8.3 Ježíšova přirozenost

Slovo „přirozenost“ /angl. „nature“ je třeba podle kontextu překládat zejména jako „přirozenost“, či „podstata“; českými ekvivalenty ovšem mohou být i „příroda“, „charakter“, „povaha“ aj. Pozn. překladatele/ ukazuje na to, čím přirozeně, svou podstatou jsme. V 1. kapitole jsme si ukázali, že Bible hovoří pouze o dvou přirozenostech – té Boží a lidské. Bůh ze své podstaty nemůže umřít, být pokoušen apod. – je tedy zřejmé, že Kristus během svého života tuto Boží přirozenost neměl. Měl proto plně lidskou přirozenost. Z naší definice slova „přirozenost“ by mělo být zřejmé, že Kristus nemohl mít současně dvě přirozenosti. Je životně důležité, že byl Kristus pokoušen jako my (Žd 4,15), neboť svým dokonalým přemožením pokušení pro nás mohl získat odpuštění. Nadměrná žádostivost, která je základem našich pokušení, pochází z nás (Marek 7,15-23), zevnitř naší lidské přirozenosti (Jakub 1,13-15). Bylo proto nutné, aby měl Kristus tuto lidskou přirozenost, neboť tak mohl zakusit a překonat tato pokušení.

List Židům 2,14-18 vyjadřuje toto vše obsažněji:

„Protože sourozence /nás/ spojuje krev a tělo /lidská přirozenost/, i on /Kristus/ se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci… ďábla… Neujímá se přece andělů, ale ujímá se potomků Abrahamových /vzal na sebe jejich přirozenost/. Proto musil být ve všem jako jeho bratři, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným… a mohl tak smířit hříchy lidu. Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“

Tato pasáž klade mimořádný důraz na skutečnost, že měl Ježíš lidskou řirozenost: „Stal se jedním z nich /doslova: „stal se účastným na krvi a těle“/“ (Žd 2,14). Účin je ještě vystupňován použitím několika slov podobného významu. Podobně Žd 2,16 v bodě, kde se zdůrazňuje, že Kristus neměl přirozenost andělů, ale že byl potomek Abrahamův, který přinese spásu množství věřících, jež se stanou jeho potomky. Z toho důvodu bylo nutné, aby měl Kristus lidskou přirozenost. Ve všem musel „být jako jeho bratři“ (Žd 2,17), takže nám Bůh mohl udělit odpuštění skrze jeho oběť. Tvrdit, že Ježíš neměl vůbec lidskou přirozenost, znamená být v nevědomosti o nejvlastnějších základech té dobré zprávy o Kristovi.

Kdykoli pokřtěný věřící zhřeší, může přistoupit k Bohu a vyznat své hříchy modlitbou skrze Krista (1 Jan 1,9). Bůh si je vědom, že Kristus byl pokoušen k hříchu přesně jako oni – byl však dokonalý a přemohl to opravdové pokušení, kterému oni podlehli. Z toho důvodu nám Bůh – „kvůli Kristovi“ – může odpustit (Ef 4,32). Je proto důležité správné zhodnotit, jak byl Kristus pokoušen stejně jako my a že musel mít stejnou přirozenost jako my, aby to vůbec bylo možné. Žd 2,14 jasně prohlašuje, že Kristus měl přirozenost „těla a krve“, aby to bylo umožněno. „Bůh je Duch“ (Jan 4,24) svou podstatou a jako „Duch“ nemá maso a krev. Kristus měl v sobě přírodní prvek v podobě „masa“ /a kostí/ – po dobu svého smrtelného života neměl v žádném případě Boží přirozenost.

Všechny dřívější lidské pokusy přidržet se Božích slov, tj. zcela překonat pokušení, ztroskotaly. Proto „Bůh jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích“ (Ř 8,3).

„Hřích“ ukazuje na přirozené sklony hřešit, které máme dány svou podstatou. Byli jsme takto již nasměrováni a pokračujíce, musíme očekávat, že „mzdou za hřích je smrt“. K tomu, aby se dostal z této nepříjemné situace, potřeboval člověk vnější pomoc. Zdálo se, že on sám není schopen dokonalosti; tělu nelze vykoupit (zachránit) tělo. Bůh proto zasáhl a dal nám svého vlastního Syna, jenž měl naše „hříšné tělo“ se všemi sklony k hříchu, které máme my. Na rozdíl od všech ostatních lidí překonal Kristus každé pokušení, byť mohl také neuspět či zhřešit ve stejné míře jako my. Ř 8,3 popisuje Kristovu lidskou přirozenost jako „hříšné tělo“. O několik veršů dříve hovoří Pavel o tom, jak v těle „nepřebývá dobro“ a jak tělo přirozeně bojuje proti poslušnosti vůči Bohu (Ř 7,18-23). V kontextu těchto veršů je tím pozoruhodnější vědět, že Kristus měl „hříšné tělo“, jak čteme v Ř 8,3. Díky tomu a jeho vítězství nad tělem máme i my cestu úniku z našeho těla. Ježíš věnoval stálou pozornost hříšnosti své vlastní přirozenosti. Jednou byl osloven „dobrý mistře“, což předjímalo, že je svou podstatou „dobrý“ a dokonalý. Odpověděl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh“ (Marek 10,17-18). Při jiné příležitosti začali lidé dosvědčovat Kristovu velikost vzhledem k sérii vynikajících zázraků, které vykonal. Ježíš to však nikterak nevyužil, „poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku“ (Jan 2,23-25). Vzhledem k velké znalosti lidské přirozenosti (znal o ní „všechno“) Kristus nechtěl, aby jej lidé oslavovali jako osobu v rodové zakotvenosti – byl si vědom své vlastní přirozenosti.