1.3 Boží jméno a povaha

Jestliže existuje Bůh, pak je rozumné předpokládat, že vymyslí nějaké způsoby, jak nám o sobě říct. Věříme, že právě Bible vyjevuje Boha člověku a že v ní lze spatřit zjevenou Boží povahu. Proto je Boží slovo pokládáno za jeho „semeno“ či „símě“ (1 Pt 1,23), neboť při příznivé reakci v naší mysli se formuje nové stvoření s Božími rysy (Jk 1,18; 2 K 5,17). Proto čím více se obracíme k Božímu slovu a čerpáme pro sebe poučení, tím více se přizpůsobíme „podobě jeho syna“ (Ř 8,29). Ten byl povahově dokonalý obraz Boha (Ko 1,15). Právě to je cenné na studiu historických částí Bible; jsou plné případových studií o tom, jak Bůh jednal s lidmi i národy, a vždy se nám zde představují tytéž základní charakteristiky.

V hebrejštině i řečtině odráží osobní jméno často povahu jeho nositele a/nebo informaci o něm. Několik zjevných příkladů:

• „Ježíš“ = „Spasitel“, protože „spasí svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1,21).

• „Abraham“ = „Otec velkého množství“, „neboť jsem tě učinil otcem mnohých národů“ (Gn 17,5 podle BK).

• „Eva“ = „Živa/Životodárná“, „protože se stala matkou všech živých“ (Gn 3,20).

• „Šimeón“ = „Vyslyš(ený)“, protože „Hospodin uslyšel, že nejsem milována, a dal mi také tohoto“ (Gn 29,33).

V Jr 48,17 je znalost lidí z Moábu kladena souběžně se znalostí jména Moáb. Podobně je v Žalmech kladen sám Bůh a jeho jméno, slovo či aktivity (Ž 103,1; 105,1; 106,1-2+12-13).

Dá se tedy očekávat, že Boží jméno a tituly nám o něm poskytnou nemálo informací. Podrobné studium Božího jména lze doporučit po křtu; rozvoj hlubšího porozumění Boží povaze vyjádřené v jeho jménu by měl pokračovat po celý náš život v Pánu. Následující část chápejte proto jako pouhý úvod.

Když se Mojžíš dožadoval hlubších znalostí o Bohu, aby to posílilo jeho víru ve velice traumatickém období jeho života, anděl „zavolal: Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu…“ (Ex 34,5-7).

To je jasný důkaz, že Boží jméno s sebou nese osobitosti jeho povahy. To, že je Bůh jejich nositelem, je důkazem jeho osobního bytí.

Bůh si vybral jedno specifické jméno, pod nímž chce být svým lidem znám a připomínán. Toto jméno je určitým souhrnem i trestí jeho záměru s lidmi.

Izraelité byli otroky v Egyptě a bylo třeba, aby jim byl připomenut Boží úmysl s nimi. Mojžíšovi bylo řečeno, aby jim oznámil Boží jméno, a tím je více motivoval opustit Egypt a zahájit cestu do zaslíbené země (srovnej 1 K 10,1). Také my potřebujeme pochopit základní principy týkající se Božího jména před tím, než budeme pokřtěni a než zahájíme svou cestu směřující do Božího království.

Bůh řekl Izraeli, že jeho jméno je JAHVE, což znamená „jsem, který jsem“, či přesněji přeloženo, „budu, který budu“ (Ex 3,14). Poté bylo toto jméno poněkud rozšířeno: „Bůh dále Mojžíšovi poručil: Řekni Izraelcům toto: ,Posílá mě k vám Hospodin /Jahve/, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení" (Ex 3,15).

Boží plné jméno je tedy „Hospodin Bůh“.

Starý zákon je psán většinou hebrejsky a překlady do jiných jazyků se nevyhnutelně ztrácí mnoho detailů, obsažených v hebrejských slovech pro Boha. Jedno z takových obvyklých hebrejských slov je „elohim“ – překladem „Bůh“ se ztrácí původní význam „mocní / mocné bytosti“ či „mocnosti“. Boží „památník“, jméno, pod nímž si ho máme podle jeho přání zapamatovat, je tak

JAHVE ELOHIM,

znamenající

TEN, KDO SE ZJEVÍ VE SKUPINĚ MOCNÝCH.

Je tak Božím záměrem vyjevit svou povahu i podstatu své bytosti ve velké skupině lidí. Poslušností k jeho slovům můžeme rozvinout některé z Božích rysů v nás samotných už nyní, a tak Bůh sám sebe zjevuje – ovšemže ve velmi omezeném smyslu – v pravých věřících už v tomto životě. Avšak Boží jméno je i proroctvím o nastávajícím čase, kdy bude země naplněna lidmi jako je on – ve smyslu povahy i přirozenosti (srovnej 2 Pt 1,4). Chceme-li být spojeni s Božím záměrem, a tím jako Bůh už více neumírat a žít navždy v úplné mravní dokonalosti, pak se musíme propojit s jeho jménem. Cesta k tomu vede přes křest v to jméno – Jahve Elohim (Mt 28,19). Tento akt z nás také činí potomky („semeno“) Abrahama (Ga 3,29), jimž bylo slíbeno věčné dědictví země (Gn 17,8; Ř 4,13) – tu skupinu „mocných“ („elohim“), v níž se naplní proroctví Božího jména. Detailněji to bude vysvětleno v oddíle 3.4.