Přídavek č. 4: „Byl v podobě Boží“

„Ačkoli byl /Ježíš/ v podobě Boží, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe podobu otroka“ (Fp 2,6-7 podle Nové smlouvy).

Tyto verše jsou používány k tvrzení, že Ježíš byl Bohem, který se při svém narození stal člověkem. Je-li to pravda, pak by byla mj. bagatelizována veškerá naše tvrzení ze 7. a 8. kapitoly. Připomeňme též platnost poznatku, že ani jeden verš nemůže být protikladný celkovému vyznění biblického učení. Je příznačné, že citovaná pasáž je prakticky jedinou, která může být uvedena k objasnění „chybějícího článku“ trojičního učení – totiž, jak se Ježíš přenesl z Božského postavení v nebi do pozice děcka v Mariině lůně. Následující analýza se snaží ukázat, co citovaný text skutečně znamená.

1. Další věty, které bezprostředně navazují na citát, jsou přímo protikladné trojiční ideji:

1. „Proto ho /Ježíše/ Bůh vyvýšil“ a „dal mu jméno“ (v. 9); zde se ukazuje, že Ježíš se nepovýšil sám – udělal to Bůh. Vyplývá z toho, že nebyl ve stavu vyvýšenosti před tím, než to učinil Bůh při jeho vzkříšení.

2. Celý proces Kristova ponížení sebe sama a následujícího vyvýšení Bohem se konal „k slávě Boha Otce“ (v. 11). Bůh Otec proto nemůže být rovný se Synem.

2. Je třeba pečlivě uvažovat o kontextu celého citátu. Pavel nezačal mluvit o Ježíšovi „zčistajasna“. Poukazuje na Ježíšovo smýšlení ve Fp 2,5. Ještě dříve začíná mluvit ve verši 1,27 o důležitosti našeho stavu mysli. To je následně rozvinuto v prvních verších druhé kapitoly: „Buďte stejné mysli… jednoho smýšlení… v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši“ (v. 2-5). Pavel mluví o důležitosti stejného smýšlení jako má Ježíš, tedy takového, které je zasvěceno pokorné službě druhým. Tyto verše tedy spíše dokumentují pokoru mysli, kterou Ježíš demonstroval, než aby vyjadřovaly nějakou změnu přirozenosti.

3. Ježíš byl „v podobě Boží“. Ukázali jsme si v oddíle 8.3, že Ježíš měl lidskou přirozenost – uvedený verš proto nemůže referovat o Kristově Božské přirozenosti. Je třeba poznamenat, že některé moderní překlady jsou určeny ke „snadnému čtení“, a mají tudíž tendenci překročit doslovný význam řeckého originálu a parafrázovat jej. Verše z Fp 2,5-8 jsou klasickým příkladem. To však není důvodem snižovat užitečnost těchto překladů, která se projevuje jiným způsobem. K pochopení titulního obratu se však musíme ponořit do řeckého originálu: ona „podoba“ (řecky „morfé“) nemůže poukazovat k podstatě či přirozenosti, což je prokázáno ve verši 2,7, kde na sebe Kristus vzal „podobu otroka“ /služebníka/. Podstatné rysy přirozenosti služebníka se neliší od těch, které mají jiní lidé. Ve shodě s kontextem můžeme bezpečně interpretovat toto místo tak, že ačkoli byl Ježíš dokonalý a měl smýšlení zcela podobné s Božím, přesto si přál stát se otrokem/služebníkem. O několik veršů dále nás Pavel povzbuzuje, abychom se „připodobňovali jeho /Kristovy/ smrti“ (Fp 3,10 podle Nové smlouvy). Máme tedy sdílet „morfé“, podobu Krista, kterou ukazuje ve své smrti. To nemůže znamenat, že se máme podílet na přirozenosti, kterou poté získal, protože již máme přirozenost lidskou. Nemusíme se měnit, abychom měli lidskou přirozenost, avšak potřebujeme změnit náš způsob myšlení, takže můžeme mít „morfé“ či mentální podobu, kterou měl Kristus ve své smrti. Ve Fp 2 je jasný odkaz ke Gn 1,27. Člověk byl učiněn „k obrazu Božímu“ se záměrem, aby vládl nad stvořením, byť i nebyl nesmrtelný. Jakmile neposlechl Boha, horlivě se snažil (když vztáhl ruku po zakázaném ovoci) o rovnost s ním. Důsledkem bylo cosi opačného než řekl had: odsouzení ke smrti dopadlo na něj i jeho potomky. Kristus zamířil opačným směrem: byl také „k obrazu Božímu“, avšak „nelpěl na tom, že je roven Bohu“, zbavil se lidské pýchy a poslouchal svého Otce.

