3.4 Slib Abrahamovi

Evangelium, jak ho učil Ježíš i apoštolové, nebylo podstatně odlišné od toho, co znal Abraham. Od Boha, skrze Písmo „dostal už Abraham zaslíbení“ (Ga 3,8). Pochopíme-li, co bylo vyloženo Abrahamovi, získáme prazákladní obraz křesťanského evangelia. Existují i jiné náznaky, že „evangelium“ se neobjevilo až v období Ježíšova působení:

• „My vám přinášíme radostnou zprávu /evangelium/, že slib, daný našim /židovským/ praotcům, splnil Bůh…“ (Sk 13,32-33).

• „… zvěstování Božího evangelia, jež Bůh ústy svých proroků /tj. i Abrahama – Gn 20,7/ předem zaslíbil ve svatých Písmech“ (Ř 1,1-2).

• „Proto bylo evangelium zvěstováno i mrtvým…“ (1 Pt 4,6), tj. věřícím, kteří žili a zemřeli před prvním stoletím.

• „I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm /Izraeli/ na poušti“ (Žd 4,2).

Sliby Abrahamovi se týkaly dvou základních témat:

1. Abrahamova semene (zvláštního potomka);

2. krajiny, která byla Abrahamovi zaslíbena.

Tyto sliby jsou komentovány v Novém zákoně. Při zachování našeho přístupu, aby Bible vysvětlovala sama sebe, budeme kombinovat učení obou zákonů tak, abychom získali úplný obraz o smlouvě s Abrahamem.

Abraham žil původně v Uru, prosperujícím městě, nyní na území Iráku. Moderní archeologie zde objevila vysokou úroveň civilizace, již bylo dosaženo v Abrahamových časech. Existoval bankovní systém i občanská správa s odpovídající infrastrukturou. Abraham žil v tomto městě, aniž znal něco odlišného; nakolik víme, šlo o světského člověka. Pak se mu však dostalo mimořádné výzvy od Boha: opustit onen civilizovaný život a vydat se na cestu do zaslíbené země. Kde přesně leží a jak vše udělat nebylo úplně jasné. Vše je řečeno už tím, že šlo o přestěhování na vzdálenost 1 500 mil. Onou zemí byl Kenaan – dnes Izrael.

Příležitostně se Abrahamovi v průběhu jeho života zjevoval Bůh a opakoval i rozšiřoval svá zaslíbení. Ta jsou základem i Kristova evangelia – stejného povolání jakého se dostalo Abrahamovi se tak dostává i nám: opustit pomíjivé věci tohoto života a kráčet vpřed životem ve víře, pokládajíce Boží zaslíbení za přední hodnotu a řídíce se podle jeho slov. Můžeme si dobře představit, jak asi Abraham uvažoval o slibech během své cesty: „Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán /z Uru/, aby šel do země /Kenaan/, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde“ (Žd 11,8).

Uvažujeme-li o Božích slibech poprvé, také cítíme, že přesně neznáme, jak bude vypadat zaslíbená země Božího království. Naše víra v Boží slova by však měla být taková, že i my horlivě poslechneme. Abraham nebyl žádný putující nomád, který by neměl nic lepšího na práci než riskovat s těmito sliby. Byl z prostředí, které se velice podobalo – v základních podmínkách – našemu vlastnímu. Komplex mučivých rozhodnutí, před něž byl postaven, byl podobný tomu, který stojí před námi, uvažujeme-li o přijetí Božích zaslíbení a konání podle nich – divné pohledy kolegů z práce, potutelný výraz v očích sousedů („On pěstuje náboženství!“) … tyto záležitosti by byly povědomé i Abrahamovi. K překonání toho všeho potřeboval obrovskou motivaci. Jedinou věcí, která mu poskytovala takovou motivaci v průběhu mnoha let dlouhého cestování, bylo přitom slovo zaslíbení. Jistě se ta slova naučil nazpaměť a denně promýšlel, co pro něj znamenají.

