11.2.1 Použití násilí

Žijeme ve světě, v němž dominuje hřích. Viděli jsme v oddíle 6.1, že lidské vlády mohou být nazvány „ďáblem“, protože jsou organizovány na bázi tělesných žádostivostí – biblicky hovoříme o „ďáblu“.

Opakovaná biblická zpráva zní (krátce řečeno): hřích a semeno hada budou zdánlivě triumfovat do doby, než bude semeno ženy – po dočasném utrpení v různých podobách – definitivně ospravedlněno. Z tohoto důvodu je věřící stále nabádán „neodporovat zlému“ (Mt 5,39; Ř 12,17; 1 Pt 3,9).

Viděli jsme, že zlo je dovoleno a někdy i způsobeno Bohem (Iz 45,7; Am 3,6; srovnej i oddíl 6.1). Aktivní odporování zlu násilím může proto znamenat, že se protivíme Bohu. Z tohoto důvodu nás Ježíš nabádal, abychom na tělesné úrovni neodporovali silám zla: „Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť“ (Mt 5,39-40). Kristus v tom jde příkladem: „Nastavuji záda těm, kteří mě bijí“ (Iz 50,6).

Kristova slova sjednocují soudní žaloby s aktivitami světa, který je v opozici k věřícímu. Toto činit je bezvadným příkladem odporování zlu – to však nemůže dělat někdo, kdo nemá pevnou víru v Boží slib, že „mně patří pomsta, já odplatím“ (Ř 12,19). „Neříkej: ,Odplatím za zlo!‘ Čekej na Hospodina a on tě zachrání“ (Př 20,22; srovnej též Dt 32,35). Z tohoto důvodu Pavel nemálo kárá Korinťany za sudičství (1 K 6,1-7).

Z pohledu velikosti naší naděje bychom neměli být tak dotčeni nespravedlnostmi současného života: „Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům… Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět?“ (1 K 6,1-2). Pohnat někoho před soud, ať už kvůli sporu o půdu či kvůli rozvodovému řízení, je proto nemyslitelné pro opravdového věřícího.

Lidskými vládami jsou používány vojenské a policejní složky, aby potlačily síly zla, nebo (v některých případech) aby udržely u moci zlého člověka. Jde o institucionalizované formy odporování zlu, a proto by v nich neměl mít opravdový věřící žádnou účast. „Všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou“ (Mt 26,52). To je opakování velice starého Božského principu: „Kdo prolije krev člověka /úmyslně/, toho krev bude člověkem prolita“ (Gn 9,6). Jakékoli záměrné násilí proti našemu bližnímu je proto násilím proti Bohu, ledaže by je právě on posvětil.

V rámci Nové smlouvy nám bylo řečeno: „Milujte své nepřátele, a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5,44; L 6,27). Armádní i policejní složky fungují v přímém protikladu k těmto principům, a proto by se měl opravdový věřící vyhýbat všem spojením s nimi. Dokonce i když nedochází k přímému zapojení do páchaného násilí, nelze doporučit součinnost s těmito organizacemi ani zaměstnání ve spojení s nimi; skutečně, jakékoli zaměstnání, které zahrnuje přísahu věrnosti k takovým autoritám, nám uloupí naši svobodu svědomí podřídit se Božím pokynům. Praví věřící jsou tak vždy vědomými odpůrci vojenské a policejní služby, a to v jakékoli podobě. Vždy jsou však ochotni přijmout alternativní zaměstnání v dobách národních krizí, čímž přinesou materiální prospěch svým bližním.