9.4 Ježíš jako náš představitel

Viděli jsme, že zvířecí oběti kompletně hříšné lidi nezastupovaly. Ježíš byl naším představitelem a ve všech bodech „byl jako jeho bratři“ (Žd 2,17). „Zakusil smrt za všecky“ (Žd 2,9). Spácháme-li nějaký hřích – např. se hněváme – Bůh nám může odpustit „kvůli Kristovi“ (Ef 4,32). To je umožněno tím, že nás může Bůh srovnávat s Kristem, člověkem jako my, pokoušeným k hříchu – např. k hněvu -, který však všechna pokušení překonal. Proto nám může Bůh odpustit náš hřích – hněv – vzhledem k tomu, že jsme v Kristu, tedy přikryti jeho spravedlností. Kristus coby náš představitel je proto prostředníkem, skrze něhož nám může Bůh ukázat svou milost a přitom potvrzovat své vlastní spravedlivé zásady.

Kdyby byl Ježíš Bohem, a ne tím, kdo má toliko lidskou přirozenost, nemohl by být naším představitelem. Je to jeden z příkladů, kdy chybná idea plodí další podobné. Z tohoto důvodu propracovali teologové množství složitých cest, jak vysvětlit Kristovu smrt. Populární náhled křesťanstva, které opustilo původní východiska, je ten, že hříchy postavily člověka do dlužnické pozice vůči Bohu a tyto dluhy nemohl sám splatit. Kristus je vyrovnal za každého věřícího prolitím své krve na kříži. Mnoho evangelických kazatelů to vyjadřuje zhruba takto: „Je to, jako bychom byli všichni postaveni do řady ke zdi a měli být zastřeleni ďáblem; vtrhl tam však Ježíš a ďábel ho zastřelil místo nás – a tak jsme nyní volní…“

Tyto vykonstruované teorie nemají žádnou pevnou biblickou oporu. Existuje zřejmý protimluv: jestliže Kristus zemřel místo nás, pak bychom my zemřít neměli. Máme-li však nadále lidskou přirozenost, musíme stále ještě umírat; spasení od hříchu a smrti se v konečné fázi objeví při Soudu, kdy nám bude udělena nesmrtelnost. Tu jsme nezískali při Kristově smrti. Tato smrt zbavila moci ďábla (Žd 2,14) – nikoli, že by ďábel zabil Krista.

Jestliže Kristus splatil svou krví dluh, naše spása se stává čímsi, co lze očekávat jako naše právo. Skutečnost, že spása je darem, věnovaným díky Boží milosti a odpuštění, se ztrácí, chápeme-li Kristovu oběť jako splátku dluhu. Působí to také dojmem, že rozzlobený Bůh byl uspokojen, jakmile zahlédl skutečnou Ježíšovu krev. Bůh však vidí v okamžiku našeho pokání svého Syna jako našeho představitele, jehož toužíme napodobovat, avšak nechceme se spojovat s jeho krví jako s nějakým talismanem. Mnoho „křesťanských“ chvalozpěvů a písní obsahuje v tomto aspektu neuvěřitelné množství zcestných myšlenek. Většina falešných doktrín je takto hudbou doslova vtloukána do lidských myslí – místo použití racionálních biblických pokynů. Musíme být vždy na pozoru před tímto druhem ohlupování /brain-washing/.

Je tragické, že prostá slova „Kristus za nás zemřel“ (Ř 5,8), jsou hrubě nepochopena, a to tak, jako by Kristus zemřel místo nás. Existuje množství spojení mezi Římanům 5 a 1 K 15 (např. Ř 5,12 = 1 K 15,21; Ř 5,17 = 1 K 15,22). „Kristus za nás zemřel“ (Ř 5,8) je spojeno s „Kristus zemřel za naše hříchy“ (1 K 15,3). Jeho smrt pro nás otevírala cestu k odpuštění za naše hříchy; v tomto smyslu „Kristus zemřel za nás“. Slovo „za“ /nás/ neznamená nutně „místo“ /nás/. Kristus zemřel „pro naše hříchy“, nikoli „místo“ nich. Z tohoto důvodu se může Kristus za nás „přimlouvat“ (Žd 7,25) – nemůže to dělat „místo“ nás. „Za“ neznamená „místo“ /koho/ ani v Žd 10,12 a Ga 1,4.