5.3 Království Boží v minulosti

Království Boží je budoucí odměnou pro věřící. Jako takové pro ně představuje motivaci zasvětit své životy napodobování příkladu Krista – což v sobě zahrnuje krátkodobé utrpení a nepohodlí. Lze proto očekávat, že po všechny své dny budou stravováni stále se zvětšující touhou správně ocenit zázraky onoho budoucího věku a porozumět jim. Půjde o završení veškerého jejich duchovního snažení a úplná výpověď o Bohu, ke kterému přistupují s láskou jako ke svému Otci.

Písmo oplývá detaily o podobě tohoto království a budete je nacházet při celoživotním úsilí objevit alespoň některé z nich. Jedna cesta, jíž můžeme dojít k porozumění některých základních principů tohoto budoucího království, spočívá ve správném ohodnocení Božího království, které již existovalo v minulosti v podobě izraelského národa. Toto království musí být znovu ustaveno při Kristově návratu. Bible nám poskytuje mnoho informací o izraelském národu, abychom mohli pochopit v hrubém obrysu, jak bude organizováno budoucí Království.

Bůh je často popisován jako „král Izraele“ (Iz 44,6 v relaci k Iz 41,27; 43,15; Ž 48,3; 89,19; 149,2); lid izraelský potom jako jeho království. Tímto královstvím začali být uzavřením smlouvy na hoře Sínaj – krátce poté, co unikli z Egypta přes Rudé moře. Jako odpověď na jejich ochotu tuto smlouvu dodržet byli „mu /Bohu/ královstvím… a národem svatým“ (Ex 19,6). A tak, „když vyšel Izrael z Egypta… stal se Izrael Božím vladařstvím“ alias královstvím (Ž 114,1-2). Po přijetí příslušné dohody putoval Izrael sínajskou pouští a usadil se v zaslíbené zemi Kenaan. Protože jejich králem byl Bůh, vládli jim „soudcové“ (např. Gedeón a Samson), nikoli králové. Tito soudcové nebyli tedy králi, ale Bohem řízenými administrátory, ovládajícími určitou část krajiny – neměli tedy svrchovanost nad celou zemí. Byli často ustavováni Bohem ke zvláštním úkolům, např. dovést Izrael k pokání či jej osvobodit od nepřátel. Když požádali Izraelité soudce Gedeóna, aby byl jejich král, odpověděl: „Nebudu vaším vladařem… nad vámi bude vládnout Hospodin!“ (Sd 8,23).

Posledním soudcem byl Samuel. Za jeho vlády požádali Izraelité o lidského krále, aby byli jako národy kolem nich (1 S 8,5-6). Opravdoví Boží lidé byli v průběhu dějin v pokušení podcenit těsnost svého vztahu k Bohu a obětovat jej za zdání podobnosti s okolním světem. Tato pokušení jsou velice aktuální v našem současném světě. Bůh bědoval před Samuelem: „Zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval“ (1 S 8,7). Bůh však jejich krále připustil, počínaje špatným Saulem. Po něm přišel spravedlivý David a celá linie králů, jeho potomků. Duchovněji založení králové poznali, že Izrael je stále ještě Božím královstvím, dokonce i když odmítli jeho královskou důstojnost. Poznali proto, že vedou Izrael spíše v Božím zastoupení než jako příslušníci svého rodu.

Pochopení těchto principů nám umožní objasnit popis Šalomouna, Davidova syna, vládnoucího „na trůně /Božím/, aby byl králem před Hospodinem“ (2 Pa 9,8; 1 Pa 28,5; 29,23). Šalomounova vláda míru a prosperity odkazovala k budoucímu Božímu království (či byla pro ně „typická“). Proto je zdůrazněno, že byl králem nad Izraelem v Božím zastoupení – podobně jako Ježíš bude také sedět na Božím trůnu jako král Izraele pro Boha (Mt 27,37+42; J 1,49; 12,13).

Mnoho ze spravedlivých králů, o nichž se píše ve Starém zákoně, se těšilo vládnutí typickému pro Kristovo budoucí království. Šalomoun vystavěl v Jeruzalémě chrám pro Boha – podobně tak učiní Kristus v budoucím království (viz Ez 40-48). Tak jako Chizkiáš a Šalomoun dostali dary i poplatky od okolních národů (1 Kr 10,1-4; 2 Kr 20,12) a měli před očima izraelskou zemi, požehnanou nebývalou úrodností a prosperitou (1 Kr 10,5-15; Iz 37,30), i v Kristově celosvětovém království budou k vidění stejné věci – jen ještě ve větším měřítku.

