|
BIBLICKÉ Základy Kapitola 4: Bůh a smrt Povaha člověka | Duše | Duch člověka | Smrt je stav nevědomí | Vzkříšení | Soud | Místo odměny: nebe, nebo země? | Zodpovědnost Bohu | Peklo | Otázky |
4.1 Povaha člověkaZdá se, že většina lidských bytostí věnuje jen málo času úvahám o smrti či o své vlastní povaze, která je základní příčinou smrti. Taková absence sebeprověření vede k absenci sebepoznání, a proto se lidé ženou bezcílně životem a činí svá rozhodnutí na základě diktátu svých vlastních povahových sklonů. Odmítá se brát v potaz skutečnost, že život je tak krátký a že na každého z nás až příliš brzy dolehne konečnost smrti. „Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí!“ (Jk 4,14). „Vždyť jsme smrtelní, jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat“ (2 S 4,14). „Jsou jako tráva, která odkvétá hned ráno /tj. naše mládí/: zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne“ (Ž 90,5-6). Mojžíš jako skutečně přemýšlivý člověk toto vše rozpoznal, a prosil Boha: „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce“ (Ž 90,12). Z hlediska krátkosti života bychom proto měli učinit prioritou číslo jedna získání pravé moudrosti. Lidská reakce na definitivnost smrti je různá. Některé kultury se pokusily učinit smrt a pohřební obřady součástí života, aby zmenšily pocit ztráty a konečnosti. Většina z těch, kteří jsou nositeli jména „křesťan“, došla k názoru, že člověk má „nesmrtelnou duši“, nebo nějaký prvek nesmrtelnosti v sobě, a tak přežije smrt a bude i poté přebývat na nějakém místě odměny či trestu. Je-li smrt nejzákladnějším problémem a tragédií lidské zkušenosti, lze očekávat, že lidská mysl je nemálo nacvičena zmenšit její dopad na psychiku – proto se vynořila celá řada falešných teorií o smrti a pravé povaze člověka. Jako obvykle je třeba je prověřit slovy Bible, abychom nalezli skutečnou pravdu o tomto životně důležitém tématu. Je dobré si zapamatovat, že úplně první lží zaznamenanou v Bibli je ta hadova ze zahrady Eden. Navzdory Božímu zřetelnému prohlášení, že člověk „propadne smrti“, zhřeší-li (Gn 2,17), ujišťoval had: „Nikoli, nepropadnete smrti“ (Gn 3,4). Takovýto pokus negovat definitivnost a celkovost smrti se stal charakteristickým pro všechna falešná náboženství. Abychom pochopili naši pravou povahu, musíme uvažovat o tom, co říká Bible o stvoření člověka. Tento záznam je podán prostým jazykem, a jestliže řečené bereme doslova, pak není nejmenší pochyby, kým přesně jsme svou přirozeností (doslovnosti knihy Genesis se věnuje Přídavek č.3). „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země… z níž jsi byl vzat /Adam/. Prach jsi a v prach se navrátíš“ (Gn 2,7; 3,19). Není zde absolutně žádný náznak, že má člověk nějakou vrozenou nesmrtelnost, či že by některá jeho část žila i po smrti. Existuje zjevný biblický důraz na fakt, že člověk je od základu složen z pouhého prachu: „My jsme hlína“ (Iz 64,7); „… člověk byl z prachu země…“ (1 K 15,47); člověk „svým základem tkví v prachu“ (Jb 4,19); „člověk by se obrátil v prach“ (Jb 34,15). Abraham připustil, že je jen „prach a popel“ (Gn 18,27). Ihned po neuposlechnutí svých příkazů v Edenu Bůh „člověka zapudil“ (Gn 3,24) a nepřipustil, „aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky" (tamtéž, v. 22). Kdyby měl člověk v sobě od přirozenosti prvek nesmrtelnosti, tak by to nebylo nutné. Podmíněná nesmrtelnost Často opakovanou zprávou evangelia je, že člověk může nalézt způsob k získání věčného života prostřednictvím Kristovy činnosti. Protože jde o jediný typ nesmrtelnosti, o kterém se Bible zmiňuje, vyplývá z toho, že myšlenka věčného a vědomého utrpení těch, kteří konali v životě nesprávně, nemá žádnou biblickou oporu. Jediným způsobem získání nesmrtelnosti je cesta dodržování Božích pokynů – ti poslušní stráví nesmrtelnost v dokonalém stavu coby odměnu za spravedlnost. Následující úryvky by měly být dostatečným důkazem, že nesmrtelnost je podmíněná a není něčím, co máme k dispozici přirozeným způsobem:
|
| |
|
|