9.6 Sabat

Jedno z nejrozšířenějších pojítek mezi praxí současných „křesťanů“ a Mojžíšovým zákonem lze spatřovat v myšlence, že musíme dodržovat sabat. Některé skupiny tvrdí, že bychom měli dodržovat židovský sabat přesně tak, jak o něm hovoří Zákon; mnoho ostatních cítí, že by měli mít křesťané jeden zvláštní den v týdnu k uctívání Boha – nejčastěji jde o neděli. Jako první je třeba si vyjasnit, že sabat byl posledním dnem týdne, kdy Bůh odpočíval po šesti dnech své stvořitelské činnosti (Ex 20,10-11). Jelikož prvním dnem týdne byla neděle, bylo by nekorektní ztotožnit ji se sabatem. Sabat byl zvláštním „znamením mezi mnou /Bohem/ a jimi /Izraelem/, aby věděli, že já Hospodin je posvěcuji“ (Ez 20,12). Jako takový nebyl nikdy sabat určen k tomu, aby byl závazný pro pohany (ne-židy).

Viděli jsem, že Kristovou smrtí na kříži byl Mojžíšův zákon odložen, takže není nyní nutné dodržovat sabat či nějaký jiný svátek, jako např. den Kristovy smrti (Ko 2,14-17). První křesťané, kteří se vrátili k dodržování částí Mojžíšova zákona – např. sabatu, jsou popisováni Pavlem jako ti, kdo se navrací „k těm bezmocným a ubohým mocnostem a chtějí se jim dát znovu do otroctví. Dodržujete ustanovení pro dny /např. sabat/ a měsíce, období a roky /tj. židovské svátky/! Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo nakonec nadarmo“ (Ga 4,9-11). Jde o vážný pokus zachovat sabat jako prostředek spásy. Je však zřejmé, že dodržování sabatu je pro spásu irelevantní: „Někdo rozlišuje dny /tj. v duchovním významu/, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu, a kdo je nezachovává, nezachovává je Pánu“ (alt. čtení Ř 14,5-6).

Je proto pochopitelné, že se nedočteme o tom, že by první křesťané dodržovali sabat. Skutečně, je zaznamenáno, že se setkávali „první den v týdnu“, tj. v neděli: „První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba…“ (Skutky 20,7). Pavlova rada věřícím v Korintu uspořádat sbírku „první den v týdnu“ (1 K 16,2), tj. při jejich pravidelném setkávání v onen den, svědčí o tom, že šlo o široce rozšířenou praxi. Všichni věřící jsou popisováni jako kněžstvo (1 Pt 2,9) – které bylo vyňato z dodržování sabatu (Mt 12,5).

Jestliže jsme nuceni zachovávat sabat, musíme tak činit správně; už dříve se totiž ukázalo, že je osudné zachovávat Mojžíšův zákon jen částečně, protože to vyústí v naše odmítnutí (Ga 3,10). Spíše než zachováváním Mojžíšova zákona přichází spása skrze dodržování zákona Kristova. Izraelcům nebylo dovoleno o sabatu konat jakoukoli práci: „Kdo by v ten den dělal nějakou práci, zemře“. Bylo jim též přikázáno: „V den odpočinku nerozděláte oheň v žádném svém obydlí,“ a proto bylo tento den zakázáno též připravovat pokrm (Ex 35,2-3; 16,23). Muž, který sbíral o sabatu dříví, pravděpodobně aby rozdělal oheň, byl za to potrestán smrtí (Nu 15,32-36). Ty denominace, které učí o závaznosti sabatu i pro své členy, by proto měly trestat smrtí ty členy, kteří sabat nedodrží. Nemělo by se vařit jídlo či používat oheň v jakékoli podobě – např. řídit motorová vozidla, používat systémy topení atd. Dnešní ortodoxní Židé dávají příklad vhodného chování o sabatu: zůstávají celý den doma s výjimkou návštěvy náboženských obřadů a nejsou zapojeni do vaření, dopravy apod. Většina z těch křesťanů, kteří volají po dodržování sabatu, nedokáží dostát ani těmto požadavkům.