Manželství

Přes svůj dobrý začátek udělal Šalomoun – když byl stále ještě velmi mlád – mnohé chyby v manželských vztazích, které postupně podrývaly jeho duchovní sílu tak jak stárnul. „Král Šalomoun si zamiloval mnoho žen cizinek… Moábky, Amónky, Edómky… z těch pronárodů, o nichž Hospodin Izraelcům řekl: ,Nebudete vcházet k nim, a oni nebudou vcházet k vám. Jistě by naklonili vaše srdce ke svým bohům.‘ Šalomoun k nim přilnul velkou láskou… jeho ženy odklonily jeho srdce k jiným bohům, takže jeho srdce nebylo cele při Hospodinu… Tak se Šalomoun dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, a neoddal se cele Hospodinu… Hospodin se na Šalomouna rozhněval… Hospodin tedy řekl: , … zcela jistě odtrhnu království od tebe…‘“ (1 Kr 11,1-11).

Šalomounovo sklouzávání k odpadlictví bylo dlouhodobým procesem. Jeho vztahy se ženami, které s ním nesdílely jeho znalost izraelského Boha, ho dovedly k náklonnosti k jejich falešným bohům. Jeho láska k těmto ženám znamenala, že už více nespatřuje v těchto bozích duchovní překroucení pravého Boha, kterým i byli. Jak šel čas, jeho srdce už nadále neuctívalo izraelského Boha. „Jeho srdce nebylo cele při Hospodinu“, tj. jeho svědomí ho už nehryzalo při uctívání božských padělků… Jeho nedostatek plného nasazení pro pravého Boha znamenal „zlo v Hospodinových očích“, což vyústilo v Hospodinovo přerušení vztahů s Šalomounem. Izraeli bylo vždy opakováno, aby si nebral ženy z okolního světa (Ex 34,12-16; Joz 23,12-13; Dt 7,3).

Křtem v Krista se stáváme duchovním Izraelem. Jsme-li svobodni, měli bychom vstoupit do manželství pouze s tímto duchovním Izraelem „v Pánu“ (1 K 7,39), tj. s jiným pokřtěným věřícím „v Kristu“. Jsme-li již v čase křtu ženatí, neměli bychom se oddělovat od svých manželek – náš manželský vztah je posvěcen vzhledem k naší víře (1 K 7,12-14). Vědomý výběr pro manželství toho, kdo nezná pravého Boha, povede v dlouhodobém horizontu k našemu k našemu odpadnutí od víry. Šalomoun evidentně nedocenil důraznost Božího varování o takových ženách: „Jistě odkloní tvé srdce" (ŕ 1 Kr 11,2; Ex 34,16). Pouze mimořádná úroveň sebekontroly a intenzita pokání nás může přimět k výjimce z tohoto pravidla.

Již dříve jsme ukázali, jak není ortodoxním křesťanstvím doceňována role židovské základny pro křesťanskou naději; oni neznají pravého Boha Izraele. Manželství s takovými lidmi vede obyčejně k postupnému úpadku od vznešených pravd, které jsou základem našeho spasení. Izák i Jákob putovali z těchto důvodů neobyčejně daleko, aby se oženili s ženami, které se skutečně přidržují pravé víry; Izák dokonce čekal až do věku 40 let než nalezl tu pravou ženu (Gn 24,3-4; 28,1). Tíseň Ezdráše a Nehemjáše poté, co slyšeli, že si někteří židé vzali nežidovky, ukazuje na vážnost této otázky (Ezd 9,12; Neh 10,29-30).

Zabývali jsme se touto záležitostí už zde, abychom podpořili hlubší zamyšlení; detailněji budeme diskutovat o manželství v oddíle 11.3.

Boží soud

Výsledkem Šalomounova odpadlictví bylo to, že se izraelské království rozdělilo na dvě části; Šalomounův syn Rechabeám vládl nad kmeny Juda a Benjamín, zatímco Jarobeám nad ostatními deseti kmeny. Toto království deseti kmenů se nazývalo Izrael či Efrajim a ony dva kmeny Judsko. Většina lidí ze všech těchto kmenů následovala špatný Šalomounův příklad – prohlašovali, že věří v pravého Boha, ale současně uctívali modly okolních národů. Opět a zase je Bůh v této věci zapřísahal skrze proroky, ale bezvýsledně. Z těchto důvodů je i potrestal vyhnáním z izraelského království do krajin jejich nepřátel. To bylo učiněno prostřednictvím Asyřanů a Babylóňanů, kteří napadli Izrael a vyhnali je do zajetí: „Měl jsi /Bože/ s nimi trpělivost po mnohá léta. Skrze své proroky jsi jim dával výstrahu svým duchem /slovem/, ale neposlouchali. Proto jsi je vydal do rukou národů cizích /je obklopujících/ zemí“ (Neh 9,30).

Království Izraele (z deseti kmenů) nemělo vůbec žádné dobré krále. Jarobeám, Achab, Jehú atd. – ti všichni jsou zaznamenáni v Královské knize jako modloslužebníci. Jejich posledním králem byl Hóšea, během jehož vlády byl Izrael dobyt Asýrií a deset kmenů odvedeno do zajetí (2 Kr 17). Z něho se již nikdy nevrátili.

