11.1 Úvod

Křest nám dává jistotu naděje na věčný život v Božím království. Čím více věříme jistotě této naděje a oceňujeme ji, tím se stává zřejmějším, že to pro nás povede i k jistým závazkům. To se vztahuje k takovému způsobu života, který je vhodný pro toho, kdo má naději, že obdrží Boží přirozenost (2 Pt 1,4) podílením se na jeho jménu (Zj 3,12) tím, že bude ve všech směrech učiněn dokonalým.

Vysvětlili jsme v oddíle 10.3, že po křtu jsme zavázáni k životu, ve kterém dochází stále k ukřižování zlých tužeb naší přirozenosti (Ř 6,6). Pokud bychom si nepřáli pokusit se takto chovat, pak by náš křest neměl smysl. Po tomto jednorázovém aktu by měl být člověk připraven přijmout zodpovědnost pro celý nový život, který jej čeká.

Při křtu umíráme pro tento starý naturální způsob života a jsme obrazně vzkříšeni s Kristem. „Protože jste byli vzkříšeni s Kristem /při křtu/, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste… Proto umrtvujte… smilstvo, necudnost… hrabivost“ (Ko 3,1-5). Po křtu se přimykáme k životu, ve kterém se díváme na věci z Boží nebeské perspektivy, přemýšlíme o nebeských (tj. duchovních) věcech, nahrazujeme naše světské ambice za ambici přemoci naše tělesné sklony, a tím vstoupit do království Božího.

Lidská přirozenost má tendenci projevit nadšení pro poslušnost Bohu v začátcích a nárazově. Bůh před tím varuje. Pokud jde o přikázání, Bůh o nich říká: „Skrze ně má člověk život, když je plní“ (Ez 20,21). Jsme-li si vědomi Božích nařízení a začneme se jimi řídit ve křtu, měli bychom být zavázáni touto poslušností po celý náš život.