Tím, že projevíme podobnou víru i skutky o ni opřené, můžeme dosáhnout i stejné pocty jako Abraham – být zváni Božími přáteli (Iz 41,8), nalézt bližší poznání Boha (Gn 18,17-19) a mít jistou naději věčného života v Království. Znovu zdůrazňujeme, že Kristovo evangelium je založeno na těchto slibech Abrahamovi. Musíme dobře znát sliby Abrahamovi, abychom v kristovskou zvěst věřili pravdivě. Bez nich naše víra není vírou. Usilovně bychom proto měli číst a znovu pročítat rozhovory mezi Bohem a Abrahamem.

Země

1. „Odejdi ze své země… do země, kterou ti ukážu“ (Gn 12,1).

2. Abraham „postupoval po stanovištích… k Bét-elu /ve středním Izraeli/… řekl Hospodin Abramovi: ,Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky… projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám‘“ (Gn 13,3+ 14-17).

3. „… uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: ,Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu‘“ (Gn 15,18).

4. „A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou“ (Gn 17,8).

5. „Zaslíbení, že dostane /Abraham/ svět za dědictví…“ (Ř 4,13).

Vidíme zde postupné zjevování Abrahamovi:

1. Existuje země a já bych byl rád, kdybys do ní cestoval.

2. „Nyní jsi dorazil na to území. Ty i tvoje děti zde budete žít navždy.“ Povšimněte si, jak je tento slib věčného života zaznamenán bez pompy či důrazu; lidský autor by to nepochybně vyjádřil „šťavnatěji“.

3. Území zaslíbené země bylo vymezeno podrobněji.

4. Nepředpokládalo se, že se Abraham dočká vyplnění slibu v tomto životě – musel být „cizincem“ v oné zemi, ačkoli později tam měl žít navždy. Logickým vývodem je, že zemře a později bude vzkříšen, aby bylo možno vyplnit slib.

5. Inspirovaný Pavel očividně chápal sliby Abrahamovi jakožto významné dědictví celého světa.

Písmo poněkud odbočuje, jen aby nám připomnělo, že Abraham se nedočkal naplnění slibů během svého života:

„Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec /obraz dočasnosti pobytu/, bydlil ve stanech…“ (Žd 11,9).

Žil v zemi jako cizinec – pravděpodobně se stejným pocitem skryté nejistoty a nerovnoprávnosti, jaký zažívá imigrant. Ve své vlastní zemi žil těžce se svým potomstvem. Spolu se svými potomky Izákem a Jákobem (pro něž byly ony sliby také zopakovány) „zemřeli ti všichni ve víře, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci“ (Žd 11,13). Věnujte pozornost čtyřem etapám:

• Znát zaslíbení – to realizujeme tímto studiem.

• Být o nich „přesvědčen“ – půjde-li o růst přesvědčení jako u Abrahama, co více si přát?

• S radostí je přijímat – křtem v Krista (Ga 3,27-29).

• Vyznávat světu naším způsobem života, že tento svět není naším skutečným domovem, ale že žijeme v naději na budoucí věk, jenž přijde na zemi.

Jestli si vážíme těchto věcí, pak se Abraham stává naším velkým hrdinou a příkladem. Konečné poznání, že naplnění zaslíbení leží v budoucnosti, získal unavený starý muž po smrti své ženy; musel fakticky koupit část zaslíbené země, v níž ji pohřbil (Sk 7,16). Bůh mu z ní opravdu „nedal do vlastnictví ani píď, slíbil však, že ji dá natrvalo jemu i jeho potomkům“ (Sk 7,5). Současné semeno Abrahamova cítí možná tutéž nepřiměřenost při koupi či pronájmu pozemků – v zemi, která byla slíbena jako naše osobní věčné dědictví!

