9.2 Ježíšova krev

Velice často prohlašuje Nový zákon, že naše ospravedlnění a spása jsou skrze Ježíšovu krev (např. 1 Jan 1,7; Zj 5,9; 12,11; Ř 5,9). Abychom mohli ocenit význam Kristovy krve, musíme porozumět biblickému principu, že „život každého tvora je v jeho krvi“ (Lv 17,14). Bez krve nemůže tělo žít; krev je tak považována za symbol života. To vysvětluje patřičnost Kristových slov: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53).

Hřích vede ke smrti (Ř 6,23), tj. ke ztrátě krve, která je nositelkou života. Od Izraelitů se z tohoto důvodu očekávalo, že vylijí krev vždy, když hřešili – jako připomínka, že hřích vede ke smrti. „Podle zákona /Mojžíšova/ se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění /hříchů/“ (Žd 9,22). Adamovo a Evino zahalení se fíkovými listy bylo z tohoto důvodu nepřijatelné; místo toho zabil Bůh jehně, aby mu poskytlo kůži k přikrytí jejich hříchu (Gn 3,7+21). Podobně byla spíše akceptována zvířecí oběť Ábelova než Kainova z plodin země – i zde rozhodovala zásada, že bez prolití krve nemůže být odpuštění ani přijatelný přístup k Bohu (Gn 4,3-5).

Tyto události odkazují k budoucí svrchované důležitosti Kristovy krve. Speciální předzvěst nalézáme v událostech /židovských/ Velikonoc, při kterých Boží lidé potírali krví beránka veřeje svých vrat, aby dosáhli spasení od smrti. Tato krev ukazovala do budoucna na krev Ježíšovu, kterou se musíme potřít my sami. V časech před Kristem museli Židé nabízet podle Mojžíšova zákona za své hříchy zvířecí oběti. Toto prolévání zvířecí krve však plnilo pouze roli poučení. Trestem za hřích je smrt (Ř 6,23) a není možné, aby lidská bytost mohla zabít nějaké zvíře jako náhradu za svou vlastní smrt či jako skutečného představitele sebe sama. Obětované zvíře není dobré či špatné; nemůže člověka plně zastupovat: „Krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit“ (Žd 10,4).

Vzniká proto otázka, proč museli Židé obětovat zvířata, když zhřešili? Pavel shrnuje rozličné odpovědi na tuto otázku v Ga 3,24: „Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova.“ Zvířata, která byla obětována za hřích, musela být neposkvrněná – bez vady (Ex 12,5; Lv 1,3+10 atd.). To poukazovalo na Krista, „beránka bez vady“ (1 Pt 1,19). Krev oněch zvířat proto představovala tu Kristovu. Zvířata byla akceptována jako oběti za hřích do té míry, jak odkazovala na dokonalou oběť Kristovu, o které Bůh věděl, že ji uskuteční. Na vrub toho byl Bůh schopen odpustit hříchy svým lidem, kteří žili před Kristem. Jeho smrt „přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy“ (Žd 9,15), tj. pod Mojžíšovým zákonem (Žd 8,5-9). Všechny oběti, nabízené za časů Zákona, ukazovaly do budoucna ke Kristu, perfektní oběti za hřích, který „svou obětí sňal hřích“ (Žd 9,26; 13,11-12; Ř 8,3; srovnej též 2 K 5,21).

V oddíle 7.3 jsme vysvětlili, jak celý Starý zákon a zejména Mojžíšův zákon odkazují do budoucna na Krista. Přístup k Bohu vedl v časech Zákona přes velekněze; ten byl prostředníkem mezi Bohem a lidmi staré smlouvy – Kristus je prostředníkem smlouvy nové (Žd 9,15). „Zákon totiž ustanovoval za velekněze lidi, podléhající slabosti, ale slovem přísahy… byl ustanoven Syn za velekněze dokonalého na věky“ (Žd 7,28). Protože oni sami byli hříšníky, nebyli v postavení, aby mohli získat pro lidi skutečného odpuštění. Zvířata, která obětovali za hřích, nebyla pravými představiteli hříšníků. Situace vyžadovala dokonalou lidskou bytost, která je v každém ohledu reprezentantem hříšného člověka a která by učinila přijatelnou takovou oběť za hřích, z níž by měli lidé užitek tím, že se s ní spojí. Podobně se vyžadovalo, aby velekněz dokázal soucítit s hříšnými lidmi, jimž dělal prostředníka, neboť byl pokoušen jako oni (Žd 2,14-18).

Ježíš dokonale vyhovoval těmto požadavkům: „To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný“ (Žd 7,26). Nepotřebuje souvisle obětovat za své vlastní hříchy, ani není už více podrobený smrti (Žd 7,23+27). Ve světle toho mluví Písmo o Kristu jako o našem knězi: „Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně“ (Žd 7,25). Vzhledem ke své lidské přirozenosti může Kristus jako náš ideální velekněz „mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám také podléhá slabosti“ (Žd 5,2). To oživuje tvrzení o Kristu, že „rovněž on sám také“ má účast na naší lidské přirozenosti (Žd 2,14).

Tak jako byli židovští velekněží prostředníky pouze pro Boží lid, je i Kristus knězem pouze pro duchovní Izrael – pro ty, kdo byli pokřtěni v Krista a chápou pravé evangelium. On je „veliký kněz nad celým Božím domem“ (Žd 10,21), který se skládá z těch, kdo se narodili znovu aktem křtu (1 Pt 2,2-5) a čerpají opravdovou naději z evangelia (Žd 3,6). Vyhodnocení tohoto vynikajícího prospěchu z Kristova kněžství by nás proto mělo povzbudit, abychom se v něho dali pokřtít – bez toho nám nemůže plnit úlohu prostředníka.

Křtem v Krista bychom měli získat plný užitek z jeho kněžství; máme skutečně v tomto směru jistou zodpovědnost, jíž se musíme řídit. „Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu“ (Žd 13,15). Boží plán poskytnout nám Ježíše jako našeho kněze směřoval k tomu, abychom jej uctívali; měli bychom proto využívat náš přístup k Bohu skrze Krista k tomu, abychom jej chválili. Žd 10,21-25 přináší seznam pokynů, kterými bychom se měli řídit proto, že naším veleknězem je Kristus: „Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem:

1. Přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.“ Pochopení Kristova kněžství znamená, že bychom se v něho měli dát pokřtít („obmýt naše těla“) a neměli bychom nikdy nechat prostor pro růst zlého svědomí v našich myslích. Věříme-li v Kristovo usmíření, resp. vykoupení /angl. „atonement/, pak jsme jeho obětí učiněni „jedním“ /AT-ONE-MENT/ spolu s Bohem /jsme s ním s-jedno-ceni, pozn. překladatele/

2. „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme“. Neměli bychom se odchýlit od pravdivého učení, ke kterému nás dovedlo pochopení Kristova kněžství.

3. „Povzbuzujme se k lásce… nezanedbávejme společná shromáždění.“ Měli bychom se láskyplně spojovat s těmi, kdo též chápou Kristovo kněžství a čerpají z něj dobrodiní; to se děje zejména shromážděním ke společné pobožnosti, při které si připomínáme Kristovu oběť (viz oddíl 11.3 a 11.5).

Správné ocenění těchto věcí by nás mělo naplnit pokornou důvěrou v to, že se nám skutečně dostane spásy, jsme-li pokřtěni a spojeni v Krista: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (Žd 4,16).