9.1 Ježíšovo vítězství

Předchozí studium nám ukázalo, jakým způsobem měl Ježíš naši lidskou přirozenost a že byl pokoušen k hříchu právě tak jako my. Rozdíl mezi ním a námi byl v tom, že zcela zvítězil nad hříchem – ač měl hříšnou přirozenost, vždy předváděl dokonalou povahu. Tento div by nás měl nekonečně inspirovat současně s tím, jak roste jeho hodnota v našich očích. V Novém zákoně najdeme opakované důrazy na Kristovu dokonalou povahu:

• On „zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu“ (Žd 4,15).

• On „nepoznal hřích“. „Není v něm žádný hřích“ (2 K 5,21; 1 J 3,5).

• On „hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“ (1 Pt 2,22).

• On je „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“ (Žd 7,26).

Evangelijní záznamy ukazují, jak jeho doprovod poznal dokonalost vyvěrající z jeho povahy a projevovanou v jeho slovech i činech. Pilátova žena poznala, že je „spravedlivý člověk“ (Mt 27,19), který si nezaslouží trest. Římský voják, který sledoval Kristovo chování na kříži, musel prohlásit: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý“ (Lukáš 23,47). Za svého života vyzýval Ježíš Židy: „Kdo z vás mě usvědčí z hříchu?“ (Jan 8,46). Na tuto otázku se odpovědi nedočkal.

Výsledkem jeho vítězné dokonalosti v každém ohledu bylo to, že se stal vznešenějším než andělé (Žd 1,3-5). Bylo mu dáno vznešené jméno (Fp 2,8), které v sobě zahrnovalo všechny andělské tituly. „Bude mu dáno jméno Divuplný rádce /používané anděly; srovnej též Sd 13,18/…“ (Iz 9,5). Evidentně nezastával Ježíš takovéto vysoké postavení před svým narozením či smrtí; myšlenka jeho vyvýšení na tuto pozici to vylučuje.

Vzhledem ke svému dokonalému charakteru byl Ježíš manifestací (zjevením) Boha v těle (1 Tm 3,16); konal a mluvil tak, jak by to dělal Bůh, kdyby byl člověkem. Byl proto dokonalým zrcadlením Boha – „obraz Boha neviditelného“ (Ko 1,15). Z tohoto důvodu není nutné, aby smrtelný člověk fyzicky spatřil Boha. Jak vysvětlil Ježíš: „Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám /fyzicky/ Otce?“ (Jan 14,9). V Bibli je opakovaně zdůrazněno, že Bůh Otec byl manifestován /se projevil/ ve svém Synu Ježíši Kristu (2 K 5,19; J 14,10; Sk 2,22). Trojiční učení říká, že Syn byl manifestován či „inkarnován“ v Ježíši; Bible však učí, že Bůh byl manifestován („inkarnován“ – musíme-li užít tento termín) v Ježíši. To Slovo se stalo tělem (J 1,14) – to platí spíše než představa, že Slovo vstupuje do nějaké tělesné podoby či formy.

Žijíce v hříšném světě a trápíce se s hříchem v naší nejvlastnější přirozenosti, dokážeme těžko ocenit úplnost a nezměrnost Kristovy duchovní autority i to, že by člověk s naší přirozeností mohl ve své povaze plně zjevit Boží spravedlnost. Věřit v toto vyžaduje více skutečné víry než jen přijmout teologickou ideu, že Kristus sám byl Bohem.

Kristus musel zemřít, protože měl naši přirozenost. Skrze Marii byl potomkem Adamovým – a všechny Adamovy děti musí zemřít (1 K 15,22). Všichni Adamovi potomci musí zemřít kvůli jeho, Adamově hříchu, nehledě na svou osobní situaci. „Smrt však vládla… Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti… Soud nad jedním proviněním /Adamovým/ vedl k odsouzení /k smrti/… Neposlušností jednoho člověka se mnozí stali hříšníky“ a proto museli zemřít (Ř 5,14-19; srovnej s 6,23). Coby Adamův potomek musel zemřít i Kristus, neboť zdědil od Adama smrtelnou přirozenost skrze svou matku Marii.

Odhlédneme-li od Ježíše, tak si všichni ostatní Adamovi potomci tento trest zaslouží, neboť my všichni osobně hřešíme. Ježíš musel zemřít, protože měl naši přirozenost, a tudíž podíl na prokletí, které dopadlo na Adamovy potomky. Protože však osobně nedělal nic, co by si zasloužilo smrt, „Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolesti smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci“ (Skutky 2,24). Kristus byl „Duchem svatým ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího syna“ (Ř 1,4). Pro svoji dokonalou povahu a „duch svatosti“ byl slavně vzkříšen.

Kristus nezemřel na kříži pouze proto, že měl lidskou přirozenost. Ochotně nám předal svůj dokonalý život jako dar; projevil svou lásku k nám tím, že zemřel „za naše hříchy“ (1 K 15,3), neboť věděl, že svou smrtí pro nás získá záchranu od hříchu (Ef 5,2+25; Zj 1,5; Ga 2,20). Pro svou dokonalost byl Ježíš schopen překonat důsledky hříchu a stal se první osobou, jež byla vzkříšena z mrtvých a obdržela nesmrtelný život. Všichni ti, kdo se ztotožní s Kristem křtem a nápodobou jeho života, mají naději na podobné vzkříšení a odměnu. Právě v tom leží neobyčejný význam Kristova vzkříšení. Znamená „ujištění“, že budeme vzkříšeni a souzeni (Skutky 17,31) a že budeme sdílet (dokážeme-li být opravdu jako on) jeho odměnu nesmrtelného života: „Vždyť víme /důvěrně/, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí“ (2 K 4,14; 1 K 6,14; Ř 6,3-5). Jako hříšníci si zasluhujeme věčnou smrt (Ř 6,23). Vzhledem ke Kristovu dokonalému životu, poslušnosti i tváří v tvář smrti a jeho vzkříšení, je však Bůh schopen nabídnout nám dar věčného života – zcela v souladu se všemi svými zásadami.

