9.5 Ježíš a Mojžíšův zákon

Protože byl Ježíš dokonalou obětí za hřích a ideálním veleknězem, který pro nás mohl opravdu získat odpuštění, byl po Kristově smrti starý systém zvířecích obětí a velekněží ukončen (Žd 10,5-14). „Mění-li se kněžství /od Levitů ke Kristovi/, nutně nastává i změna zákona“ (Žd 7,12). Kristus se stal knězem „ne podle zákona o tělesném původu /pouze potomek z rodu Levi mohl být knězem/, nýbrž na základě svého nepomíjejícího života“, který mu byl dán vzhledem k jeho dokonalé oběti (Žd 7,16). „Tím se ovšem ruší předchozí příkaz /tj. Mojžíšův zákon/ jako neúčinný a neužitečný – zákon totiž nic nepřivedl k dokonalosti – avšak na jeho místo přichází lepší naděje /skrze Krista/“ (Žd 7,18-19).

Z toho je zřejmé, že Mojžíšův zákon byl ukončen Kristovou obětí. Důvěřovat nadále lidskému kněžství či stále ještě nabízet zvířecí oběti znamená, že neakceptujeme úplnost Kristova vítězství. Takovéto názory znamenají, že nepřijímáme Kristovu oběť jako zcela úspěšnou a že pociťujeme, jako by více než samotná víra v Krista byly k našemu ospravedlnění nutné skutky. „Nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť… spravedlivý /ospravedlněný/ bude živ z víry“ (Ga 3,11; srovnej i Abk 2,4). Naše vlastní – byť i s ocelovou vůlí prováděné – úsilí být poslušný litery Božích zákonů nám ospravedlnění nepřinese; každý čtenář těchto řádek nepochybně již někdy tyto zákony porušil.

Hodláme-li zachovávat Mojžíšův zákon, musíme se pokusit dodržovat všechny jeho články. Neposlušnost ve vztahu byť jen k jedné části znamená, že jsou zavrženi ti, kdo spadají do jeho působnosti: „Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno: ,Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně, a nečiní to‘“ (Ga 3,10). Slabost naší lidské přirozenosti znamená, že shledáváme nemožným plně dodržovat Mojžíšův zákon – díky naprosté Kristově poslušnosti tohoto zákona jsme však od jakýchkoli závazků dodržovat ho osvobozeni. Naše spása přichází díky Božímu daru skrze Krista – ne díky našim osobním činům poslušnosti. „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích“ (Ř 8,3). A tak „Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe“ (Ga 3,13).

Z těchto důvodů se od nás už nadále nevyžaduje dodržování jakékoli části Mojžíšova zákona. Viděli jsme v oddíle 3.4, že nová smlouva v Kristu nahradila starou smlouvu Mojžíšova zákona (Žd 8,13). Svou smrtí Kristus „vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám /vzhledem k naší neschopnosti plně zákon dodržet/, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž… Nikdo tedy nemá právo vás odsuzovat za to, co jíte nebo pijete /oběti/, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.“ (Ko 2,14-17). To je zcela jasné – pro Kristovu smrt na kříži byl Zákon „odklizen“, takže bychom měli odolávat jakémukoli tlaku nutit nás dodržovat některé jeho části, např. svátky či sobotu /sabat/. Účelem jmenovaných věcí, stejně jako dalších částí Zákona, bylo poukázat vpřed na Krista. Po jeho smrti se význam Zákona naplnil, a proto nebylo nadále nutné zachovávat jej.

Raná křesťanská církev prvního století byla pod stálým tlakem ze strany ortodoxních židů dodržovat ustanovení Zákona. V Novém zákoně je opakované varování před podléháním těmto nabídkám. Ve světle toho všeho je neobvyklé, že i dnes je několik denominací, které obhajují částečnou podřízenost Zákonu. Již dříve jsme ukázali, že jakýkoli pokus vyzískat spásu prostřednictvím zachovávání Zákona musí mířit k dodržování celého Zákona – my však jsme automaticky odsuzováni pro neposlušnost ve vztahu k němu (Ga 3,10).

V lidské přirozenosti je nějaký prvek, který inklinuje k myšlence ospravedlnění skrze skutky; máme rádi pocit, že pro naši spásu něco děláme. Z tohoto důvodu povinné desátky, nošení křížku, recitování řady modliteb, modlení v jisté pozici atd. jsou všechno populárními součástmi většiny náboženství – křesťanských i jiných. Spása samotnou vírou v Krista je téměř unikátní doktrínou křesťanství opírajícího se o pravdivé biblické učení.

Biblická varování před tím, abychom dodržovali některé části Mojžíšova zákona kvůli získání spásy, jsou roztroušena po celém Novém zákoně. Někteří mysleli, že by křesťané měli být obřezáni podle Mojžíšova zákona „a Zákon dodržovat“. Jakub přímo odsuzuje tuto myšlenku, která by měla platit pro pravé věřící: „Nedali jsme k tomu žádný pokyn“ (Skutky 15,24). Petr popisuje ty, kdo učili o nutnosti zachovávat Zákon, jako lidi, kteří chtějí „vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést naši otcové ani my! Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše /tedy protikladně ke skutkům poslušnosti vůči Zákonu/“ (Skutky 15,10-11). Pavel je stejně tak otevřený a inspirován zdůrazňuje opětovně stejný bod: „Člověk se nestává spravedlivým… na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše… abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn… nikdo není ospravedlněn na základě zákona… skrze něho /Krista/ se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon“ (Ga 2,16; 3,11; Skutky 13,38).

