8.1 Úvod

Jednou z největších tragédií křesťanského myšlení musí být to, že se Pánu Ježíši Kristu nedostalo uznání a ocenění za jeho vítězství nad hříchem, dosaženého rozvíjením dokonalého charakteru. Široce vyznávaná doktrína o „Trojici“ udělala z Ježíše Boha. Víme-li, že Bůh nemůže být pokoušen (Jakub 1,13) a nemá žádnou možnost hřešit, znamenalo by to, že Kristus ve skutečnosti nemusel s hříchem bojovat. Jeho život na zemi by proto byl jen napodobeninou, žitou vně lidské zkušenosti a bez skutečného pociťování duchovních i tělesných dilemat lidského rodu, kterými by nebyl osobně nikterak zasažen.

Skupiny jako Mormoni či Svědkové Jehovovi upadly do jiného extrému: nedokázaly ocenit ten div, že Kristus byl jednorozeným Synem Božím. Jako takový nemohl být andělem či tělesným synem Josefovým. Některými bylo navrhováno pokládat Kristovu přirozenost za jeho života stejnou jako tu Adamovu před pádem. Odhlédneme-li od nedostatku biblických důkazů pro tento názor, pokulhává tento postoj jinde: nedoceňuje, že Adam byl vytvořen Bohem z prachu, zatímco Ježíš byl „stvořen“ Bohem zrozením v lůně Marie. A tak byl Ježíš počat a zrozen ve všech ostatních aspektech stejně jako my, třebaže neměl lidského otce. Mnoho lidí nemůže akceptovat, že by člověk s hříšnou přirozeností mohl mít dokonalou povahu. Právě tento fakt je překážkou pro skutečnou víru v Krista.

Není snadné uvěřit, že Ježíš měl naši přirozenost, avšak svou povahou dokázal vždy překonat pokušení, a byl tudíž bezhříšný. Dojít k pochopení a pevné víře ve skutečného Krista vyžaduje mnohonásobné ponoření do textů evangelií, kde se hovoří o jeho dokonalém životě, i do těch častých biblických pasáží, kde je popřeno, že by byl Bohem. Mnohem jednodušší je předpokládat, že byl samotným Bohem, a tudíž automaticky dokonalým. Tento pohled však snižuje velikost a vítězství, kterých Ježíš dosáhl nad hříchem i lidskou přirozeností.

Ježíš měl tedy lidskou přirozenost a sdílel každé naše hříšné směřování (Žd 4,15), avšak překonal je tím, že ctil Boží cesty a hledal jeho pomoc při boji s hříchem. Té se mu od Boha ochotně dostalo, aby se skrze jeho skutečného vlastního Syna rozšířilo poznání, že „v Kristu Bůh usmířil svět se sebou“ (2 K 5,19).