|
BIBLICKÉ Základy Kapitola 3: Boží sliby Úvod | Slib v Edenu | Slib Noemovi | Slib Abrahamovi | Slib Davidovi | Otázky |
3.2 Slib v EdenuO patetickém příběhu lidského pádu pojednává 3. kapitola Genese. Had byl proklet za dezinterpretaci Božích slov a pokoušení Evy, aby je neposlechla. Muž i žena byli potrestáni za svou neposlušnost. Paprsek naděje však dopadá na tento temný obraz, když Bůh říká hadovi:
Tento verš je velice významově zahuštěn – je třeba pečlivě definovat různé pojmy, které jsou zde obsaženy. „Símě“ („semeno“ podle BK) znamená potomka, nebo dítě, může však odkazovat také na lidi spojené se zvláštním „semenem“. Uvidíme později, že Abrahamovým „semenem“ byl Ježíš (Ga 3,16); jsme-li tedy „v“ Ježíši skrze křest, pak jsme také tím semenem (Ga 3,27-29). Toto slovo „símě“ také odkazuje na ideu (lidského) semena (1 Pt 1,23), takže pravé símě bude mít charakteristické rysy svého otce. Símě hada musí proto odkazovat k něčemu, co má rodinnou podobu hada:
Uvidíme v 6. kapitole, že neexistuje osoba v doslovném smyslu slova, která by toto vše činila, avšak že existuje v našem dosahu:
Tento „člověk“ hříchu v našem dosahu je biblický „ďábel“, símě hada. Símě ženy musí být specifické individuum – „ty /hadí símě/ jemu rozdrtíš patu“ (Gn 3,15). Tato osoba musí permanentně ničit hadí símě, tj. hřích – „drtit jeho hlavu“. Bít do hadovy hlavy představuje smrtelný úder – víme-li, že jeho srdce je v jeho hlavě. Jedinou osobou, která je vhodným kandidátem pro ono símě ženy, musí být Pán Ježíš:
Ježíš byl doslova „učiněn z ženy“ (viz Ga 4,4) jakožto syn Marie, ačkoli jeho otcem byl Bůh. Byl tak v tomto smyslu také símě ženy, byť poskytnut Bohem způsobem, jaký se už u žádného jiného člověka neopakoval. Toto símě ženy muselo být přechodně zraňováno hříchem, semenem hada – „ty jemu rozdrtíš patu“ (Gn 3,15). Hadí kousnutí na patě je normálně jen dočasné zranění – na rozdíl od toho trvalého, které způsobí hadovi úder na hlavu. Mnoho obratů naší řeči má biblické kořeny: tak „porazit na hlavu“ (tj. zcela zastavit či ukončit střet) je pravděpodobně založeno na tomto proroctví o Ježíšových úderech na hlavu hada. Odsouzení hříchu, hadova semene, se událo prvotně skrze Kristovu oběť na kříži – povšimněte si, jak výše citované verše hovoří o Kristově vítězství nad hříchem v minulém čase. Dočasné zranění na patě, které musel vytrpět Ježíš, je tak odkazem na jeho smrt po dobu tří dnů. Jeho vzkříšení svědčí o tom, že šlo skutečně jen o dočasné zranění, a to na rozdíl od smrtelného úderu, jenž zasadil hříchu. Je zajímavé, že nebiblické historické prameny zaznamenávají, že oběti na kříži byly přibity hřeby k dřevěnému sloupu skrze patu. Tak byl Ježíš „zraněn na patě“ prostřednictvím své smrti. Izajáš 53,4-5 popisuje Krista jakožto „raněného“ od Boha skrze smrt na kříži. To je přímo narážka na proroctví z Gn 3,15, že Kristus bude „rozdrcen“ (na patě) semenem hada. Je třeba konstatovat, že v konečné fázi se zde Bůh projevuje prostřednictvím zla, kterému Kristus čelí, a že je to On, kdo je v Iz 53,10 popisován jako aktér tohoto utrpení – ovládáním sil zla, které zraní jeho Syna. A tak se Bůh projevuje také zlými zážitky u každého z jeho dětí. Podoba tohoto konfliktu v dnešní době Mohla by ve vás vzklíčit tato otázka: „Jestliže Ježíš zničil hřích a smrt (símě hada), proč jsou dnes stále ještě přítomny?“ Odpověď zní, že Ježíš zničil na kříži moc hříchu sám v sobě – proroctví z Gn 3,15 je především o střetu mezi Ježíšem a hříchem. Protože nás však přizval, abychom se i my podíleli na jeho vítězství, znamená to, že můžeme v konečné fázi také přemoci hřích a smrt. Ti, kdo nedostali toto pozvání, či je odmítli, budou samozřejmě hřích a smrt nadále zakoušet. Hřích a smrt sice nemizí ani ze života pravých věřících, ti však mohou obdržet svým spojením se semenem ženy (křtem v Krista – viz Ga 3,27-29) odpuštění svých hříchů, a tak být nakonec zachráněni od smrti, která je výsledkem