4.9 Peklo

Populární představa o peklu je ta, že jde o místo trestu pro nehodné „nesmrtelné duše“ ihned po smrti, či o místo mučení pro ty, kdo neuspějí u soudu. My jsme přesvědčeni, že Bible učí o peklu jako o hrobu, kam přicházejí všichni lidé po smrti.

Slovo „peklo“ zní v hebrejském originále „šéol“ a znamená „přikryté místo“. Anglické „hell“ je vlastně jen zvukovou variantou šéolu, takže čteme-li „hell“, nejde vlastně o plně přeložené slovo. Tak např. slovo „helmet“ je doslova „hell-met“, tedy pokrytí hlavy /přilba, pozn. překladatele/. V biblickém smyslu je ono „pokryté místo“ alias „peklo“ prostě „hrob“. Existuje mnoho příkladů, kdy je originální „šéol“ překládán právě jako „hrob“. Některé moderní verze (anglických) překladů užívají skutečně slovo „hell“ vzácně a překládají vhodněji „grave“ (hrob). Několik příkladů , kdy je „šéol“ překládán jako „grave“ /český ekumenický překlad zde volí slovo „podsvětí“/, by mělo rozrušit obvyklou představu pekla jako místa ohně /odtud české „peklo“, pozn. překladatele/ či mučení pro ty špatné:

• „Ať svévolníci… v podsvětí /orig.: šéol/ zmlknou“ (Ž 31,18) – nemají tedy křičet jako při mučení.

• „Avšak mne Bůh ze spárů podsvětí /v orig.: šéol/ vykoupí“ (Ž 49,16) – tj. Davidova duše či tělo bude vzkříšena z hrobu, či chcete-li, pekla.

Víra v peklo jako v místo trestu pro svévolníky, z něhož nelze uniknout, tak nemůže být uvedena v soulad s výše řečeným – spravedlivý člověk se může také dostat do pekla (hrobu)a zase z něj vyjít. To potvrzuje i Ozeáš 13,14: „Mám je /Boží lidi/ vyplatit ze spárů podsvětí /šéolu/, vykoupit ze smrti?“ Toto místo je citováno v 1 K 15,55 a aplikováno na vzkříšení při Kristově návratu. Podobně v proroctví o druhém vzkříšení (viz oddíl 5.5): „smrt a její říše vydaly své mrtvé“ (Zj 20,13). Povšimněte si souvislosti mezi smrtí, tj. hrobem, a „její říší“ (peklem) – viz i Ž 6,6. Velice jasná jsou Chanina slova v 1 S 2,6: „Hospodin usmrcuje i obživuje /prostřednictvím vzkříšení/, do podsvětí /šéol/ přivádí a vyvádí též odtud“.

Chápeme-li „peklo“ jako hrob, lze očekávat, že spravedliví z něj budou zachráněni aktem vzkříšení k věčnému životu. Je tedy docela dobře možné „peklo“ či hrob otevřít a později i opustit při vzkříšení. Nejpřesvědčivějším příkladem je ten Ježíšův, jehož „duše nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach“ (Sk 2,31), protože byl vzkříšen. Povšimněte si paralely mezi Kristovou „duší“ a jeho „tělem“. To, že „nezůstane v říši smrti“ předpokládá, že tam byl jen dočasně, tj. ony tři dny, které strávil v hrobě. To, že Kristus šel do „pekla“ by mělo být dostatečným potvrzením, že nejde o místo, kam vejdou jen hříšní.

Jak dobří, tak i špatní lidé přijdou do „pekla“, tj. do hrobu. Tak byl Ježíšovi „dán hrob se svévolníky“ (Iz 53,9). S tím jsou v souladu i další příklady, kdy spravedliví lidé přijdou do „pekla“, tj. do hrobu. Jákob řekl: „Ve smutku sestoupím za synem /Josefem/ do podsvětí“ (Gn 37,35).

Jedním z Božích principů je to, že trestem za hřích je smrt (Ř 6,23 a 8,13; Jk 1,15). Již dříve jsme ukázali, že smrt je stav naprostého nevědomí. Hřích ústí v totální destrukci, ne ve věčné mučení (Mt 21,41 a 22,7; Mk 12,9; Jk 4,12) – stejně jistě jako byli zničeni lidé potopou (L 17,27+29) či Izraelité na poušti (1 K 10,10). V obou těchto případech hříšníci zemřeli – nebyli vystaveni věčnému mučení. Je proto nemožné, aby byli hříšníci trestáni na věčnosti mučením a utrpením při plném vědomí.