Bůh však dodržuje své sliby. Určitě přijde den, kdy budou Abraham i všichni, jimž se dostalo oněch zaslíbení, odměněni. Žd 11,13+ 39-40 zdůrazňuje tento moment:

„Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili; neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.“

Všichni opravdoví věřící budou tedy odměněni stejným způsobem a v pravý čas, tj. při posledním soudu (2 Tm 4,1+8; Mt 25,31-34; 1 Pt 5,4). Z toho vyplývá, že Abraham a ostatní, kteří znají ona zaslíbení, musí být vzkříšeni, aby mohli být vůbec souzeni – stane se to krátce před soudem. Jestliže tedy neobdrží zaslíbené nyní, ale až po svém vzkříšení a soudu při Kristově návratu, pak není jiná možnost než přijmout, že takoví jako Abraham jsou nyní ve stavu nevědomí a čekají na Kristův příchod. Naproti tomu je známo, že barevné mozaiky kostelů po celé Evropě zobrazují Abrahama v nebi, jak užívá slíbenou odměnu za život ve víře už nyní. Tisíce lidí vyplňovaly po stovky let minulost těmito obrazy a nábožensky přijímaly takové ideje. Budete mít Biblí podepřenou odvahu opustit tuto linii?

Semeno/potomek

Jak jsme si již vysvětlili v oddíle 3.2, sliby „semene“ se týkají primárně Ježíše a sekundárně těch, kdo jsou „v Kristu“ a tudíž také bráni jako semeno Abrahamovo:

1. „Učiním tě velkým národem, požehnám tě… v tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země“ (Gn 12,2-3).

2. „Učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Bude-li kdo moci sečíst prach země, pak bude i tvé potomstvo sečteno… celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky“ (Gn 13, 15-16).

3. „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat… Tak tomu bude s tvým potomstvem… Tvému potomstvu dávám tuto zemi" (Gn 15,5+18).

4. „A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví … zemi kenaanskou. A budu jim Bohem“ (Gn 17,8).

5. „… tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země…“ (Gn 22,17-18).

A opět dochází k tomu, že Abrahamovo pochopení „semene“ se postupně rozšiřovalo:

1. Nejprve mu bylo pouze řečeno, že nějakým způsobem bude mít mimořádné množství potomstva a že skrze jeho „semeno“ bude požehnána celá země.

2. Později uslyšel, že bude mít semeno, které přijde a zahrne v sobě mnoho lidí. Tito lidé budou spolu s ním trávit věčný život v zemi, do které dorazil, tj. v Kenaanu.

3. Dále mu bylo řečeno, že jeho potomstva bude tolik jako hvězd na nebi. To mu mohlo naznačit, že bude mít mnoho potomků v duchovním smyslu (hvězdy v nebi) stejně jako ve smyslu tělesném (jako „prachu země“).

4. Předchozí zaslíbení bylo ještě podtrženo ujištěním, že to množství lidí, které se stane součástí jeho potomstva, by mělo mít osobní vztah k Bohu.

5. Ono potomstvo získá vítězství nad svými nepřáteli.

Povšimněte si, že zmíněné potomstvo musí přinést „požehnání“, které bude k dispozici lidem z celého světa. V Bibli je idea požehnání často spojena s odpuštěním hříchů. Konec konců, toto je největší požehnání, jaké si kdy stoupenec Boha může přát. A tak čteme věci jako „blaze tomu, jehož hřích je přikryt“ (Ž 32,1) či „kalich požehnání“ (1 K 10,16), popisující pohár vína, který představuje Kristovu krev, skrze níž je odpuštění možné.

Jediným Abrahamovým potomkem, který přinesl odpuštění hříchů do světa, je samozřejmě Ježíš; novozákonní komentáře zaslíbení daných Abrahamovi tomu poskytují pevnou oporu:

„Slib byl dán Abrahamovi a ,jeho potomku‘; nemluví se o potomcích /tj. v plurálu/, nýbrž o potomku /tj. v singuláru/: je jím Kristus“ (Ga 3,16).

„… smlouva, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci, když řekl Abrahamovi: ,V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy na zemi.‘ Především pro vás povolal svého služebníka a poslal ho k vám, aby vám přinesl požehnání a odvrátil každého od jeho hříchů“ (Sk 3,25-26).

