3.1 Úvod

V tomto bodě našeho studia jsme dosáhli širokého porozumění tomu, kdo je Bůh a jak koná. Objasnili jsme si při tom mnoho obecně sdílených nepochopení, spojených s těmito tématy. Nyní se chceme zaměřit více pozitivně na to, co Bůh „zaslíbil těm, kdo ho milují“ (Jk 1,12 a 2,5) a zachovávají jeho přikázání (J 14,15).

Boží sliby ze Starého zákona v sobě zahrnují skutečnou naději křesťana. Při přelíčení, kdy mu šlo o život, hovoří Pavel o budoucí odměně, kvůli které je připraven vše ztratit: „Nyní stojím před soudem, protože trvám na zaslíbení, které dal Bůh našim otcům… pro tuto nadějí… jsem obžalován“ (Sk 26,6-7). Velkou část svého života strávil hlásáním „radostné zprávy /evangelia/, že slib, daný našim praotcům, splnil Bůh nám… a vzkřísil Ježíše“ (Sk 13,32-33). Pavel objasňuje, že víra v ony sliby dává naději ve vzkříšení z mrtvých (Sk 26,6-8 a srovnej též 23,8) a poznání o druhém příchodu Ježíše, o soudu a o budoucím Božím království (Sk 24,25; 28,20 a 31).

Toto vše rozbíjí mýtus, že Starý zákon je pouze letmou historií Izraele, která nehovoří o věčném životě. Bůh se nerozhodl náhle před 2 000 lety, že nám skrze Ježíše nabídne věčný život. Tento cíl měl od počátku:

„… naději na věčný život, jejž slíbil pravdomluvný Bůh před věky, a ve svůj čas zjevil své slovo v kázání…“ (Tt 1,2-3)

„… život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven.“ (1 J 1,2)

Vidíme-li, že Bůh měl za cíl dát lidem věčný život od počátku, pak je nepravděpodobné, že by o tom mlčel po dobu 4 000 let kontaktů s lidstvem, jak o nich píše Starý zákon. Ve skutečnosti je Starý zákon plný proroctví a zaslíbení přinášejících více detailů o této naději, kterou Bůh připravil pro své lidi. Z tohoto důvodu je porozumění Božím slibům, daným židovským otcům, životně důležité i pro naši spásu: tolik, že Pavel připomněl věřícím v Efezu, že dříve než toto vše věděli, „byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě“ (Ef 2,12). Je však třeba dodat, že se nepochybně domnívali, že jim jejich dřívější pohanská víra poskytuje nějakou naději i znalost Boha. Neznat starozákonní Boží zaslíbení je tedy vážná věc – stav „bez naděje a bez Boha na světě“. Vzpomeňte si, jak Pavel definuje křesťanskou naději: „zaslíbení, které dal Bůh našim /židovským/ otcům“ (Sk 26,6).

Je smutnou skutečností, že jen málo církví klade důraz na tyto části Starého zákona. „Křesťanství“ zakrnělo v náboženství, založené jen na Novém zákoně – a dokonce i pak z něho používající jen několik veršů. Ježíš kladl zjevně důraz na to, že správná cesta zahrnuje celek:

„Neposlouchají-li Mojžíše /tj. prvních pět knih Bible, které napsal/ a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (L 16,31)

Přirozené myšlení lidí se možná domnívalo, že víra v Ježíšovo vzkříšení stačí (srovnej L 16,30), avšak Ježíš řekl, že bez důkladného porozumění Starému zákonu to nebude plně možné. Příčiny kolapsu víry učedníků po ukřižování byly Ježíšem vystopovány v jejich nedostatečné pozornosti ke Starému zákonu:

„Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit /totiž správně/ všemu, co mluvili proroci? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (L 24,25-27).

Povšimněte si důrazu na to, jak o něm mluví celý Starý zákon. Nebylo tomu tak, že by učedníci nikdy nečetli či neslyšeli slova Starého zákona – oni jim správně neporozuměli, a proto jim nemohli skutečně věřit. A tak je správné porozumění Božím slovům – více než jen pouhé jejich čtení – nezbytné pro růst pravé víry. Židé byli až fanatičtí při čtení Starého zákona (Sk 15,21), ale protože nerozuměli odkazům na záležitosti spojené s Ježíšem a jeho evangeliem, tak jim ani opravdově nevěřili. Ježíš jim proto řekl:

„Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?“ (J 5,46-47).

Navzdory veškerému jejich čtení Bible, nechápali skutečnou zvěst o Ježíši, ačkoli rádi přemýšleli o těch místech, kde byla ujišťování o spáse. Ježíš jim musel říct:

„Zkoumáte Písma /tj. nesprávně – porovnej se Sk 17,11/ a myslíte si /jste přesvědčeni/, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně“ (J 5,39).

A tak je tomu i s mnoha lidmi, kteří mají obrys znalostí o některých událostech či částech učení Starého zákona; jsou to ovšem znalosti, které náhodně sesbírali. Nádherná zvěst o Kristovi a o evangeliu o Božím království jim stále uniká. Cílem této kapitoly je převést vás z této pozice ke skutečnému významu hlavních zaslíbení Starého zákona:

• v zahradě Eden;

• Noemu;

• Abrahamovi;

• Davidovi.

Informace o nich lze nalézt v prvních pěti knihách Bible (Genesis – Deuteronomium), napsaných Mojžíšem, a u starozákonních proroků. Všechny prvky křesťanského evangelia jsou obsaženy už zde. Pavel vysvětluje, že jeho kázání tohoto evangelia neříká „nic než to, co předpověděli proroci i Mojžíš: Mesiáš má trpět, jako prvý vstane z mrtvých a bude zvěstovat světlo lidu…“ (Sk 26,22-23). V jeho posledních dnech zní píseň stejně: „Od rána do večera k nim hovořil /Pavel/ a vydával svědectví o Božím království… důkazy z Mojžíšova zákona i z proroků“ (Sk 28,23).

Naděje Pavla, tohoto nejpřednějšího křesťana, by měla být nadějí, která motivuje i nás; protože představovala nádherné světlo na konci tunelu jeho života, mělo by tomu tak být i pro každého seriózního křesťana. Zapáleni touto motivací můžeme nyní „zkoumat Písma“.