Přídavek č. 1: „Bůh je duch“ (Jan 4,24)

Ve druhé kapitole se podíváme podrobněji na biblické učení o Božím Duchu. Argumenty tam předložené můžeme shrnout takto: Boží Duch je jeho moc či dech, skrze jehož aktivitu je člověku zjevena Boží bytost, jeho podstata i povaha. A v tomto smyslu „Bůh je duch“ podle Jana 4,24, protože jeho duch zobrazuje jeho osobnost.

Bůh je popisován z mnoha aspektů, např.:

• „Náš Bůh je oheň stravující“ (Žd 12,29).

• „Bůh je světlo“ (1 J 1,5).

• „Bůh je láska" (1 J 4,8).

• „To Slovo /ř. logos – plán, účel, idea/ bylo Bůh“ (J 1,1).

A tak po „Bůh je“ následují jeho charakteristiky. Je zjevně chybné argumentovat, že abstraktní kvalita lásky je „Bůh“, jenom proto, že čteme „Bůh je láska“. Můžeme o někom prohlásit, že je „laskavost sama“ – to však neznamená, že by „laskavost“ existovala bez svého fyzického nositele; je to způsob, jak se nám tato kvalita vyjevuje.

Protože je Duch Boží moc, často čteme, jak jej Bůh vysílá či řídí, aby uvedl věci do souladu se svou vůlí a povahou. Existuje mnoho příkladů, které ukazují odlišnost Boha a jeho ducha. Např. :

• „Ten /Bůh/, jenž do nitra mu /Mojžíšovi/ vložil svatého ducha svého“ (Iz 63,11);

• „Vložím /Bůh/ na něho /Ježíše/ svého Ducha“ (Mt 12,18);

• „Otec z nebe dá Ducha svatého" (L 11,13);

• „Duch sestoupil… z nebe" (J 1,32);

• „Sešlu /Bůh/ svého Ducha na všechny lidi“ (Sk 2,17).

Časté odkazy na „Božího Ducha“ /dosl. „Ducha z Boha" nebo „Ducha od Boha“/ by tak měly být dostatečným důkazem, že Duch není Bůh osobně. Tyto rozdíly mezi Bohem a jeho Duchem představují ještě jednu obtíž pro ty, kdo věří, že Bůh je „trojice“, v níž Bůh Otec je rovný s Ježíšem a Duchem svatým.

A co je ještě velice důležité: neosobní Bůh by vedl k nesmyslnosti modlitby, kdy by modlitba byla jen dialogem mezi naším vědomím a pojmem Boha, který existuje jen v naší vlastní mysli. Nám je však stále připomínáno, že se modlíme k Bohu, který je v nebi (1 Kr 8,30; Kaz 5,2; Mt 5,16 a 6,9), a že Ježíš je nyní po pravici Boží a předkládá mu naše modlitby (1 Pt 3,22; Žd 9,24). Není-li Bůh osobou, ztratily by tyto pasáže smysl. Jestliže však chápeme Boha jako skutečného milujícího Otce, pak se předkládané mu modlitby stávají velice reálnou a téměř hmatatelnou věcí – fakticky hovorem s druhou bytostí, o níž věříme, že je ochotna i schopna nám odpovědět.