Všimněte si, jak zde Petr cituje a interpretuje Gn 22,18:

potomek/semeno = Ježíš

požehnání = odpuštění hříchů

Slib, že Ježíš, potomek, zvítězí nad svými nepřáteli, se nám plastičtěji vyjevuje, čteme-li jej s odkazem na vítězství nad hříchem – největším nepřítelem Božích lidí, a proto také Ježíše.

Připojení k semeni/potomku

Od teďka by mělo být zřejmé, že Abraham chápal základní prvky kristovského evangelia. Avšak tyto živoucí sliby směřovaly k Abrahamovi a k jeho potomku – Ježíši. A co kdokoli jiný? Dokonce ani pokrevní Abrahamův potomek nebude automaticky učiněn nějakou částí onoho zvláštního semene (J 8,39; Ř 9,7). Musíme se stát jaksi důvěrně částí Ježíše, takže se rovněž podílíme na slibech, daných onomu potomku. To nastává křtem v Ježíše (Ř 6,3-5); často čteme o křtu v jeho jméno (Sk 2,38; 8,16; 10,48; 19,5). Ga 3,27-29 to nemohlo vyjádřit jasněji:

„Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno /svou existencí/ v Kristu Ježíši /svým křtem/. Jste-li Kristovi /křtem v něj/, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“

A zaslíbil věčný život na zemi prostřednictví daru „požehnání“ v podobě odpuštění od Ježíše. Skrze křest v Krista, potomka, máme podíl na zaslíbeních, kterých se mu dostalo; jsme tak v Ř 8,17 zváni „spoludědicové Kristovi“.

Připomeňte si, že toho požehnání skrze potomka se muselo dostat lidem ze všech koutů země a oním potomstvem se muselo stát veliké množství lidí – jako je písku na mořském břehu a hvězd na nebi. Vyplývá z toho, že stát se potomstvem je umožněno díky tomu, že nejprve obdrží požehnání. Tak bude to semeno (singulár) „přičteno ku Pánu v každém věku“ (tj. půjde o mnoho lidí –Ž 22,31 podle BK).

Můžeme shrnout dva typy zaslíbení Abrahamovi:

1. Země

Abraham a jeho potomek, Ježíš, jakož i ti, kdož jsou v něm, zdědí kenaanskou krajinu a rozšířením pak celou zemi a budou tam žít navždy. Za svého života ji neobdrží, ale stane se tak posledního dne, když se vrátí Ježíš.

2. Semeno/potomek

Tím byl prvořadě Ježíš. Skrze něho budou překonány hříchy („nepřátelé“) lidstva, takže požehnání v podobě odpuštění bude k dispozici po celém širém světě.

Křtem ve jméno Ježíše se stáváme částí tohoto semene.

Tato dvě témata se táhnou jako červená nit učením Nového zákona a nikoli překvapivě je často zaznamenáno, že byli lidé pokřtěni po poslechu jejich výkladu. To bylo a je cestou, jíž mohou být tato zaslíbení učiněna i pro nás. Nyní již chápeme, proč Pavel – už jako starý muž pohlížející do tváře smrti – mohl definovat svou naději jako „naději Izraele“ (Sk 28,20): pravá křesťanská naděje je původní židovskou nadějí. Kristův výrok, že „spása je ze Židů“ (J 4,22), musí také odkazovat k potřebě stát se duchovními Židy, takže můžeme mít užitek ze slibů spásy skrze Krista, které obdrželi židovští otcové.

Čteme, že první křesťané hlásali:

1. „Zvěst o Božím království a

2. o jménu Ježíše Krista“ (Sk 8,12).

Právě tyto dvě věci byly vysvětleny Abrahamovi, ovšem pod mírně odlišnými tituly:

1. Zaslíbení země a

2. zaslíbení semene/potomka.

Povšimněte si, že zmíněná „zvěst“ o Království a Ježíši je shrnuta ve Sk 8,5 (a srovnej též 8,12) ve „zvěstování Krista“. Až příliš často je to vykládáno jako „Ježíš tě miluje! Řekni jen, že věříš v jeho smrt za nás, a budeš spasený člověk!“ Avšak výraz „Kristus“ v sobě evidentně zahrnuje učení o mnoha věcech týkajících se jeho i jeho přicházejícího Království. Dobré zprávy o tomto Království, které byly hlásány Abrahamovi, hrají velkou roli v raném hlásání evangelia.