hříchu. Ježíš tedy výhledově „zlomil moc smrti“ na kříži (2 Tm 1,10), třebaže to nenastane do té doby, než bude na konci milénia dokončen Boží zámysl se zemí. Pak skutečně přestanou lidé umírat a smrt už se nikdy nebude na zemi vyskytovat: „Musí totiž kralovat /Kristus v prvé fázi Božího království/, ,dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy‘. Jako poslední nepřítel bude podmaněna smrt“ (1 K 15,25-26). Jsme-li tedy „pokřtěni v Krista“, pak se stávají zaslíbení o Ježíšovi – jako to v Gn 3,15 – též našimi osobními; už nemůže jít nadále jenom o zajímavé části Bible – jde o proroctví a zaslíbení, učiněná přímo pro nás! Jakožto símě ženy prožijeme i my vítězství hříchu nad námi, a to v krátkém čase. Jestliže se Ježíš nevrátí za našeho života, pak budeme i my zraněni na patě jako byl Ježíš a také zemřeme. Jsme-li však opravdu semenem ženy, pak bude ono „zranění“ pouze dočasné. Ti, kdo jsou skutečně pokřtěni v Krista ponořením pod vodu, se spojují s jeho smrtí i vzkříšením, symbolizovaným vynořením z vody (viz Ř 6,3-5). Jsme-li skutečné símě ženy, pak budou naše životy znázorňovat slova z Gn 3,15 a budeme stále kolem sebe pociťovat konflikt („nepřátelství“) mezi dobrým a špatným. Sám velký apoštol Pavel popisuje téměř schizofrenický konflikt mezi hříchem a svým skutečným „já“, který v něm zuřil (Ř 7,14-25). Po křtu v Krista by měl tento konflikt s hříchem, který je přirozeně kolem nás, zesílit a pokračovat pak po všechny naše dny. Je třeba říci, že je to obtížné, protože síla hříchu je veliká. Nemusí tomu tak být, podíváme-li se na věc z jiné stránky, totiž ve světle faktu, že jsme v Kristu, který již takový konflikt vybojoval a zvítězil. Povšimněte si, jak jsou v Ef 5,23-32 popsáni věřící jako žena – jsme-li semenem ženy, jsme tedy také ta žena. Stejným způsobem jako semeno ženy představuje Ježíše a ty, kdo se snaží být jako on, tak i semeno hada mluví o hříchu (biblický „ďábel“) a těch, kteří o své vůli vykazují podstatné rysy hříchu a hada. Takoví lidé budou ignorovat či zkreslovat Boží slova, což je nakonec dovede k zahanbení hříchu a odcizení od Boha, jak se stalo i Adamovi a Evě. Víme-li, že Židé byli lidé, kteří vlastně vydali Ježíše na smrt – tj. zranili semeno ženy na patě -, lze očekávat, že jsou hlavním příkladem hadova semena. Tak to i stvrzuje Jan Křtitel a Ježíš:
Stejné charakteristické rysy hada má i svět – dokonce i ten náboženský. Pouze pokřtění v Krista jsou spojeni se semenem ženy; všichni ostatní jsou semenem hada – v různém stadiu. Příkladem pro nás musí být způsob, jakým Ježíš jednal s lidmi, kteří byli semenem hada:
Přes to vše jej nenáviděli. Jeho snaha být vždy poslušný Bohu v nich vyvolávala žárlivost. Dokonce i jeho rodina (J 7,5; Mk 3,21) a blízcí přátelé kolem sebe vystavěli pomyslné ohrady a někteří od něho dokonce odešli pryč. Pavel zakoušel totéž, když si stěžoval na ty, kteří s ním kdysi přestáli všechna nebezpečí:
Pravda není nikdy populární; přes tento poznatek žít v pravdě znamená vytvořit si vždy nějaký druh potíží, ústící často v pronásledování:
Jsme-li opravdově sjednoceni s Kristem, musíme pocítit i některá z jeho utrpení a měli bychom se také podílet na jeho nádherné odměně. Je to opět Pavel, kdo nám k tomu poskytuje ojedinělý příklad:
Tváří v tvář takovýmto větám jsme pokoušeni zdůvodnit si, že „jestliže spojit se s Ježíšem, semenem ženy, znamená toto vše, pak to raději neučiním“. Od nás se však samozřejmě neočekává, že podstoupíme něco, co nemůžeme přiměřeně zvládnout. Zatímco sebeobětování je do jisté míry vyžadováno, abychom se s Kristem plně sjednotili, naše společenství s ním vyústí v tak báječnou odměnu, že „utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena“. A dokonce i nyní umožňuje Kristova oběť, že naše modlitby za pomoc při strastech života jsou u Boha velice účinné. Nádavkem k řečenému jsou i následující slavnostní ujištění, silně podtržená v mnoha christadelfiánských Biblích:
|
| |
|
|