4.3 Duch člověka

V myslích mnoha lidí existuje nešťastné zmatení při rozlišování duše a ducha. To je navíc zhoršováno skutečností, že v některých jazycích i biblických překladech mají slova „duše“ a „duch“ pouze jeden ekvivalent. Duše, podstatně referující o všech složkách osoby, může také někdy poukazovat na ducha. Normálně je však v biblickém použití „duše“ a „ducha“ významový rozdíl; duše a duch mohou být „rozděleny ve dví“ (viz Žd 4,12).

Hebrejské a řecké slovo pro „ducha“ („ruach“, resp. „pneuma“) je také překládáno následujícím způsobem:

zivot
duch
mysl
vítr
dech

Myšlenku „ducha“ jsme již studovali v oddíle 2.1. Bůh používá svého Ducha k ochraně stvoření přírody, a to včetně člověka. Duch Boží, který je obsažen v člověku, je proto životní silou v něm. „Tělo bez ducha je mrtvé“ (Jk 2,26). „… a vdechl /Bůh/ mu /Adamovi/ v chřípí dech /duch/ života. Tak se stal člověk živým tvorem /duší/“ (Gn 2,7). Jób hovoří o „Božím dechu“ jsoucím „v mých chřípích“ (Jb 27,3; srovnej též Iz 2,22). Duch života v nás je nám tedy dán při narození a zůstává v nás, dokud je naše tělo naživu. Jakmile je Boží Duch odněkud odebrán, ihned dochází k uhynutí – duch je životní síla. Kdyby Bůh „svého ducha i dech k sobě zpět stáhl, tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach. Máš-li tedy rozum, poslyš toto“ (Jb 34,14-16). Poslední věta opět naznačuje, že člověk shledává toto osvětlení své skutečné podstaty obtížně vyjádřitelné patřičnými termíny.

Když Bůh stahuje svého ducha od nás zpět v okamžiku smrti, tak nejen umírá naše tělo, ale také ustává naše vnitřní vědomí. Zhodnocení tohoto faktu dovedlo Davida k důvěře v Boha – nikoli ve stvoření tak slabé jako je člověk. Verše 3 – 5 Žalmu 146 jsou pravým opakem požadavků humanismu: „Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není. Jeho duch /dech/ odchází, on se vrací do své země /do prachu, z něhož jsme učiněni/, tím dnem berou za své jeho plány. Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova…“

Při smrti „prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal“ (Kaz 12,7). Již dříve bylo řečeno, že Bůh je všude přítomen skrze svého Ducha. V tomto smyslu „Bůh je Duch“ (J 4,24). Když zemřeme, „naposledy vydechneme“ – to znamená, že Boží Duch v nás se od nás odloučí. Tento duch je vstřebán Božím Duchem, který je všude kolem nás; takovým způsobem se při smrti „duch navrátí k Bohu".

Protože Boží Duch udržuje při životě veškeré stvoření, nastává stejný proces smrti i u zvířat. Lidé i zvířata v sobě mají obsaženého téhož ducha, či životní sílu. „Vždyť úděl synů lidských i zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch /dech/ je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty…“ (Kaz 3,19). Pisatel pak pokračuje, že neexistuje žádný rozeznatelný rozdíl v tom, kam přijde duch člověka a duch zvířat (Kaz 3,21). Tento popis stejného ducha i téhož způsobu smrti u člověka i zvířat se zde objevuje též jako připomínka, že při potopě byli zničeni stejnou smrtí jak lidé, tak i zvířata, v obou případech mající duch života od Boha (Gn 2,7 a 7,15). „A zahynulo všechno tvorstvo, které se na zemi pohybuje, ptactvo, dobytek i zvěř a také všechna na zemi se hemžící havěť, i každý člověk. Všechno, co mělo v chřípích dech ducha života… pomřelo… všechno bylo smeteno ze země“ (Gn 7,21-23). Povšimněte si, jak je v zde již citovaném verši Ž 90,5 smrt připodobněna k potopě. Záznam v Gn 7 jasně ukazuje, že člověk je ve svém základním určení v téže kategorii jako „všechno tvorstvo… vše, co mělo dech ducha života“. Důvodem je stejný duch života, který v sobě mají.