Řecké slovo „morfé“ znamená obraz, podobu či otisk. O lidských bytostech se říká, že mají „vnější formu /„morfé“/ zbožnosti“ (2 Tm 3,5 podle Nové smlouvy). Ga 4,19 hovoří o „dotvoření /věřících/ v podobu Kristovu“. Protože měl Ježíš dokonalou povahu i způsob myšlení podobný Bohu, byl „v podobě Boží“. Z tohoto důvodu pro něho nebylo „lupičstvím“ myslet si či vědět, že v tomto smyslu byl rovný /doslova: „jedno“/ s Bohem. V některých překladech je uvedeno, že Ježíš neuvažoval o rovnosti s Bohem jako o něčem, o co by se měl horlivě snažit /v českých moderních překladech: „nelpěl na tom“/. Je-li toto správný překlad, pak by to zcela vyvracelo teorii o tom, že Ježíš byl Bohem. Uvedenou pasáž lze tedy interpretovat tak, že se Ježíš v daném okamžiku nezaobíral myšlenkou na rovnost s Bohem; věděl, že je Bohu podřízený, a nikoli s ním rovnoprávný.

4. To, že Kristus „sám sebe zmařil“ (doslova: „vyprázdnil sám sebe“) poukazuje na proroctví o jeho ukřižování v Iz 53,12: „Vydal sám sebe na smrt“. „Vzal na sebe podobu služebníka“ služebným postojem ke svým stoupencům (J 13,14) a vrchovatě to pak demonstroval svou smrtí na kříži (Mt 20,28). V Iz 52,14 je prorokováno o Kristově utrpení na kříži: „Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku.“ Toto stupňující se ponižování až „ke smrti, a to smrti na kříži“ bylo něčím, co se vynořovalo během jeho života i umírání, nebylo však dáno už při jeho narození. Ukázali jsme kontext této pasáže ve vztahu k Ježíšově mysli, jejíž pokora je vyzdvižena jako příklad hodný následování. Tyto verše musí proto hovořit o Ježíšově životě na zemi v naší lidské přirozenosti a o tom, jak se kvůli nám pokořil, a to navzdory tomu, že jeho mysl byla zcela sladěna s tou Boží.

5. Byl-li Kristus Bohem svou přirozeností a poté ji odložil a vzal na sebe přirozenost lidskou – jak se pokoušejí interpretovat tuto pasáž trinitáři -, pak nebyl po dobu pobytu na zemi „pravým Bohem“; trojiční stoupenci však věří, že jím byl. To vše demonstruje protiklady, které vznikají při ztotožnění s lidmi vytvořenou definicí o Trojici.

6. Závěrem se zaměřme ve větě „byl v podobě Boží“ na sloveso „býti“. Řecké sloveso takto překládané neznamená „býti původně, od věků“. Skutky 7,55 hovoří o Štěpánovi, který byl „plný Ducha svatého“. Byl plný Ducha svatého v oné době i jistý čas předtím; nebyl jím však naplněný vždy. Jiné příklady lze nalézt v L 16,23, Sk 2,30 či Ga 2,14. Kristus jsoucí „v podobě Boží“ tak znamená právě jen to, že představoval v oné době určitý (myšlenkový, mentální) „otisk“ či „obraz“ Boha; nevyplývá z toho, že byl v této podobě od počátku věků.