1.4 Andělé

Vše, co jsme dosud probírali v této naší kapitole, vychází z předpokladu, že andělé:

• jsou skutečné a osobní bytosti;

• nesou Boží jméno;

• jsou bytostmi, skrze něž Duch svatý provádí Boží vůli;

• jsou v souladu s Boží povahou a cíli,

• jsou proto jsou přímým Božím projevem.

V kapitole 1.3 jsme konstatovali, že jedním z nejobvyklejších hebrejských slov překládaných jako „Bůh“ je „elohim“, což ve skutečnosti znamená „mocné bytosti“. Ukazuje se, že to slovo často poukazuje na anděly, kteří – jakožto Boží „mocné bytosti“ – nesou toto jméno. Protože reprezentují Boha, mohou být s užitkem také zváni „Bůh“.

Záznam stvoření světa v První Mojžíšově nám říká, že Bůh vydával určité příkazy týkající se tohoto aktu – a „stalo se tak“. Byli to andělé, kdo vyplnili tyto příkazy:

„… andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova!“ (Ž 103,20).

Je tedy rozumné předpokládat, že kdykoli čteme o Bohu tvořícímu svět, je tato činnost fakticky prováděna anděly. To je naznačeno i v Jóbovi 38,4-7. Na tomto místě je dobrá příležitost shrnout události stvoření, tak jak jsou zaznamenány v První Mojžíšově 1:

Člověk byl stvořen téhož šestého dne. „I řekl Bůh: ,Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby‘“ (v. 26). Tento verš jsme již komentovali v kapitole 1.2. Na tomto místě bychom rádi poznamenali, že „Bůh“ zde neodkazuje na osobního Boha samotného – „učiňme člověka“ ukazuje, že „Bůh“ je zde vztažen k více než jedné osobě. Hebrejské slovo „elohim“, překládané jako „Bůh“, zde tedy znamená „mocné bytosti“ s odkazem na anděly. Jedná se tedy o velice skutečné bytosti, které sdílejí s Bohem totožnou přirozenost.

V Bibli lze nalézt dvojí „přirozenost“ a z podstaty věci vyplývá, že nelze obě sdílet současně:

Božská přirozenost („svatá přirozenost“)

• On je bezhříšný (dokonalý) – (Mt 5,48; Jk 1,13; Ř 6,23 a 9,14; srovnej též Ž 90,2);

• neumírá, tj. je nesmrtelný (1 Tm 6,16);

• je plný moci a energie (Iz 40,28).

Toto je přirozenost Boha a andělů; po svém vzkříšení ji získal i Ježíš (Sk 13,34; Žd 1,3; Zj 1,18). Takováto přirozenost je slíbena i nám (L 20,35-36; Iz 40,28 ve srovnání s v. 31; 2 Pt 1,4).

Lidská přirozenost

• jsme pokoušeni ke hříchu (Jk 1,13-15) narušeným nitrem, srdcem i myslí člověka (Jr 17,9; Mk 7,21-23);

• jsme odsouzeni ke smrti (Ř 5,12 a 17; 1 K 15,22);

• jsme omezeni ve své moci, a to jak fyzicky (Iz 40,30), tak mentálně (Jr 10,23).

Toto je přirozenost, kterou nyní vlastní všichni lidé – dobří i zlí. Jejím vyústěním je smrt (Ř 6,23). Takovouto přirozenost měl i Ježíš během svého smrtelného života (Mk 10,18; Ř 8,3; Žd 2,14-18).

Slovo „přirozenost“ je zde užíváno ve specifickém smyslu jako překlad lat. „natura“ (angl. „nature“); v běžném jazyce je často překládáno jako „povaha“ /„nátura“!/ nebo „příroda“.

Andělská zjevení

Andělé, mající božskou přirozenost, musí být bezhříšní a tudíž i nesmrtelní – víme již (Ř 6,23), že hřích přináší smrt. Často, když se andělé objevili na zemi, vypadali jako obyčejní lidé:

• Andělé přišli k Abrahamovi s poselstvím od Boha; jsou popsáni jako „tři muži“, s kterými jednal Abraham původně jako s lidskými bytostmi – prostě proto, že tak vypadali: „Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom“ (Gn 18,4).