V Efezu byl Pavel „po tři měsíce; rozmlouval s lidmi a přesvědčoval je o království Božím“ (Sk 19,8); v provincii Asie „hlásal na svých cestách Boží království“ (Sk 20,25) a jeho labutí píseň v Římě byla tatáž: „… vydával svědectví o Božím království. Přesvědčoval je o Ježíšovi… důkazy ze …zákona i z proroků“ (Sk 28,23+31). Bylo toho tolik co říct a ukázat, že základní evangelijní zvěst o Království a Ježíši nebyla pouze záležitostí prohlášení „věřím v Ježíše“. Boží zjevení Abrahamovi bylo podrobnější a zaslíbení, kterých se mu dostalo, jsou základem pravého křesťanského evangelia.

Ukázali jsme, že křest v Ježíše nás činí součástí onoho semene a tedy také schopnými zdědit příslušná zaslíbení (Ga 3,27-29). Sám křest však k získání slíbené spásy nestačí. Musíme zůstat v tom semeni, v Kristu, máme-li dostat zaslíbení k semeni vztažená. Křest je proto právě jen začátek; vstupujeme do závodu, který je následně třeba proběhnout. Nezapomeňte, že být Abrahamovým potomkem čistě technicky ještě neznamená, že jsme pro Boha přijatelní. Izraelité jsou jistým způsobem Abrahamovým semenem, ale to neznamená, že mohou být spaseni, aniž by se dali pokřtít a přizpůsobili své životy Kristu i příkladu Abrahama (Ř 4,13-14; 9,7-8). Ježíš jim řekl: „Vím, že jste potomci Abrahamovi; ale chcete mě zabít… Kdybyste byli děti Abrahamovi, jednali byste jako on“ (J 8,37+39) – to znamenalo žít život víry v Boha i v Krista, zaslíbeného potomka (J 6,29).

„Potomek“ musí mít charakteristické rysy svého předka. Máme-li být skutečným potomkem Abrahamovým, pak musíme být nejen pokřtěni, ale také mít velice reálnou víru v Boží sliby – takovou, jakou měl on. Je proto zván „otcem všech…, kteří věří… také jdou ve stopách víry našeho otce Abrahama, … kterou měl“ (Ř 4,11-12). „Pochopte tedy /tj. vezměte si to k srdci!/, že syny Abrahamovými jsou lidé víry“ (Ga 3,7).

Skutečná víra se musí projevit v nějakém druhu akce, jinak není – v Božích očích – vírou (Jk 2,17). Prvním předvedením, že skutečně věříme těmto zaslíbením, která jsme prostudovali, je dát se pokřtít – vše řečené se nás tedy týká osobně (Ga 3,27-29). Věříte tedy skutečně Božím zaslíbením? To je otázka, kterou si musíme nepřetržitě klást po celý náš život.

Stará a nová smlouva

Od tohoto momentu by mělo být zřejmé, že sliby dané Abrahamovi v sobě zahrnují Kristovo evangelium. Jiný velký soubor slibů učinil Bůh Židům v rámci Mojžíšova zákona. Ty prohlašovaly, že jestliže budou Židé poslušni tohoto zákona, pak budou hmatatelně požehnáni v tomto životě (Dt 28). V této řadě slibů (či „smlouvě“) nebyl přímý slib věčného života. Vidíme, že byly uzavřeny dvě „smlouvy“:

1. S Abrahamem a jeho potomstvem, slibující odpuštění a věčný život v Božích království po návratu Krista. Takový slib byl také učiněn v Edenu a Davidovi.

2. S židovským lidem za časů Mojžíše, slibující jim pokoj a štěstí v tomto přítomném životě – dodrží-li zákon, který dal Bůh Mojžíšovi.

