3.5 Slib Davidovi
Stejně jako Abraham i mnoho dalších příjemců Božích zaslíbení neměl David lehký život. Vyrůstal jako nejmladší syn velké rodiny, což znamenalo v Izraeli kolem roku 1000 před Kristem starat se o ovce a dělat poslíčka svým poněkud dominantním starším bratrům (1 S 16-17). Během let získal takovou úroveň víry v Boha, jaké dosáhli jen nemnozí.
Jednoho dne musel Izrael čelit extrémní výzvě od svých agresivních sousedů, Pelištejců – měli nechat jednoho svého muže bojovat s obřím Goliášem, pelištejským šampiónem, s podmínkou, že tábor vítěze tohoto klání bude vládnout nad národem, z jehož řad je poražený. S Boží pomocí a použitím praku zvítězil nad Goliášem David – to mu získalo dokonce větší popularitu než měl jejich král (Saul). „Neúprosná jako hrob je žárlivost“ (Pís 8,6) – slova, jež se ukázala pravdivými, když Saul po dobu následujících 20 let pronásledoval Davida a honil ho doslova jako krysu po poušti jižního Izraele.
Nakonec se David stal králem a aby ukázal, jak si váží lásky, kterou mu Bůh projevoval během pouštního období jeho života, rozhodl se postavit mu chrám. Boží odpověď zněla, že chrám postaví Davidův syn Šalomoun a že Bůh sám chce vybudovat dům Davidovi (2 S 7,4-13). Pak následoval podrobný výčet zaslíbení, který opakoval mnohé z toho, co již bylo řečeno Abrahamovi, a ještě některé další detaily přidával:
„Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. (14) Já mu budu Otcem a on mi bude synem. Když se proviní, budu ho trestat metlou a ranami jako kteréhokoli člověka. Avšak svoje milosrdenství mu neodejmu, jako jsem je odňal Saulovi, kterého jsem před tebou odvrhl. Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn“ (v. 12-16).
Na základě našeho předešlého studia bychom očekávali, že oním „potomkem“ bude Ježíš. Jeho popis coby Božího syna (viz verš 14 výše) to potvrzuje, stejně jako odkazy na jiné části Bible:
„Já jsem potomek z rodu Davidova,“ říká Ježíš (Zj 22,16).
„/Ježíš/ tělem pocházel z rodu Davidova“ (Ř 1,3).
„Z Davidova potomstva dal Bůh Izraeli podle svého slibu Spasitele Ježíše“ (Sk 13,23).
Anděl řekl panně Marii ohledně jejího syna Ježíše: „Pán Bůh mu dá trůn jeho otce /předka/ Davida… a jeho království nebude konce“ (L 1,32-33). Zde se hodí zaslíbení o Davidově potomku z 2 S 7,13 na Ježíše.
S potomkem zřetelně identifikovaným jako Ježíš se nyní mnoho detailů stává příznačnými:
„Tvůj potomek… vzejde z tvého lůna… Já mu budu Otcem a on mi bude synem“ (2 S 7,12+14); „Toho, jenž vzejde z tvých beder, dosadím na trůn“ (Ž 132,11). Ježíš musel být Davidovým potomkem v doslovném, tělesném smyslu – přesto měl jako otce Boha. To bylo realizovatelné jen narozením z panny, jak je popsáno v Novém zákoně. Ježíšovou matkou byla Marie z rodu Davidova (viz L 1,32), ale neměl žádného lidského otce. Bůh zázračně zapůsobil na Mariino lůno skrze Ducha svatého tak, aby počala Ježíše. Anděl to komentoval takto: „… proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží“ (L 1,35). „Narození z panny“ bylo jediným způsobem, jakým bylo možné slib Davidovi správně splnit.
