3.3 Slib Noemovi

Jak se vyvíjely lidské dějiny od časů Adama a Evy, člověk se stával stále více špatným. Věci dosáhly stavu, kdy civilizace byla tak morálně zkažená, že Bůh se rozhodl takový systém věcí zlikvidovat – s výjimkou Noeho a jeho rodiny (Gn 6,5-8). Bylo mu řečeno, aby postavil archu, v níž by on i zástupci všech živočichů žili po dobu, kdy bude svět ničen potopou. Mimochodem, existují dostatečné vědecké důvody věřit, že tato obrovská potopa skutečně nastala – nemluvě o jasném vyjádření v Písmu! Povšimněte si, že zničena nebyla země (tj. doslova tato planeta), ale právě špatné lidské pokolení, které ji obývalo: „zahynulo všechno tvorstvo, které se na zemi pohybuje“ (Gn 7,21). Jak Ježíš (Mt 24,37), tak i Petr (2 Pt 3,6-12) spatřovali v soudu nad Noemovým světem paralelu se soudem, který nastane při Kristově druhém příchodu. Nebetyčná špatnost člověka Noemových časů tak odpovídá současnému světu, který bude trestán při Kristově návratu.

Vzhledem k očividné hříšnosti člověka a spuštěném programu sebedestrukce této planety vznikla víra, dokonce mezi křesťany, že tato země bude zničena. Tato myšlenka jasně demonstruje naprosté nedocenění základní biblické zvěsti – že Bůh JE v aktivním vztahu k událostem na této planetě a že se brzy vrátí Ježíš Kristus, aby zřídil Boží království zde na této zemi. Jestliže by člověku bylo dovoleno zničit tuto planetu, pak by tyto sliby nemohly být splněny. Pozoruhodný důkaz toho, že Boží království BUDE na zemi, lze nalézt v oddíle 4.7 a v 5. kapitole. Zatím by následující tvrzení měla být dostatečným potvrzením toho, že země ani sluneční soustava nebudou zničeny:

• „A vystavěl sobě… zemi, kterouž utvrdil na věky“ (Ž 78,69 – BK).

• „… země stále trvá“ (Kaz 1,4).

• „… slunce s měsícem… hvězdy … nebesa … on tomu dal povstat navěky a navždy, nařízení, které vydal, nepomine“ (Ž 148, 3-6).

• „zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře“ (Iz 11,9; Nu 14,21) – obtížně splnitelné, kdyby Bůh nechal zemi zničit. Toto zaslíbení nebylo ještě vyplněno.

• „… onen Bůh, jenž vytvořil zemi, jenž ji učinil… nestvořil ji, aby byla pustá, vytvořil ji k obývání“ (Iz 45,18). Kdyby Bůh stvořil zemi jen proto, aby ji pak viděl zničenou, byla by jeho práce marností.

Avšak jak vidíme v Genesis, Bůh toto vše slíbil Noemovi. Poté, co začal zase žít v novém světě vytvořeném potopou, se možná Noe obával, že by mohla nastat další celková katastrofa. Tato myšlenka ho musela napadat vždy, kdykoli po potopě začalo zase pršet… A tak Bůh vyhotovil smlouvu (v podobě řady slibů), že se to už nikdy nestane:

„Hle, já /povšimněte si důrazu na „já“ – je to zázrak, že si Bůh vybral jako příjemce zaslíbení smrtelného člověka!/ ustavuji svou smlouvu s vámi… Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi" (Gn 9,9-11).

Tato smlouva byla stvrzena duhou:

„Kdykoli zahalím zemi oblakem /dešťovým/ a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi … na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi … Toto /duha/ je znamení smlouvy" (Gn 9,14-17).

Protože jde o věčnou smlouvu mezi Bohem na jedné straně a lidmi i ostatními živými tvory na zemi, vyplývá z ní, že země bude obývána lidmi i ostatními živými tvory navěky. To je samo o sobě důkazem, že Boží království bude spíše na zemi než na nebi.

Tak jsou sliby Noemovi základem evangelia o Božím království; ukazují, jak je Boží pozornost zaměřena na tuto planetu a jak s ní má věčné záměry. Dokonce i v hněvu pamatuje na slitování (Abk 3,2) a jeho láska je taková, že se dokonce stará i o své zvířecí stvoření (1 K 9,7 a srovnej i Jon 4,11).