• Dva z oněch andělů šli poté k Lotovi do Sodomy. A jak jím, tak i lidmi ze Sodomy byli opět poznáni pouze v lidské podobě. „I přišli ti dva poslové do Sodomy“ a Lot je pozval přenocovat u sebe. Avšak sodomští muži přišli k jeho domu a výhrůžně se ho ptali: „Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli?“ Lot je prosil: „Nedělejte nic zlého těm mužům.“ Inspirovaný záznam této příhody je tedy také nazývá „muži“: „Ti muži /=andělé/ vlastníma rukama vtáhli Lota“ a zachránili jej; „A ti muži řekli Lotovi… Hospodin nás poslal, abychom zničili“ Sodomu (Gn 19,1.5.8.10. 12.13).

• Novozákonní komentář k tomuto incidentu potvrzuje, že andělé vystupují v lidské podobě: „S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří /tj. Abraham a Lot/, aniž to tušili, měli za hosty anděly“ (Žd 13,2).

• Jákob zápasil celou noc s podivným mužem („s kýmsi“ – Gn 32,25), o němž je nám později řečeno, že to byl anděl (Oz 12,5).

• Dva muži v bílém zářícím rouchu byli přítomni při vzkříšení (L 24,4) i nanebevzetí (Sk 1,10) Ježíše. Šlo evidentně o anděly.

• Domysleme sami závěry ze slov „lidská míra, kterou použil anděl“ (Zj 21,17).

Andělé nehřeší

Andělé nemohou zemřít, protože mají Božskou přirozenost. Víme-li, že hřích přináší smrt, vyplývá odtud, že nemohou ani hřešit. Původní řecká i hebrejská slova, překládaná jako „anděl“, znamenají „posel“; andělé jsou poslové či služebníci Boha, plně ho poslouchají, a proto je nemožné myslit si o nich, že jsou hříšní. Tak je řecké slovo „aggelos“, překládané nejčastěji jako „andělé“, při hovoru o lidských bytostech překládáno jako „poslové“ – např. Jan Křtitel (Mt 11,10) a jeho poslové (L 7,24); poslové Ježíše (L 9,52) a muži, kteří vyzvídali v Jerichu (Jk 2,25). Je samozřejmě možné, že „andělé“ ve smyslu lidských poslů mohou hřešit.

Následující pasáže jasně ukazují, že všichni ti andělé (nejenom někteří z nich!) jsou svou povahou poslušni Bohu, a proto nemohou hřešit:

„Hospodin si postavil trůn na nebesích, všemu vládne svou královskou mocí (tj. v nebi není myslitelná žádná vzpoura proti Bohu). Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova! Dobrořečte Hospodinu, všechny jeho zástupy, vy, kdo jste v jeho službách a plníte jeho vůli!“ (Ž 103,19-21).

„Chvalte ho, všichni jeho andělé… všechny jeho zástupy“ (Ž 148,2).

„Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení? (Žd 1,14).

Opakování slova „všichni (každý)“ ukazuje, že andělé nejsou rozděleni do dvou skupin, jedné dobré a té druhé hříšné. Důležitost jasného porozumění přirozenosti andělů vyplývá z toho, že právě podílení se na této přirozenosti představuje odměnu pro věrné: „Ti, kteří budou hodni… nebudou se ženit ani vdávat… ani už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům“ (L 20, 35-36). Toto pochopení je životně důležité! Andělé nemohou zemřít (viz kontext Žd 2,16). „Kdyby andělé mohli hřešit, pak by i ti, kteří jsou hodni odměny při Kristově návratu, byli ještě také schopni hřešit. Při vědomí, že hřích přináší smrt (Ř 6,23), by tudíž nemohli mít věčný život – máme-li možnost hřešit, máme i způsobilost umírat. Tak zbavuje tvrzení o hřešících andělích Boží slib věčného života smyslu – chápeme-li současně, že naší odměnou je podílet se na přirozenosti andělů. Odkaz na rovnost s anděly (L 20,35-36) „bez rozlišení“ ukazuje, že neexistuje žádné třídění andělů na dobré či špatné – existuje pouze jedna kategorie andělů.

