8.5 Vztah Boha a Ježíše

Uvažování o tom, jak Bůh vzkřísil Ježíše, nás dovádí k myšlenkám na charakter vztahu mezi Bohem a Ježíšem. Jsou-li „spolurovní a … spoluvěční“, jak prohlašuje trojiční doktrína, pak bychom očekávali, že jejich vztah bude rovnocenný. Už jsme pochopili skrze zřejmé důkazy, že tomu tak není. Vztah mezi Bohem a Ježíšem je podobný tomu mezi manželem a jeho ženou: „Hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh“ (1 K 11,3). Jako je manžel hlavou své ženy, tak je i Bůh hlavou Krista, byť i mají stejný jednotný cíl, jaký by měl existovat mezi manželi. A tak je „Kristus Boží“ (1 K 3,23), stejně jako žena patří svému manželovi.

Bůh Otec je často prohlašován za Kristova Boha. Skutečnost, že Bůh je popisován jako „Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista“ (1 Pt 1,3; Ef 1,17), a to i po Kristově nanebevzetí, ukazuje, že je to jejich nynější vztah – stejný jako byl za Kristova smrtelného života. Vyznavači Trojice někdy argumentují, že o Kristovi jako o komsi nižším než Bůh se hovoří jen v souvislosti s jeho životem na zemi. Novozákonní dopisy byly napsány několik let po Kristově nanebevzetí, avšak stále se v nich hovoří o Bohu jako o Kristově Bohu a Otci. Ježíš stále uctívá Boha jako svého Otce.

Zjevení, poslední kniha Nového zákona, byla napsána přinejmenším 30 let po Kristově glorifikaci a nanebevzetí, avšak hovoří o Bohu jako o „jeho /Kristovu/ Bohu a Otci“ (Zj 1,6). V této knize dává vzkříšený a oslavený Kristus zprávy věřícím. Mluví o „chrámu svého Boha… jménu svého Boha… městu svého Boha“ (Zj 3,12). To potvrzuje, že dokonce i nyní myslí Ježíš na svého Otce jako na Boha – proto Ježíš Bohem není.

Podobným způsobem se vztahoval Ježíš ke svému Otci i během svého smrtelného života. Hovořil o vystoupení „k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému a Bohu vašemu“ (Jan 20,17). Naplno projevil Ježíš svou lidskost na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). Takovým slovům by nebylo možné porozumět, byla-li by vyslovena samotným Bohem. To, že se Ježíš modlil k Bohu „s bolestným voláním a slzami“, samo o sobě ukazuje pravou povahu jejich vztahu (Žd 5,7; Lukáš 6,12). Bůh se evidentně nemůže modlit sám k sobě. Dokonce i nyní se kvůli nám Ježíš modlí k Bohu (Ř 8,26-27; srovnej také 2 K 3,18).

Ukázali jsme si tedy, že Kristův vztah k Bohu během jeho smrtelného života nebyl podstatně odlišný od toho nynějšího. Kristus měl vztah k Bohu jako ke svému Otci a ke svému Bohu a modlil se k němu; ve stejné pozici to zůstává i nyní, po Kristově vzkříšení a nanebevzetí. Během svého pozemského života byl Kristus Božím služebníkem (Skutky 3,13+26; Iz 42,1; 53,11). Služebník činí vůli svého pána, a není v žádném případě svému pánu rovný (Jan 13,16). Kristus zdůrazňuje, že moc a autoritu má od svého Otce, nikoli svou vlastní: „Sám od sebe nemohu dělat nic… hledám… vůli toho, který mě poslal… Syn nemůže sám od sebe činit nic“ (Jan 5,30+19).