1.2 Osobnost Boha

Je to vznešené a slavné biblické téma: Bůh je skutečná osoba, jíž se lze dotknout a která má tělo, ve své vnější podobě podobné našemu. K podstatě křesťanství patří též to, že Ježíš je Syn Boží. Kdyby Bůh nebyl fyzická osoba, pak by pro něj bylo nemožné mít syna, který je „obrazem jeho osoby“ (Žd 1,3 podle BK). Dále platí, že jestliže je „Bůh“ pouze idea naší mysli či nakupenina ducha kdesi v prázdnotě vesmíru, stává se velice obtížné navázat s takovýmto „Bohem“ živý osobní vztah. Je tragické, že většina náboženství má tuto nereálnou a nepostižitelnou koncepci Boha.

Je pochopitelné, že při Bohu tak nekonečně významnějším než my se víra mnoha lidí poněkud leká zřetelných slibů, že vposled Boha uvidíme. Pro hříšného člověka je nemožné vidět Boha (Ex 33,20) – nebýt však naší hříšnosti, bylo by to možné, neboť Bůh je bytostí, která může „být viděna“. Izrael však postrádal víru k tomu, aby spatřil Boží „tvářnost“ (J 5,37). Taková víra vychází z poznání Boha a z víry v jeho slova:

„Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha“ (Mt 5,8).

„… jeho (Boží) služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno“ (Zj 22,3-4).

Takováto nádherná naděje – jestliže jí věrně důvěřujeme – má pak hluboký dopad na naše životy:

„Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána“ (Žd 12,14).

Neměli bychom přísahat, protože „kdo přísahá při nebi, přísahá při trůnu Božím a při tom, který na něm sedí“ (Mt 23,22).

„… spatříme ho takového, jaký jest /manifestován v Kristu/. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý" (1 J 3,2-3).

V tomto životě je naše chápání nebeského Otce velice neúplné – můžeme se však těšit, že navzdory husté tmě tohoto života se s ním nakonec setkáme. Je nepochybné, že našemu lepšímu „zření“ na něho napomůže vyšší rozumové pochopení. Takto mohl mít Jób z absolutní hlubiny lidského utrpení potěšení ze zcela osobního vztahu s Bohem, který bude plně prožívat posledního dne života:

„A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí…“ (Jb 19,26-27).

A apoštol Pavel volá z jiného typu životní bolesti a chaosu:

„Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář“ (1 K 13,12).

Starozákonní svědectví

Novozákonní zaslíbení se opírají o pozoruhodná starozákonní svědectví o osobním Bohu. Nemůže být sdostatek zdůrazněno, jak podstatné je pro pravdivé pochopení povahy na Bibli založeného náboženství zhodnocení přirozenosti Boha. Starý zákon hovoří o Bohu soustavně jako o osobě. Hluboce osobní vztah k Bohu, jak o něm hovoří Starý i Nový zákon, je nezastupitelný pro pravou křesťanskou naději. Následující pasáže jsou silnými argumenty ve prospěch osobního Boha:

• „I řekl Bůh: ,Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby‘“ (Gn 1,26). Tak je člověk učiněn obrazem podle podoby Boha, jak je manifestováno skrze anděly. Jakub 3,9 hovoří o lidech, „kteří byli stvořeni k Boží podobě“. Naše stvoření jakožto obrazů Božích zajisté znamená, že můžeme cosi usuzovat o reálném objektu, jehož jsme obrazem. Tak není Bůh, jehož znázorňujeme, čímsi mlhavým, co si nedokážeme představit. Ezechiel viděl Boha na trůnu nad cherubíny jako siluetu, jež „vypadala jako člověk“. Toto vše má praktický význam; protože jsme obrazem Božím a protože je jeho podoba vtištěna do každé části našich těl, musíme dát toto tělo Bohu – zrovna jako lidé museli dát denár, který obsahoval císařův obraz, císařovi (L 20,25).

• „On /Bůh/ zná naše slepení“ (Ž 103,14 podle BK), tj. uspořádání. Přeje si, abychom jej pojímali jako osobní bytost, jako Otce, ke kterému máme osobní vztah.

• Popisy místa, kde Bůh žije, jasně vypovídají o tom, že „Bůh“ má své osobní místo k žití: „Bůh je v nebi“ (Kaz 5,1); „pohleděl ze svých svatých výšin; Hospodin shlédl z nebe na zem“ (Ž 102,20); „Vyslyš v nebesích, v sídle, kde přebýváš“ (1 Kr 8,39). Můžeme se však dočíst ještě detailněji, že Bůh má „trůn“ (2 Pa 9,8; Ž 11,4; Iz 6,1 a 66,1). Takovýto jazyk by byl stěží užíván o blíže nedefinované esenci, existující někde v nebeských dálavách. Když Bůh manifestuje sám sebe, hovoří se o něm jako o „scházejícím dolů“. To naznačuje jeho nebeské stanoviště. Je nemožné pochopit myšlenku „Boží manifestace /Božího projevování/“, aniž bychom uznávali osobní podstatu Boha.

