9.3 Oběť za nás i za sebe

Židovský velekněz musil obětovat nejprve za své vlastní hříchy, a poté za hříchy ostatních lidí (Žd 5,1-3). Kristova oběť měla stejnou dvojitou strukturu. Ačkoli osobně nehřešil, měl Ježíš stále ještě lidskou přirozenost, a i on potřeboval spasení před smrtí. Tuto spásu poskytl Bůh kvůli Kristově vlastní oběti; Ježíš tak zemřel, aby získal svou vlastní spásu a aby tu naši učinil možnou. Na to odkazuje mnoho biblických veršů.

Tento oddíl je katalogem veršů, prokazujících, že Kristova oběť byla jak k jeho vlastnímu užitku, tak i pro náš prospěch. Tomuto bodu se možná věnujeme více než je třeba; cítím však, že toto téma je životně důležité a že je třeba skutečně správně pochopit Pánovu lidskost. Po dočtení této knihy se vám možná někdy v budoucnu zachce promyslet tyto věci hlouběji – proto jsou zde všechny tyto rozbory přičleněny.

• Velekněz „je povinen přinášet oběti za hřích nejenom za lid, ale i sám za sebe“ (Žd 5,3) – tak také Kristus splňuje v tomto ohledu požadavky na mojžíšovského velekněze. Řecké slovo pro „být povinen“ znamená doslova „mít finanční dluh“ – to odkazuje na našeho Pána, který vykoupil sám sebe stejně jako nás. To bylo „z důvodu“ jeho vlastní lidskosti (Žd 5,3), že tak musel konat. To neznamená, že měl nějaké osobní hříchy, které by musel vykupovat. Tento bod nemůže být ani dostatečně zdůrazněn. Byli jsme vykoupeni krví jeho oběti – a on při tom také.

• Kristus „nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy“ (Žd 7,27). Není pochyby, že Pavel klade důraz na podobnost mezi kněžskou dvojitou obětí a tou Kristovou. Činí to opět v Žd 9,7 (srovnej 12,25). Protiklad byl v tom, že Kristus to vykonal jedinkrát, kdežto velekněz každý rok. Kdyby ten protiklad spočíval v tom, že to Kristus dělal jen pro lidi, pak by to bylo vyzdviženo. Povšimněte si, že Kristova oběť byla za jeho vlastní „hříchy“, které jsou odděleny od těch lidských – jeho „hříchy“ nebyly těmi našimi, které nesl, protože pro tento typ hříchů vykonal za nás oddělenou oběť. Jelikož víme, že Ježíš měl dokonalou a bezhříšnou povahu, „hříchy“ zde představují jiný způsob popisu hříšné lidské přirozenosti. O příčině (hříšná přirozenost) se zde mluví jako o účinku po způsobu metonymie /záměna slov na základě vnitřní věcné souvislosti, pozn. překladatele/ Avšak stále je třeba zdůrazňovat, že náš Pán byl dokonalý a nemůže být usvědčen z hříchu.

• Bůh „pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše“ (Žd 13,20), tj. pro jeho vlastní krev. A tak byl náš Pán jak pastýř, tak i zavražděná ovce; vedl sám sebe na porážku – pro jeho krev jej Bůh vzkřísil. Byl tedy současně knězem i obětinou.

• K našemu tématu se dokonale hodí dvojí čtení Za 9,9: „Přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný /alt.: spásu nesoucí/“. Tyto dva možné překlady naznačují, že zachráněním sebe přinese náš Pán spásu i nám. Skrze oběť na kříži vykoupil Ježíš svou vlastní přirozenost, takže mohl docílit našeho vykoupení. Je nemoudré přemýšlet o jeho smrti vně kontextu jejího účelu – totiž zachránit nás.

• Je třeba docenit, že všechny odkazy na prolití krve zvířecích obětí v čase Zákona jsou nějakým způsobem relevantní pro Kristovu oběť. Na oltáři, Kristově symbolu, byl jednou za rok vykonán smírčí obřad krví (Ex 30,10), což ukazuje, jak se Kristus sám posvětil svou vlastní obětí. Ve skutečnosti celá svatyně představuje Krista a musí být očištěna krví (Žd 9,23). Hmotné náčiní ze svatyně nespáchalo žádný hřích, a přesto potřebuje očištění, neboť je s hříchem těsně spojeno.A to platí i o nás a našem Pánovi. Sám velekněz musel začít svou činnost tím, že byl pokropen krví – a tak i Kristus musel provést svou vlastní oběť jako začátek své služby pro nás v nebi (Lv 8,23).

Že se Ježíš takto vykoupil, tedy neznamená, že by osobně hřešil. Nabídnutí oběti za osobní hřích nemusí být vždy důsledkem toho, že obětník zhřešil – např. v Lv 12 se obětování nařizuje ženě po narození děcka.