Viděli jsme také, že Bůh nedává vinu za hřích (a nezapočítává nám jej) v případě, že nejsme obeznámeni s jeho slovy (Ř 5,13). Ti, kteří jsou na tom takto, zůstanou mrtví; ti, kteří znají Boží požadavky, budou vzkříšeni a souzeni při Kristově návratu. Hříšníci budou potrestáni smrtí, neboť tak zní rozsudek za hřích. Poté, co stanou před soudnou stolicí Kristovou, budou potrestáni opětovnou smrtí – ta bude již navždy. Hovoří se o „druhé smrti“ (Zj 2,11 a 20,6). Tito lidé zemřou jedinkrát a jejich smrt bude mít podobu úplného nevědomí. Po vzkříšení a odsouzení při Kristově návratu budou potrestáni druhou smrtí, která bude podobně jako smrt první představovat totální nevědomí a bude trvat navždy.

Právě v tomto smyslu je trest za hřích „věčný“ – tato smrt nebude mít žádný konec. Zůstat mrtvý navždy, to je ten věčný trest. Příklad biblického užití výrazu tohoto druhu lze nalézt v Dt 11,4. Je zde popsáno vyhubení faraónovy armády v Rudém /Rákosovém/ moři Hospodinem jako věčné a trvalé zničení, aby tato armáda nedělala už nikdy Izraeli potíže: „Zaplavil je vodou Rákosového moře… Hospodin je vyhubil – tak tomu je dodnes“.

Dokonce už v raných starozákonních časech chápali věřící, že posledního dne bude vzkříšení a následně se hříšníci se zodpovědností vrátí do hrobu. Jób 21,30+32 je velice zřetelný: „Zlý… bude odnesen /tj. vzkříšen/ v den hrozné prchlivosti… bude odnesen /poté/ do hrobky“. Jedno z podobenství o Kristově návratu a soudu mluví o nepřátelích, kteří budou „zabiti“ v jeho přítomnosti (L 19,27). To se stěží shodne s myšlenkou, že hříšníci existují navždy ve vědomém stavu za stálého mučení… V každém případě by šlo svým způsobem o nelogický trest –věčná tortura za skutky cca 70 let. Bůh nemá žádné zalíbení v trestání špatných lidí; lze proto předpokládat, že na ně neuvalí věčný trest (Ez 18,23+31 a 33,11; srovnej 2 Pt 3,9).

Odpadlé křesťanstvo spojuje často „peklo“ s ideou ohně a mučení. To je v příkrém rozporu s biblickým učením o pekle (hrobu). „Ženou se jak ovce do podsvětí /hrobu/, sama smrt je pase“ (Ž 49,15) – to v sobě zahrnuje to, že hrob je místo pokojného zapomnění. Také Kristova duše a tělo netrpěly po dobu tří dnů v „pekle“ nějakým rozpadem (Sk 2,31). To by nebylo možné v případě, že by peklo bylo místo v ohni. Ezechiel 32,26-30 zobrazuje nejsilnější bohatýry okolních národů, jak leží v pokoji ve svých hrobech: „Bohatýři padli /v bitvě/… sestoupili do podsvětí se svou válečnou zbrojí a pod hlavy jim byly dány jejich meče… ulehli… s těmi, kdo sestupují do jámy.“ To ukazuje na zvyk pohřbívat bojovníky i s jejich zbrojí a ukládat jejich hlavu k odpočinku na meč. To je přece popis „pekla“ jakožto hrobu. Tito bohatýři stále ještě ležící v pekle (tj. ve svých hrobech) budou stěží podporovat myšlenku na peklo jako ohňové stanoviště.

Této ideji protiřečí i záznam Jonášových zážitků. Když byl zaživa spolknut velkou rybou, „modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu a řekl: ,volal jsem k Hospodinu… z lůna podsvětí jsem volal‘“ (Jon 2,2-3). Zde je tedy porovnáno „lůno podsvětí“ s „útrobami ryby“, které jsou vpravdě „přikrytým místem“, což je onen základní význam slova „šéol“. Evidentně tedy nešlo o místo ohně a Jonáš vyšel ven z „lůna podsvětí“, když jej velryba vyvrhla. To směřuje ke Kristovu vzkříšení z „pekla“ (hrobu) – viz Mt 12,40.

Oheň v obrazném smyslu

Je však třeba říct, že Bible obraz věčného ohně často používá – aby ukázala Boží hněv nad hříchem, který má vyústění v úplném zničení hříšníka a jeho pádu do hrobu. Tak byla Sodoma potrestána „věčným ohněm“ (Ju 7), tj. byla totálně zničena kvůli zvrhlosti jejích obyvatel. Dnes je toto město v troskách, ponořeno pod hladinou Mrtvého moře; v žádném případě nehoří, což by muselo probíhat, pokud bychom chápali „věčný oheň“ doslova. Podobně byl Jeruzalém varován před věčným ohněm Božího hněvu pro hříchy Izraele: „… zanítím v jeho branách oheň a ten pozře jeruzalémské paláce a neuhasne“ (Jr 17,27). Protože je Jeruzalém prorokovaným hlavním městem budoucího království (Iz 2,2-4; Ž 48,2-3), nezamýšlí jistě Bůh, abychom to četli doslovně. Význačné domy v Jeruzalémě byly vypáleny ohněm (2 Kr 25,9), ale tento oheň neplápolal věčně.