Bůh slíbil Abrahamovi odpuštění a věčný život v Království, ale možné to bylo pouze skrze Ježíšovu oběť. Z tohoto důvodu vykládáme, že Ježíšova smrt na kříži stvrdila sliby dané Abrahamovi (Ga 3,17; Ř 15,8; Da 9,27; 2 K 1,20) – proto je jeho krev zvána „krví nové smlouvy /či: zákona/“ (viz Mt 26,28). Právě k zapamatování této skutečnosti nám Ježíš řekl, abychom pravidelně přijímali kalich vína jako symbol jeho krve, a tak si to vše připomínali (viz 1 K 11,25): „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví“ (L 22,20). Pokud neporozumíme těmto věcem, nemá žádný smysl „lámání chleba“ na památku Ježíše a jeho aktivit.

Ježíšova oběť učinila možným odpuštění a věčný život v Božím království; sliby dané Abrahamovi proto učinil jistou věcí – stal se tak „ručitelem lepší smlouvy“ (Žd 7,22). Žd 10,9 mluví o Ježíšovi, že „ruší prvé, aby ustanovil druhé“. To také ukazuje, že poté, co Ježíš potvrdil sliby dané Abrahamovi, vypořádal se ještě s jednou smlouvou. Jedinou toho typu byla ta, která byla uzavřena prostřednictvím Mojžíše. Z již citovaných veršů o Ježíši, stvrzujícím novou smlouvu svou smrtí, vyplývá, že existovala stará smlouva, kterou zrušil (Žd 8,13). To znamená, že ačkoli smlouva týkající se Ježíše byla nejprve uzavřena, nevstoupila v platnost před Kristovou smrtí – proto se jí říká „nová“ smlouva. Smyslem té „staré“ smlouvy, uzavřené skrze Mojžíše, bylo ukázat dopředu na činnost Ježíše a podtrhnout důležitost víry v zaslíbeních týkajících se Krista (Ga 3,19+21). Opačně, víra v Krista potvrzuje pravdu zákona, předaného Mojžíšovi (Ř 3,31). Pavel to zajímavě shrnuje: „Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry“ (Ga 3,24). Z tohoto důvodu byl Mojžíšův zákon uchován a jeho studium nám stále ještě přináší užitek.

Tyto věci není snadné pochopit při prvním čtení; můžeme je shrnout takto:

• Sliby týkající se Krista učiněné Abrahamovi – Nová smlouva

• Sliby Izraeli spojené se zákonem předaným Mojžíšovi – Stará smlouva

• Smrt Krista – Stará smlouva skončila (Ko 2,14-17), Nová mlouva vešla v platnost.

Z tohoto důvodu nejsou nyní nutné věci jako odvádění desátku, dodržování sabatu atd. – viz oddíl 9.5. Nová smlouva bude uzavřena s rodovým Izraelem, pokud dojde k pokání a přijetí Krista (Jr 31,31-32; Ř 9,26-27; Ez 16,62 a 37,26). Jakýkoli Žid to samozřejmě může učinit už nyní a nechat se pokřtít, čímž se neprodleně přiřadí k Nové smlouvě (ve které není žádného rozdílu mezi Židem a pohanem – Ga 3,27-29).

Správné ocenění těchto věcí nás přivádí k poznání o jistotě Božích slibů. Skeptikové obviňovali poněkud neférově rané křesťanské kazatele z toho, že neposkytovali pozitivní zvěst. Pavel na to odpovídá výrokem, že vzhledem k Božímu potvrzení svých slibů na vrub Kristovy smrti není související naděje nějakou riskantní záležitostí, ale zcela jistou nabídkou: „Bůh je svědek, že mé slovo /z kázání/ k vám není zároveň ,ano‘ i ,ne‘! Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali my… nebyl zároveň ,ano‘ i ,ne‘, nýbrž v něm je jasné ,Ano‘! Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ,Ano‘… Amen“ (2 K 1,17-20).

To vše jistotně torpéduje přístup typu: „Nu, připouštím, že na tom všem může být něco pravdy…“