4.4 Smrt je stav nevědomí

Z toho, co jsme se doposud naučili o duši i duchu, by mělo vyplývat, že mrtvá osoba je zcela ve stavu nevědomí. Zatímco skutky těch, kteří mají k Bohu odpovědnost, jím budou zapamatovány (Mal 3,16; Zj 20,12; Žd 6,10), není v Bibli nic, co by naznačovalo, že máme v posmrtném stavu nějaké vědomí. Lze těžko argumentovat proti následujícím prohlášením stran této věci:

• „Jeho /lidský/ duch odchází, on se vrací do své země, tím dnem /okamžikem/ berou za své jeho plány“ (Ž 146,4).

• „… mrtví nevědí zhola nic… jak jejich láska, tak jejich nenávisti jejich horlení dávno zanikly…“ (Kaz 9,5-6). Neexistuje žádná „moudrost v říši mrtvých“ (Kaz 9,10) – žádné myšlení, a tak ani žádné vědomí.

• Jób říká, že ve smrti „jako by nikdy nebyl“ (Jb 10,19); viděl smrt jako zapomnění, nevědomí a úplnou neexistenci – jako tomu bylo před narozením.

• Člověk umírá stejně jako zvířata (Kaz 3,18); jestliže tedy člověk někde přežívá svou smrt ve vědomém stavu, musí tomu tak být i se zvířaty – avšak Písmo i věda o tom mlčí.

• Bůh „pamatuje, že jsme jen prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě“ (Ž 103,14-16).

Že smrt znamená vpravdě nevědomí, a to i pro spravedlivé, je demonstrováno opakovanou prosbou Božích služebníků, aby bylo umožněno prodloužit jejich životy – věděli, že po smrti už nebudou moci chválit a oslavovat Boha, neboť smrt je stav nevědomí. Dobrými příklady jsou zde Chizkiáš (Iz 38,17-19) a David (Ž 6,4-5; 30,9; 39,13; 115,17). O smrti se opakovaně hovoří jako o spánku či odpočinku, a to stejně pro spravedlivé i špatné (Jb 3,11+13+17; Da 12,13).

Máme nyní k dispozici dostatečný důkaz, abychom mohli bez obalu prohlásit, že populární pojetí o spravedlivých, kteří odcházejí ihned po své smrti do stavu blaženosti, a jsou takto odměněni v nebi, není prostě v Bibli k nalezení. Pravdivé učení o smrti i lidské přirozenosti dodává člověku nemalý pocit klidu. Po všech traumatech a bolestech lidského života představuje hrob místo úplného zapomnění. Pro ty, kdo neznají Boží požadavky, bude trvat toto zapomnění navždy. Už nikdy nebude znovu otevřen starý účet tohoto tragického a nenaplněného přírodního života; marné naděje ani obavy lidské mysli už nedojdou naplnění.

Při biblickém studiu máme k dispozici systém k postupnému objevování pravdy; bohužel však existuje také systém omylů lidského náboženského uvažování, a to jako důsledek malé pozornosti k textu Bible. Zoufalé úsilí člověka změkčit definitivnost smrti ho dovedlo k víře v „nesmrtelnou duši“. Ve chvíli, kdy přijmeme existenci takovéhoto nesmrtelného prvku v člověku, se musíme nutně domnívat, že kamsi po smrti odchází. To vedlo k myšlence, že ve smrti musí být nějaký rozdíl mezi osudy spravedlivých a hříšných. Pokračujíce v této úvaze, došlo se k závěru, že musí existovat místo pro „dobré nesmrtelné duše", zvané nebe, a místo pro „špatné nesmrtelné duše“, zvané peklo. Ukázali jsme již dříve, že „nesmrtelná duše“ je biblicky nemožná. V dalším rozebereme ideje, spojené s populárním pohledem na tyto otázky:

1. Že v okamžiku smrti se nám dostává odměny za naše životy v podobě „nesmrtelné duše“, následně převedené na patřičné místo.

2. Že rozdělení na spravedlivé a hříšné nastává už při smrti.

3. Že odměnou pro spravedlivé je cesta do nebe.

4. Že má-li každý „nesmrtelnou duši“, pak musí přijít buď do nebe, nebo do pekla.

5. Že hříšné „duše“ přijdou na místo trestu, zvané peklo.

Účel naší analýzy není pouze negativní; budeme-li uvažovat detailně o těchto bodech, věříme, že odkryjeme mnoho prvků biblické pravdy, tvořících živou součást pravdivého obrazu o lidské přirozenosti.