„Vybuduje dům pro mé jméno“ (2 S 7,13) – tato věta ukazuje, že Ježíš vystaví pro Boha chrám, a to v doslovném i duchovním smyslu. Ezechiel popisuje v kapitolách 40 – 48, jak bude tento chrám v Jeruzalémě vybudován v době milénia (prvních tisíc let Božího království po Ježíšově návratu na zem). Boží „dům“ je tam, kde chce žít On – Izajáš 66,1-2 nám říká, že přijde pobývat v srdcích těch lidí, kteří přijímají s pokorou jeho slova. Ježíš tedy postaví Bohu k přebývání duchovní chrám, vytvořený z pravých věřících. Popis Ježíše jako úhelného kamene (1 Pt 2,4-8) a kristovců jako /živých/ kamenů tohoto chrámu (1 Pt 2,5) tak nyní zapadá na své místo.
„… upevním jeho /Kristův/ královský trůn navěky… tvůj /Davidův/ dům a tvé království… tvůj trůn bude navěky upevněn“ (2 S 7,13+16; srovnej též Iz 9,6-7). Kristovo království bude tedy mít svůj základ v Davidově království Izraele; to znamená, že přicházející království Boží bude obnoveným královstvím Izraele – více o tom v oddíle 5.3. K naplnění tohoto slibu musí Kristus vládnout z Davidova „trůnu“ jako místa pro vladaře. Ten je situován přímo v Jeruzalému. Tak zde máme ještě jeden důkaz, že k naplnění těchto zaslíbení je nutné, aby Království bylo ustaveno na zemi.
„Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky“ (2 S 7,16). Zde se naznačuje, že David bude svědkem zřízení Kristova věčného království. Šlo fakticky o nepřímý slib, že bude vzkříšen při Kristově návratu a dostane se mu možnosti vidět na vlastní oči, jak je Království budováno po celém světě a jak Ježíš vládne z Jeruzaléma.
Je nezbytné a životně důležité pochopit všechny tyto okolnosti spojené se sliby Davidovi. Ten mluvil radostně o těchto věcech jako o „věčné smlouvě… Je to veškerá má spása a veškeré blaho“ (2 S 23,5). To vše se vztahuje také na naši spásu – mít z toho radost by podobně i pro nás mělo být veškerým blahem. Opět se tedy ukazuje, jak je tato část doktríny důležitá. Je tragédií, že křesťanstvo učí věci, které zjevně protiřečí těmto báječným pravdám:
Jestliže Ježíš fyzicky „preexistoval“, tj. existoval jako osoba před svým narozením, pak jsou beze smyslu sliby, že bude Davidovým „semenem“ či potomkem.
Jestliže bude království Boží v nebi, pak Ježíš nemůže obnovit Davidovo království Izraele ani vládnout z Davidova „trůnu“ jakožto vladařského místa. Za Davida se vše odehrávalo na zemi, a tak i obnovení musí být na stejném místě.
Naplnění v Šalomounovi?
Jistá část zaslíbení daných Davidovi došla naplnění v jeho tělesném synovi, v Šalomounovi. Vystavěl pro Boha hmotný chrám (1 Kr 5-8) a jeho království velice prosperovalo. Všechny okolní národy poslaly své zástupce, aby složily Šalomounovi hold (1 Kr 10), a z provozování chrámu vzešla velká milost i požehnání. Šalomounova vláda proto ukazovala do budoucna na ještě významnější vyplnění davidovských slibů, které nastane v Kristově království.
Někteří prohlašovali, že sliby dané Davidovi byly již kompletně splněny v osobě Šalomouna, ale z následujícího vyplývá, že to není možné:
Časté novozákonní důkazy ukazují, že „potomkem“ byl Kristus, nikoli Šalomoun.
Království tohoto „potomka“ muselo být věčné – což Šalomounovo nebylo.
David poznal, že se sliby týkají věčného života, což vylučovalo, že by odkazovaly na jeho tehdejší rodinu: „I když můj dům před Bohem takový není, ustanovil pro mne věčnou smlouvu“ (2 S 23,5).
Potomkem Davidovým je Mesiáš, spasitel od hříchu (Iz 9,6-7; 22,22; Jr 33,5-6+15; J 7,42). Avšak Šalomoun se později odvrátil od Boha (1 Kr 11,1-13; Neh 13,26) jako následek svých sňatků s ženami, které nesdílely naději Izraele.
|