Kdyby andělé mohli hřešit, pak by byl Bůh ponechán bezmocný spravedlivě působit v našich životech a v záležitostech světa – při zohlednění jeho tvrzení, že působí skrze své anděly (Ž 103, 19-21). Bůh dosahuje všech věcí mocí svého Ducha působením skrze anděly (Ž 104,4). Jejich neposlušnost vůči němu je tak zhola nemožná. Křesťané by se měli denně modlit za příchod Božího království na zem a za to, aby jeho vůle byla učiněna zde, stejně jako je nyní činěna na nebesích (Mt 6,10). Kdyby tam museli Boží poslušní andělé soupeřit s hříšnými, pak by jeho vůle nemohla být plně vykonávána a stejná situace by byla i v budoucím Božím království. Strávit věčnost ve světě, který by byl neustálým bojištěm mezi hříchem a poslušností, by bylo stěží povzbudivou perspektivou – to však není naštěstí „náš“ případ.

Andělé a věřící

Existuje dobrý důvod věřit, že každý skutečný věřící má anděly – snad každý právě jednoho speciálního – a že ti jim pomáhají v jejich životech:

• „Hospodinův anděl se položí táborem kolem těch, kteří se bojí Boha, a bude je bránit“ (Ž 34,8).

• „… jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mně věří (tj. slabých učedníků – viz Za 13,7 a Mt 26,31)… jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce“ (Mt 18,6,10).

• Raní křesťané pevně věřili, že Petr má strážného anděla (Sk 12,14-15).

• Izraelité prošli Rudým mořem a byli vedeni andělem pouští do zaslíbené země. Průchod Rudým mořem představuje náš křest ve vodě (1 K 10,1), a tak není nerozumné předpokládat, že i my jsme podobně vedeni a podporováni andělem na naší cestě pouští života do zaslíbené země Božího království.

Jestliže by andělé mohli být zlí (ve smyslu hříšní), pak by se takové sliby andělského řízení a ovlivňování našich životů stávaly spíše kletbou než požehnáním.

Vidíme tedy, že andělé jsou bytosti:

• s Boží věčnou přirozeností;

• které nemohou hřešit;

• které vždy plní Boží pokyny;

• skrze které Boží duch-moc hovoří a činí (Ž 104,4).

Avšak…?

Mnoho „křesťanských“ církví se domnívá, že andělé mohou hřešit a že nyní existující hříšní andělé jsou zodpovědni za hřích a problémy na zemi. O této chybné koncepci budeme obšírněji diskutovat v 6. kapitole. Nyní zmíníme jen následující:

• Bylo navrhováno pojetí o existenci dřívějšího stvoření než toho, které je zaznamenáno v Gn 1. Lze si také představit, že současní andělé získali vědomí „dobrého a zlého“ (Gn 3,5) prostřednictvím podobné situace, ve které se nacházíme my v tomto životě. Že některé z těch bytostí, které žili v oněch časech, hřešili, nelze vyloučit – ale toto vše je druh spekulace, kterou se lidská mysl tak ráda oddává. Bible nám říká to, co potřebujeme vědět o současné situaci: totiž, že žádní hříšní andělé nejsou a že všichni andělé jsou zcela poslušni Bohu.

• V nebi nemohou být žádné hříšné bytosti, víme-li, že Bůh má „čisté oči, které se nemohou dívat na zlo“ (Abk 1,13). Podobně objasňuje Žalm 5,5-6: „Zlý nemůže být u tebe hostem. Potřeštěnci nesmějí“ být v tvém nebeském bydlišti. Představa o vzpouře hříšných andělů proti Bohu v nebi je zcela protikladná dojmu z těchto pasáží.

• Řecké slovo překládané jako „anděl“ znamená „posel“ a může odkazovat i na lidské bytosti, jak jsme si již ukázali. Takovíto lidští „poslové“ samozřejmě hřešit mohou.

• Jednou z nejběžnějších pověr pohanství je, že existují zlé hříšné bytosti, které můžeme obviňovat ze všeho zlého v našich životech. Stejným způsobem vstoupily pohanské ideje o Vánocích do toho, co se pokládá za křesťanství – a tak i ono je zasaženo pohanskými představami.

• Je jen hrstka míst v Bibli, které by mohly být nepochopeny a jevit se jako podpora myšlenky o hříšných andělích, kteří nyní působí. Ty rozebírá např. publikace „In Search of Satan“ („Pátrání po Satanovi“), která je na trhu v Anglii. Nelze dopustit, aby podobné pasáže protiřečily bohatství biblického učení s opačným vyzněním, které vám předkládáme.