Aby vytěsnil účinky našich hříchů, Bůh nám „připočítává spravedlnost“ (Ř 4,6), máme-li víru v jeho sliby spásy. Víme, že hřích přináší smrt – jestliže tedy opravdu věříme, že nás před ní Bůh spasí, pak musíme věřit, že nás započítá mezi spravedlivé, ač jimi plně nejsme. Kristus byl dokonalý; jsme-li opravdu v Kristu, i nás může Bůh pokládat za dokonalé, byť jimi osobně nejsme. Bůh Krista, „který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2 K 5,21), tj. tím, že budeme v Kristu skrze křest a jemu podobný život. A tak pro ty „v Kristu Ježíši“ se stal „spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1 K 1,30); následující verš nás proto povzbuzuje, abychom chválili Krista za velké věci, kterých dosáhl: „Vždyť se v něm /evangeliu/ zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou“ (Ř 1,17). Pochopení těchto věcí je proto nutnou součástí znalosti skutečného evangelia.

Toto vše bylo umožněno Kristovým vzkříšením. Byl „prvotinou“ /prvním ovocem/ celé sklizně lidských bytostí, jež se stanou nesmrtelnými díky tomu, čeho dosáhl on (1 K 15,20), „prvorozeným“ nové duchovní rodiny, která obdrží Boží přirozenost (Ko 1,18; srovnej též Ef 3,15). Kristovo vzkříšení tedy umožnilo Bohu pokládat věřící v Kristu za spravedlivé, neboť byli pokryti jeho spravedlností. Kristus „byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (Ř 4,25), doslova „abychom se stali spravedlivými“.

Tyto věci vyžadují vědomou a přemýšlivou víru, abychom byli skutečně přesvědčeni, že nás Bůh může pokládat za dokonalé. Kristus nás může představit před soudnou stolicí „neposkvrněné a v radosti před tváří své slávy“ a „svaté, neposkvrněné a bez úhony před Boží tváří“ (Juda 24; Ko 1,22; srovnej též Ef 5,27). Vezmeme-li naši hříšnou přirozenost a stálé duchovní nezdary, pak to vyžaduje skutečně pevnou víru věřit ve výše tvrzené. Pouhé zvedání rukou při „křižácké výpravě“ či akademický souhlas se systémem doktrín nemají nic společného s tímto druhem víry. Býti „v Kristu“, a tudíž být pokryt jeho spravedlností, lze pouze pravým křtem v Krista. Křtem se spojujeme s jeho smrtí a vzkříšením (Ř 6,3-5), což jsou prostředky našeho osvobození od hříchů skrze naše „ospravedlnění“ či připočítání ke spravedlivým (Ř 4,25). Nádherné věci, o kterých uvažujeme v této kapitole, jsou zcela mimo náš dosah, pokud nejsme pokřtěni. Při křtu se spojujeme s Kristovou krví prolitou na kříži; věřící vyprali „svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově“ (Zj 7,14). Obrazně jsou pak oděni v bílá roucha, která představují Kristovu spravedlnost, jež jim je přičtena („započítána“) (Zj 19,8). Tyto bílé šaty je možné ušpinit našimi hříchy (Juda 23); učiníme-li to po křtu, je nutno opět použít Kristovu krev k vyčištění – tím, že požádáme skrze Krista Boha o odpuštění.

I po křtu se stále ještě musíme snažit setrvat v požehnaném postavení, do kterého jsme vstoupili. Vzniká potřeba pravidelného přezkoušení sebe sama několik minut denně – se stálou modlitbou a hledáním odpuštění. Tím, že to budeme činit, budeme mít vždy pokornou důvěru, že vejdeme do Božího království – díky naší ochraně Kristovou spravedlností. Musíme hledět být shledáni v Kristu v okamžiku naší smrti či při Kristově návratu, „nikoli s vlastní /naší/ spravedlností… ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře“ (Fp 3,9).

Opakovaný důraz na víru ústící do započtené spravedlnosti ukazuje, že žádným způsobem nemůžeme získat spásu svými skutky; spása je z milosti: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků“ (Ef 2,8-9). Stejně jako ospravedlnění či spravedlnost, také spasení je „darem“ (Ř 5,17). Naší motivací konat jakékoli úkony křesťanské služby by proto měla být vděčnost Bohu za to, co pro nás učinil – skrze Krista nás pokládá za spravedlivé, a tím nám otevírá cestu ke spáse. Je osudné uvažovat tak, že konáním skutků dosáhneme spásy. Myslíme-li takto, prostě při snaze dojít ke spáse neuspějeme; je to dar, který si nemůžeme zasloužit – pouze jej získat jako láskyplnou odpověď na naši hlubokou vděčnost, která bude vidět v našich skutcích. Skutečná víra vytváří skutky jako nevyhnutelný vedlejší produkt (Jakub 2,17).