Často se argumentuje, že zachovávání sabatu bylo jedním z deseti přikázání, předaných Mojžíšovi, a že byl sice zbytek Mojžíšova zákona odstraněn, avšak zůstává povinnost dodržovat všech deset přikázání. Adventisté sedmého dne rozlišují mezi „morálním zákonem“ desatera a takzvaným „formálním zákonem“, o němž věří, že byl Kristem odstraněn. Toto rozlišování však Písmo nezná. Už dříve jsme vyložili, že stará smlouva odkazuje k Mojžíšovu zákonu, jenž byl ovšem na kříži zaměněn smlouvou novou. Lze ukázat, že desatero (včetně části o sabatu) bylo součástí staré smlouvy – tedy i s ní odstraněno Kristem:

• Bůh „vám /Izraeli/ oznámil svou smlouvu, kterou vám přikázal dodržovat, desatero přikázání, a napsal je na dvě kamenné desky“ (Dt 4,13). Je třeba si opětovně povšimnout, že tato smlouva, utvořená na základě desatera, platila mezi Bohem a Izraelem, ne dnešními ne-židy.

• Mojžíš vystoupil na horu Choréb, aby obdržel kamenné desky, na něž Bůh napsal desatero. Mojžíš to později komentoval: „Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorébu smlouvu“ (Dt 5,2). Uzavřel ji tedy prostřednictvím onoho desatera.

• Onoho času Bůh /v tomto citovaném případě prostřednictvím Mojžíše jako rytce – pozn. překladatele/ „psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání“ (Ex 34,28). Stejná smlouva obsahovala detaily takzvaného „formálního zákona“ (Ex 34,27). Jestliže argumentujeme, že je třeba zachovávat tu část smlouvy, která se týká desatera, pak musíme také dodržovat každý detail celého Zákona, neboť i on je součástí stejné smlouvy. Je zřejmé, že to není možné.

• Žd 9,4 mluví o „deskách smlouvy“. Desatero bylo napsáno na kamenných deskách, které obsahují „(starou) smlouvu".

• Pavel referuje o této smlouvě jako o „napsané a vytesané do kamene“, tj. na kamenné desky. Nazývá ji „sloužící smrti… vedoucí k odsouzení… to, co pomíjí“ (2 K 3,7-11). Tato smlouva spojená s desaterem nám nesporně nemůže přinést naději spásy.

• Kristus vymazal na kříži „dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám“ (Ko 2,14). To je narážkou na Boží psaní desatera na kamenné desky . Podobně mluví Pavel o tom, že „jsme byli zproštěni zákona smrti… nesloužíme už Bohu pod starou literou zákona“ (Ř 7,6), pravděpodobně s odkazem na písmena desatera, zapsaná na kamenných deskách.

• Jedno z deseti přikázání je stylizováno do podoby „zákona“ v Ř 7,8: „Zákon řekl: ,Nepožádáš!‘“ Předchozí verše v Ř 7,1-7 podtrhují, jak byl „zákon“ odstraněn Kristovou smrtí – „zákon" proto obsahuje desatero.

Všechno toto ozřejmuje, že stará smlouva a „zákon“ obsahují desatero. Protože byly zrušeny smlouvou novou, bylo odstraněno i desatero. Devět z deseti přikázání však bylo znovu stvrzeno v Novém zákoně – minimálně pokud jde o jejich ducha. Třetí, páté, šesté, sedmé, osmé a deváté přikázání nacházíme v 1 Tm 1 a první, druhé a desáté v 1 K 5. Nikde však není v Novém zákoně opakováno čtvrté přikázání o sabatu, natož jako pro nás povinné.

Následující seznam biblických míst dokumentuje, kde je ještě stvrzeno v Novém zákoně oněch devět přikázání:

Prvé	Ef 4,6; 1 J 5,21; Mt 4,10
Druhé	1 K 10,14; Ř 1,25
Třetí	Jk 5,12; Mt 5,34-35
Páté	Ef 6,1-2; Ko 3,20
Šesté	1 J 3,15; Mt 5,21
Sedmé	Žd 13,4; Mt 5,27-28
Osmé	Ř 2,21; Ef 4,28
Deváté	Ko 3,9; Ef 4,25; 2 Tm 3,3
Desáté	Ef 5,3; Ko 3,5.