8.4 Ježíšova lidskost

Zápisy evangelií poskytují mnoho příkladů o tom, jak zcela lidská byla Ježíšova přirozenost. Je zaznamenáno, jak byl unavený, a musel usednout u studny a napít se (Jan 4,6). Ježíš „plakal“ při smrti Lazara (Jan 11,35). Snad nejvíce byl měl potvrzovat jeho lidskost záznam jeho závěrečného utrpení: „Nyní je má duše sevřena úzkostí,“ doznal, když se modlil, aby ho Otec zachránil od nutnosti prožít smrt na kříži (Jan 12,27). Modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich /utrpení a smrti/; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39). To ukazuje na to, že v některých momentech byla Kristova „vůle“ či touha odlišná od Boží.

Během celého svého života podřizoval Kristus svou vůli té Otcově, aby se připravil na konečné utrpení na kříži: „Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím,a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal“ (Jan 5,30). Tento rozdíl mezi vůlí Kristovou a Boží je dostatečným důkazem, že Ježíš nebyl Bohem.

Lze očekávat, že během našich životů bude růst naše poznání Boha a že se dokážeme poučit ze strastí, které nás v životě potkají. I v tomto je pro nás Ježíš velkým příkladem. Nemohl se blýsknout úplnou znalostí Boha ve větší míře než my. Od dětství „prospíval na duchu i na těle /až dosáhl duchovní zralosti – srovnej Ef 4,13/ a byl milý Bohu i lidem“ (Lukáš 2,52). „Dítě rostlo v síle a moudrosti“ (Lukáš 2,40). Tyto dva verše ukazují, že Kristův tělesný růst probíhal paralelně s rozvojem duchovním; probíhal v něm proces růstu jak fyzického, tak i duchovního. To by nebylo možné, byl-li by „Synem – Bohem“, jak prohlašuje Athanasiovo vyznání víry v části týkající se Trojice. Dokonce i na konci svého života Kristus připustil, že nezná přesný čas svého druhého příchodu, avšak zná jej Otec (Marek 13,32).

Podřízenost Boží vůli je cosi, čemu se musíme učit dlouhý čas. I Kristus musel projít tímto procesem učení se poslušnosti k Otci – stejně jako každý jiný syn. „Ačkoli to byl Boží syn, naučil se poslušnosti /tj. k Otci/ z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti /tj. duchovní zralosti/ a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy,“ což byl výsledek jeho kompletního a totálního spirituálního růstu (Žd 5,8-9). Fp 2,7-8 (další komentář viz Přídavek č.4) zaznamenává tentýž proces Ježíšova duchovního růstu, vrcholícího jeho smrtí na kříži. On „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob /chování/ služebníka… ponížil se, v poslušnosti podstoupil… smrt na kříži“. Použitá slova dobře ilustrují, jak se Ježíš vědomě propracovával vpřed ve svém duchovním rozvoji, stávaje se více a více pokorným, až nakonec „v poslušnosti“ k Božímu přání zemřel na kříži. Tak byl „učiněn dokonalým“ díky správné reakci na svá utrpení.

Z řečeného je zřejmé, že Ježíš musel vyvinout vědomé osobní úsilí, aby byl spravedlivý; v žádném případě k němu nebyl tlačen Bohem – to by pak fungoval jako pouhá loutka. Ježíš nás miloval opravdově, a z toho důvodu obětoval svůj život na kříži. Stálý důraz na Kristovu lásku k nám by byl falešný, kdyby ho Bůh nutil zemřít na kříži (Ef 5,2+25; Zj 1,5; Ga 2,20). Kdyby byl Ježíš Bohem, pak by neměl žádnou volbu – jen být dokonalý a poté zemřít na kříži. To, že Ježíš měl tuto možnost volby, nám umožňuje ocenit jeho lásku a vytvořit si k němu osobní vztah.

Bůh měl potěšení z Krista pro jeho ochotu dát svůj život dobrovolně: „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život… Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe“ (Jan 10,17-18). To, že byl Bůh tak potěšen Kristovou ochotnou poslušností, by bylo stěží pochopitelné při pojetí Ježíš = Bůh, žijící vně lidské podoby života jako nějaké symbolické spojení s hříšným člověkem (Mt 3,17; 12,18; 17,5). Tyto záznamy Otcova potěšení ze Synovy poslušnosti jsou dostatečným potvrzením toho, že Kristus měl možnost neposlouchat, avšak vědomě zvolil poslušnost.

Kristova potřeba spásy

Vzhledem ke své lidské přirozenosti zažíval Ježíš menší nemoci, únavu apod. stejně jako my. Vyplývá z toho tedy, že kdyby nezemřel na kříži, zemřel by jiným způsobem, např. sešlostí věkem. Ve světle toho vidíme, že i Ježíš potřeboval být Bohem zachráněn před smrtí. Když to Ježíš poznal s plnou intenzitou, „přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel“ (Žd 5,7). Skutečnost, že Kristus musel prosit Boha, aby jej spasil před smrtí, znemožňuje variantu, že by osobně byl Bohem. Po Kristově vzkříšení „nad ním smrt už nepanuje“ (Ř 6,9), což znamená, že předtím panovala…

Ježíše prorokuje mnoho Žalmů; je-li několik veršů o Kristu citováno v Novém zákoně, je rozumné předpokládat, že i mnoho jiných veršů z Žalmů je o něm. Při mnoha příležitostech je zdůrazněna nutnost, aby byl Kristus Bohem spasen:

• Ž 91,11-12 mluví o Ježíši a je citován v Mt 4,6. Ž 91,16 prorokuje, jak Bůh spasí Ježíše: „Dopřeji mu do sytosti nejdelších časů /tj. věčný život/, ukáži mu svoji spásu.“

• Ž 69,21 poukazuje na Kristovo ukřižování (Mt 27,34); celý žalm popisuje Kristovy myšlenky na kříži: „Zachraň mě, můj Bože… zastaň se mne, vykup mě kvůli mým nepřátelům… hradem je mi, Bože, Tvoje spása" (verše 2,19 a 30).

• Žalm 89 je komentářem k Božímu slibu Davidovi, který se týkal Krista. Ž 89,27 v této souvislosti prorokuje: „On mě bude vzývat: ,Tys můj Otec, můj Bůh, moje spásná skála‘“

Kristovy modlitby k Bohu o spásu byly vyslyšeny. Velkým novozákonním tématem je to, že Bůh vzkřísil Ježíše a oslavil jej nesmrtelností:

• „Bůh… vzkřísil Ježíše… Toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici“ (Skutky 5,30-31).

• „Bůh… oslavil svého syna Ježíše… Bůh ho vzkřísil z mrtvých“ (Skutky 3,13+15).

• „Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil“ (Skutky 2,24+32+33).

• Ježíš toto všechno poznal sám, když požádal Boha, aby ho oslavil (Jan 17,5; srovnej též 13,32; 8,54).

Kdyby byl Ježíš sám Bohem, který nemůže zemřít, pak by všechna výše zdůrazněná místa neměla smysl. Ježíš by nepotřeboval spásu, kdyby byl Bohem. Boží svrchovanost nad Ježíšem a jejich oddělenost demonstruje to, že to byl Bůh, kdo vyvýšil Ježíše. V žádném případě nemohl být Ježíš „pravý a věčný Bůh s dvěma podstatami… božství a lidství“, jak prohlašuje prvý z 39 článků víry Anglikánské církve. Vycházíme-li z vlastního významu slova „podstata“, každá bytost může mít pouze jednu. Konstatujeme, že tento důkaz je nevyvratitelný: Kristus měl naši lidskou přirozenost.