• Izajáš 45 je plný odkazů o Božím osobním zapojení do záležitostí jeho lidu: „Já jsem Hospodin a jiného už není… já Hospodin konám všechny tyto věci… Já Hospodin jsem to stvořil. Běda tomu, kdo se chce přít se svým tvůrcem… Já jsem vlastníma rukama roztáhl nebesa… Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země“. Zejména tato poslední věta ukazuje na osobní Boží existenci – přeje si, aby se k němu lidé obrátili a pochopili očima víry jeho hmatatelnou existenci.

• Bůh se nám vyjevuje jako Bůh odpouštějící, hovořící k lidem. Avšak odpuštění a řeč mohou přicházet pouze od cítící a vnímající bytosti – jde o mentální úkony. Tak David byl muž podle Božího srdce (1 S 13,14), což ukazuje na to, že Bůh má mysl (srdce). Tyto orgány mohou být do určité míry zmnožovány v člověku, byť ten není svou přirozeností „podle Božího srdce“. Pasáže jako „Hospodin litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci“ (Gn 6,6) ukazují Boha jako bytost s vědomím a cítěním. To nám pomáhá pochopit, že jej můžeme skutečně potěšit i zarmoutit – jako dítě svého pokrevního otce.

Není-li Bůh osobou…

Není-li Bůh skutečnou osobní bytostí, pak se lze stěží zabývat koncepcí duchovního vývoje. Je-li Bůh veskrze spravedlivý, avšak není osobní bytostí, pak nemůžeme skutečně pochopit jeho spravedlnost, projevovanou v lidských bytostech. Židovstvo i část křesťanstva zastávají pojetí, že Boží spravedlnost vstupuje do našich životů skrze mlhavého „Ducha svatého“, který nás nějak uzpůsobí k Božímu duševnímu obrazu a jsme takto pro něj přijatelní. Obráceně platí, že jestliže jednou uznáme, že existuje osobní bytost zvaná Bůh, pak můžeme s jeho pomocí a pod vlivem jeho slov vylepšovat své povahy a zrcadlit typické Boží rysy v našich životech.

Účelem Božího konání je zjevovat se v mnoha a mnoha posvěcených bytostech. Právě toto označuje jeho památné jméno Jahve Elohim (v přibližném překladu: „Ten, který bude mocnými“, tj. kdo rozseje svou moc mezi mnohé). Popisy odměny pro věrné v přicházejícím Božím království na zemi ukazují, že tato existence bude hmatatelná a tělesná a že už nebude více podléhat slabostem lidské přirozenosti. Jób toužil po „pozdějším dni“, kdy bude jeho tělo vzkříšeno (Jb 19,25-27); Abraham je jedním z mnohých, „kteří spí v prachu země a procitnou… k životu věčnému“ (Da 12,2), takže mohl obdržet slib věčného vlastnictví kenaanské země, lokalizované zde na zemi (Gn 17,8). „Jeho věrní budou zvučně plesat… ať plesají na svých ložích… a konají tresty na národech“ (Ž 132,16; 149,5 a 7). Neschopnost Židů i pohanů respektovat tyto pasáže Písma a stejně tak i doslovný, fyzický charakter slibů daných Abrahamovi, vedla k chybnému pojetí „nesmrtelné duše“ jakožto reálné formy lidské existence. Takováto idea však nemá naprosto žádnou oporu v Bibli. Bůh je nesmrtelná a slavná bytost, pracující k naplnění svého cíle tak, aby mohli být muži i ženy povoláni k životu v jeho budoucím království na této zemi a sdílet rysy jeho osobnosti, vyjádřené v tělesné formě.

Věrným je slíbeno, že se stanou účastnými božské přirozenosti (2 Pt 1,4). Obdržíme tělo podobné tomu Ježíšovu (Fp 3,21) – a my víme, že bude mít v Království tělo fyzické. Doktrína o osobnosti Boha má proto vztah i k evangeliu o království Božím.

Nemůže existovat žádná rozumná koncepce uctívání Boha či náboženského nebo osobního vztahu k němu, aniž bychom uznali, že Bůh je skutečnou bytostí a že jsme byli učiněni k jeho obrazu. Nyní musíme rozvinout také podobu jeho mysli, abychom mohli být zcela jako on v království Božím. Více smyslu i útěchy lze tak získat z těch slov, kde se hovoří o Bohu jako o milujícím Otci, který nás dovede také kárat jako otcové syny (např. Dt 8,5). V souvislosti s Kristovým utrpením čteme, že „bylo Hospodinovou vůlí zkrušit ho“ (Iz 53,10), ačkoli „vzýval Hospodina… on uslyšel můj hlas… mé volání proniklo až k jeho sluchu“ (Ž 18,7). Boží slib Davidovi o potomku, který by měl být současně Božím synem, vyžadoval zázračné zrození z lidské bytosti, která byla skutečně k obrazu a podobě svého Otce.

Správné pochopení Boha je klíčem, který nám otevře mnoho dalších životně důležitých oblastí biblického učení. Jako však jedna lež ústí v druhou, tak i falešná koncepce Boha zatemňuje systém pravdy, který nám Písmo nabízí. Jestliže jste shledali tuto část přesvědčivou – byť i jen částečně -, vzniká otázka: „Skutečně znáte Boha?“ Budeme nyní zkoumat biblické učení o něm ještě hlouběji.