Království Judy mělo několik dobrých králů (Chizkiáš a Jóšijáš), avšak většina z nich byla zlá. Vzhledem k opakovaným hříchům obyvatel se Bůh odvrátil od Judy coby svého království za vlády jejich posledního krále, Sidkijáše. To učinili Babylóňané, kteří je napadli a vzali do zajetí v Babylónu (2 Kr 25). Zůstali v Babylóně po dobu 70 let a pak se někteří vrátili zpět do Izraele pod vedením Ezdráše a Nehemjáše. Neměli pak už nikdy svého vlastního krále a vládli jim Babylóňané, Řekové a Římané. Ježíš se narodil za vlády Římanů. Protože Izraelité odmítli Ježíše, Římané na ně zaútočili roku 70 po Kr. a rozprášili je po celém světě. Vracet se začali pouze v posledních 100 letech, ohlašujíce tak Kristův návrat (viz Dodatek 3).

Ezechiel 21,25-27 prorokoval toto ukončení Božího království, tak jak se projevovalo v izraelském národu: „Ty pak, bídný svévolníku, izraelský kníže /tj. Sidkijáš/, jehož den nadchází… toto praví Panovník Hospodin: ,Sejmi turban a sundej korunu /tj. Sidkijáš přestane být králem/, nastává změna… Sutiny, sutiny, sutiny ze všeho nadělám, jaké nikdy nebyly, dokud nepřijde ten, jemuž přísluší soud; já jsem ho jím pověřil‘“. Odstavec za odstavcem proroci lamentují nad koncem Božího království (Oz 10,3; Pl 5,16; Jr 14,21; Da 8,12-14).

Trojnásobné „sutiny“ z Ezechiela odkazují na tři invaze, provedené Nebúkadnezarem, králem babylónským. Pozorný student spatří v těchto verších ještě jeden příklad, jak mohou být Boží království i jeho král pojednány paralelně: Sidkijášovo zničení bylo současně zničením Božího království (viz oddíl 5.2). A tak skončilo Boží království, demonstrované v izraelském národě: „Já zakrátko… zruším království izraelského domu“ (Oz 1,4). „A nebude už více, dokud…“ vede k tomu, že království bude oživeno, až „přijde ten, který je spravedlivý, a já /Bůh/ mu je předám“. Bůh „mu dá trůn jeho otce Davida… a jeho království nebude konce“ (L 1,32-33) – to nstane při Kristově návratu. A tehdy budou splněna zaslíbení o obnovení Království.

Ve starozákonních proroctvích se objevuje závažné téma o obnově Božího království při Mesiášově návratu. Kristovi učedníci se k němu dobře obrátili: „Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: ,Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?‘“, tj. „Bude už nyní splněno, co je v Ezechielovi 21,27?“ Ježíš odpověděl, že přesný čas jeho druhého příchodu nebudou nikdy znát. Andělé je však vzápětí ujistili, že se skutečně vrátí, a to právě tak, jak odešel (Sk 1,6-11).

Obnova Božího/izraelského království proto nastane při druhém příchodu. A tak Petr kázal, že Bůh pošle „Ježíše, Mesiáše… On zůstane v nebi /tj. musí tam zůstat/ až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků“ (Sk 3,20-21). Druhý příchod přinese znovuzřízení Božího království, které bude restaurováním starého království Izraele.

Obnova Božího království je skutečně tématem pro „všechny /Boží/ svaté proroky":

• „Trůn bude upevněn milosrdenstvím a dosedne na něj /Ježíš/ v Davidově stanu /při druhém příchodu – L 1,32-33/ ten, jenž bude soudit… uplatňovat spravedlnost“ (Iz 16,5).

• „V onen den postavím padající Davidův stánek /tj. Davidův „trůn“ z L 1,32-33/ a jeho trhliny zazdím, opravím, co na něm pobořeno a zbuduji jej jako za dnů dávných“ (Am 9,11). V této větě je jasně řeč o obnově.

• „Jeho synů /Izraele/ bude jako kdysi, jeho pospolitost přede mnou obstojí“ (Jr 30,20).

• „Hospodin… znovu vyvolí Jeruzalém" (Za 2,16) a učiní jej hlavním městem svého celosvětového království (srovnej Ž 48,2; Iz 2,2-4).

• „Změním úděl Judy i úděl Izraele a vybuduji je jako na začátku… Opět zde však bude slyšet hlas veselí… Změním totiž úděl této země jako na počátku… Na tomto místě /Jeruzalém/ … budou opět nivy pastýřů… budou opět procházet ovce" (Jr 33,7-13).

Návrat Krista k ustavení tohoto království je vskutku „nadějí Izraele“, ke které se musíme připojit křtem.