4.5 Vzkříšení

Bible zdůrazňuje, že odměnou spravedlivým bude vzkříšení, a to při Kristově příchodu (1 Te 4,16). Vzkříšení tzv. zodpovědných mrtvých (viz dále oddíl 4.8) bude první věcí, již Kristus učiní; následovat bude soud. Jestliže jde „duše“ do nebe v okamžiku smrti, pak by nebylo vzkříšení potřebné. Pavel říká, že kdyby nebylo vzkříšení, pak by snaha o poslušnost Bohu byla zbytečná (1 K 15,32). Copak by takto uvažoval, kdyby věřil, že bude také odměněn po smrti přechodem své „duše“ do nebe? Lze učinit závěr, že věřil ve vzkříšení těla jako o jediné formě odměny. Kristus v nás vzbudil očekávání, že náhradou za náš nynější život ve víře bude „vzkříšení“ (L 14,14).

Při svém návratu Kristus „promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy“ (Fp 3,21). Protože má i nyní skutečnou tělesnou podobu (aktivizovanou ovšem čistě Duchem, nikoli krví), budeme se i my podílet na podobné odměně. Při soudu obdržíme odplatu za to, jak jsme žili své životy v těle (2 K 5,10). Těm, kteří prožili svůj život plni žádostivostí, bude odejmuto jejich současné smrtelné tělo, které se následně rozloží „na prach“, zatímco ti, kteří se snažili ve svých životech nahradit tělesno Duchem, „kdo zasévá pro Ducha, sklidí život věčný“ (Ga 6,8) v podobě duchovního (duchem naplněného) těla.

Existuje ještě další dostatečný důkaz, že odměna spravedlivým bude v tělesné podobě. Jakmile to přijmeme, vyjeví se životní důležitost vzkříšení. Naše současné tělo přestane prokazatelně existovat smrtí; jestliže můžeme věčný život a nesmrtelnost zakusit pouze v tělesné podobě, pak z toho vyplývá, že smrt musí být stavem nevědomí, a to do té doby, dokud nebude naše tělo stvořeno znovu a neobdrží Boží přirozenost.

Celá 15. kapitola 1. listu Korintským hovoří detailně o vzkříšení; vždy se vyplatí číst ji pozorně. Verše 35 – 44 vysvětlují, jak je zaseto semeno a jak potom vzchází ze země a obdrží od Boha příslušné tělo. Podobně tomu bude s mrtvými, kteří obdrží odměnou (nové) tělo. Protože Kristus vstal z hrobu a jeho smrtelné tělo bylo proměněno na nesmrtelné, budou sdílet podobný osud i praví věřící (Fp 3,21). Křtem se napojujeme na Kristovu smrt i vzkříšení, demonstrujíce tak naši víru v to, že i my se budeme podílet na odměně, které se mu dostalo vzkříšením (Ř 6,3-5). Nynějším sdílením jeho utrpení se budeme též podílet na jeho odměně: „Stále nosíme /nyní/ na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven“ (2 K 4,10). „… ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem…“ (Ř 8,11). S touto nadějí proto očekáváme „vykoupení svého těla“ (Ř 8,23) tím, že bude učiněno nesmrtelným.

Této naději v zisk odměny v podobě zvěčnění těla dobře rozuměli Boží lidé raných dob. Abrahamovi bylo slíbeno, že osobně a navždy zdědí zemi kenaanskou – to bylo stejně jistě, jako že ji projde křížem krážem (Gn 13,17; viz oddíl 3.4). Jeho důvěra v Boží zaslíbení jej nutně dovedla k víře, že jeho tělo bude v budoucnosti nějakým způsobem oživeno a učiněno nesmrtelným – a tak bude umožněno sliby splnit.

Jób se jasně vyslovil, že chápe budoucí odměnu v tělesné podobě, a to navzdory tomu, že jeho (současné) tělo bude v hrobě požíráno červy: „Já vím, že můj vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa /lépe var.: ve svém těle, dosl. ze svého masa/, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru“ (Jb 19,25-27). Totožná byla naděje Izajášova: „mrtvá těla vstanou“ (Iz 26,19).

Velice podobná slova jsou k nalezení při popisu smrti Lazara, osobního přítele Ježíše. Namísto utěšování jeho sester tím, že by hovořil o jeho duši, jak přijde do nebe, mluvil Ježíš o dni vzkříšení: „Tvůj bratr vstane“. Okamžitá reakce Lazarovy sestry Marty ukazuje, jak mnoho bylo právě toto oceňováno ranými křesťany: „Řekla mu Marta: ,Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den‘“ (J 11,24). Podobně jako Jób, nechápala smrt jako bránu k blaženému životu v nebi, ale těšila se na vzkříšení „v poslední den“. Pán slibuje: „Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho… já ho vzkřísím v poslední den“ (J 6,44-45).