom měli být odděleni, a poté (v oddíle 11.3) se zaměříme na to, směrem k čemu jsme oddělováni.