Podobně potrestal Bůh ohněm zemi Edóm, jež „se stane hořící smolou. Nevyhasne v noci ani ve dne, kouř z ní bude stoupat věčně. Po všechna pokolení zůstane v troskách… výr a krkavec v ní budou bydlet… v jejích palácích poroste hloží“ (Iz 34,9-15). Protože museli v rozbořené zemi Edóm existovat zvířata i rostliny, odkazuje řeč o věčném ohni na Boží hněv a jeho úplné zničení onoho místa a nelze ji brát doslovně.

Čas opakovaného Božího hněvu nad hříchy Jeruzaléma i Izraele je připodobněn ohni: „Můj hněv a mé rozhořčení se vyleje na toto místo /Jeruzalém/… a bude hořet a neuhasne“ (Jr 7,20; jiné příklady má Pl 4,11 a 2 Kr 22,17).

Oheň je také spojován s Božím soudem nad hříchy, zejména při Kristově návratu: „Hle, přichází ten den jako hořící pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne.“ (Mal 3,19). Když je strniště, či dokonce lidské tělo, spáleno ohněm, v prach se obrátí. Pro jakoukoli substanci, tím spíše pro lidské tělo, je nemožné hořet navždy (chápeme-li to v doslovném smyslu). Jazykový obrat o „věčném ohni“ nemůže proto vyjadřovat doslovně věčné mučení. Oheň nemůže trvat navždy, není-li nic, co by hořelo. Mělo by být zaznamenáno, že „peklo“ /„říše smrti“ v českém ekumenickém překladu/ je „uvrženo do hořícího jezera“ (Zj 20,14). To naznačuje, že peklo není totéž jako „hořící jezero“, které představuje kompletní destrukci. Symbolickým jazykem knihy Zjevení je nám řečeno, že peklo/hrob musí být totálně zničeno, protože na konci Milénia přestane existovat smrt.

Gehenna

V Novém zákoně existují dvě řecká slova, překládaná do angličtiny jako „hell“. Pro hebrejské „šéol“, o kterém jsme již pojednali, je to „Hádés“. „Gehenna“ je jméno pro smetiště, které bylo těsně vedle Jeruzaléma a kde byly páleny odpadky z města. Jako vlastní jméno – tj. jméno skutečného místa – by mělo být ponecháno bez překladu: tedy „Gehenna“, nikoli překládané „peklo“. „Gehenna“ je aramejský ekvivalent hebrejského Ge-ben-Hinnom, což bylo za Kristových časů městská skládka smetí, položená blízko Jeruzaléma (Joz 15,8). Do ohně, který zde stále hořel, byla také házena těla zemřelých, takže se Gehenna stala symbolem úplného zničení a zavržení.

Je třeba opět podtrhnout, že to, co bylo vrženo do ohně, zde nezůstávalo navždy – těla se rozkládala až na prach. „Náš Bůh je /bude/ oheň stravující“ (Ž 12,29) v den soudu; oheň jeho hněvu nad hříchem spíše stráví hříšníky (zničí je), než aby je nějak označil a nechal přežívat. V dobách předchozích Božích soudů nad izraelským národem rukou Babylóňanů byla Gehenna naplněna mrtvými těly hříšníků z řad Božího národa (Jr 7,32-33).

V době svého působení spojil Ježíš při používání slova „Gehenna“ všechny tyto starozákonní ideje dohromady. Často říkal, že ti, kdo budou odmítnuti před soudnou stolicí při jeho návratu, přijdou „do pekla /Gehenny/, do ohně neuhasitelného… kde červ jejich neumírá“ (alt. čtení M 9,43-44). Gehenna vyvolává v židovské mysli představy zavržení a zničení těla; vidíme tedy, že obraz věčného ohně je idiomem (obrazným výrazem), představujícím Boží hněv namířený proti hříchu i smrt hříšníků, která je navždy.

Odkaz na místo „kde červ jejich neumírá“ je evidentně částí téhož idiomu pro úplnou destrukci – je stěží představitelné, že by to měli být zrovna červi v plném smyslu slova, kteří nikdy nezemřou. Skutečnost, že Gehenna byla místem dřívějších trestů hříšníků z řad Božího národa, ukazuje opět na vhodnost použití tohoto obratu Kristem.