Je nepochybným znakem odpadlictví populárního křesťanstva, že mnoho jeho praktik má svůj základ v některém z prvků Mojžíšova zákona – navzdory jasnému a propracovanému učení, které došlo k tomu, že křesťané by již tento zákon neměli zachovávat, neboť byl odložen Kristem. Zamyslíme se nyní nad některými způsoby, kdy je Mojžíšův zákon základem současné „křesťanské“ praxe:

Kněží

Katolická i Anglikánská církev používají halasně systém lidského /laického/ kněžstva. Římští katolíci vidí v papeži protějšek k židovskému veleknězi. Existuje „jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“ (1 Tm 2,5). Je proto nemožné, aby papež či kněží mohli být našimi prostředníky stejně jako kněží v časech staré smlouvy. Naším veleknězem v nebesích je nyní Kristus, předkládající naše modlitby Bohu.

Neexistuje absolutně žádný biblický důkaz, že by autorita, jíž se dostalo skrze dary Ducha starším církve prvého století (např. Petrovi), byla přenesena na následující generace či speciálně na papeže. I kdybychom připustili tuto možnost, nelze žádným způsobem prokázat, že papež a kněží jsou osobně těmi, na něž padl duchovní závoj starších prvého století.

Poté, co byly dary Ducha odejmuty, mají všichni věřící stejný přístup k Duchu – Slovu v Bibli (viz oddíl 2.2 a 2.4). Jsme proto všichni bratry a nikdo z nás nemá nějaké duchovně vyvýšené postavení nad ostatními. Skutečně, všichni praví věřící jsou členy nového kněžství z důvodu jejich křtu v Krista – v tom smyslu, že vnášejí Boží světlo do temného světa (1 Pt 2,9). Stanou se proto královskými kněžími v Království, jež bude zřízeno na zemi při Kristově návratu (Zj 5,10).

Katolická praxe oslovování svých kněží „otče“ („papež“ znamená také „otec“) je v přímém protikladu s Kristovými jasnými slovy: „Nikomu na zemi nedávejte jméno ,Otec‘ : jediný je váš Otec, ten nebeský“ (Mt 23,9). A Ježíš také varoval před tím, aby se nějakému člověku dostávalo v nějaké podobě duchovní úcty,jak to vyžadují moderní kněží: „Vy však si nedávejte říkat ,Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří“ (Mt 23,8).

Ornáty a róby oblékané kněžími, biskupy i jinými duchovními mají svůj vzor ve speciálním oděvu, který si oblékali mojžíšovští kněží a velekněz.Tento oděv odkazuje na dokonalý Kristův charakter, a stejně jako celý Zákon, byl nyní naplněn. Skutečně bolí srdce, když je nyní oděv, který byl určen k chvále a oslavě Krista, používán ke zvýšení slávy lidí, kteří jej oblékají – někteří z nich navíc přiznávají, že neakceptují Kristovo vzkříšení či dokonce existenci Boha.

Desátek

Součástí Mojžíšova zákona (Nu 18,21) je i to, že Židé museli darovat desetinu svého jmění kněžskému rodu Levi. Víme-li, že už nyní není lidského kněžství, pak nemůže být nadále povinné platit jakýmkoli církevním hodnostářům desátek. A opět platí, že jedna falešná idea (zde týkající se kněží) vede k další (tj. desátku). Samotný Bůh nepotřebuje naše oběti, neboť mu patří všechno (Ž 50,8-13). Vlastně jen dáváme Bohu zpět, co on dal nám (1 Pa 29,14). Je pro nás nemožné získat spásu jako výsledek našich materiálních obětí, např. ve finanční podobě. Z vděčnosti k Božím velkým darům pro nás bychom neměli nabízet desetinu našich peněz, ale celé naše životy. Pavel nám v tomto směru ukázal příklad,když také skutečně prováděl to, o čem kázal: „Přinášejte svá těla jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba“ (Ř 12,1).

Maso

Židovský zákon pokládal některé druhy masa za nečisté – tuto praxi přijaly některé denominace i dnes a týká se zejména vepřového. Protože Kristus odstranil Zákon na kříži, „nikdo nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete“ (Ko 2,16). Tím, že přišel Kristus, byly odloženy mojžíšovské pokyny týkající se těchto věcí. Byl to právě Kristus, ke kterému „čisté“ potraviny odkazovaly.

Ježíš jasně vysvětlil, že nic, co člověk jí, ho nemůže duchovně znečistit; to může udělat pouze to, co vychází ze srdce (Marek 7,15-23). „Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté“ (Marek 7,19). Petrovi se dostalo stejného poučení (Skutky 10,14-15) jako Pavlovi: „Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě“ (Ř 14,14). Již dříve zdůvodňoval Pavel, že odmítání jistých druhů masa je znakem duchovní slabosti (Ř 14,2). Náš postoj k masu „nás Bohu nepřiblíží“ (1 K 8,8).

Nejvíce obviňující ze všeho je varování, že křesťané odpadlí od víry budou učit lidi, aby se zdržovali pokrmů, „které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu“ (1 Tm 4,3).