10.4 Křest a spása

Křest nás sjednocuje se smrtí Krista, pročež přístup k odpuštění můžeme získat pouze křtem. „S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých. Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách… probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil“ (Ko 2,12-13). Dali jsme se „obmýt… ve jménu Pána Ježíše“ (1 K 6,11) – tj. křest ve jméno Ježíše je prostředkem, jímž jsou naše hříchy obmyty. To směřovalo typově zpět k Nu 19,13, kde museli zemřít ti, kdo se neočistili vodou. Ukázali jsme si v oddíle 10.2, že křest je obmytí od hříchů (srovnej Skutky 22,16). Popis věřících jakožto lidí obmytých od svých hříchů v Kristově krvi proto odkazuje na křest, jímž to bylo provedeno (Zj 1,5; 7,14 a Tt 3,5 o tom hovoří jako o „obmytí k novému zrození“ s odkazem na „zrození z vody“ křtu /J 3,5/).

Ve světle toho všeho je pochopitelné, že Petrova odpověď na otázku „Co máme dělat /abychom byli spaseni/?“ zněla: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu/jméno Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů“ (Skutky 2,37-38). Křest v Kristovo jméno je na odpuštění hříchů; bez něho žádné odpuštění nemůže být, a nepokřtění musí tudíž obdržet mzdu za hřích – smrt (Ř 6,23). Není žádná spása mimo jméno Ježíše (Skutky 4,12) a my můžeme mít pouze podíl na onom jménu tím, že se v něho pokřtíme. Tento fakt znamená, že nekřesťanská náboženství nemohou žádným způsobem vést ke spáse. Žádný opravdový biblický věřící nemůže akceptovat, že by takto směřovala; skutečnost, že tak činí katolicismus a širší ekumenické hnutí, je smutným odrazem jejich postoje k Písmu svatému.

Kristovo vzkříšení k věčnému životu bylo znakem jeho osobního triumfu nad hříchem. Křtem se s tím vším sjednocujeme, tudíž se o nás hovoří jako o vzkříšených spolu s Kristem a o lidech, nad kterými nemá už hřích moc – jako ji nemá nad ním. Křtem jsme proto „osvobozeni od hříchu… hřích už nad vámi nebude panovat“ po křtu (Ř 6,18+14). Po křtu však stále ještě hřešíme (1 J 1,8-9); hřích má stále takovou pozici, že nás může opět zotročit, odvrátíme-li se od Krista. Jsme proto přítomně podílníky na Kristově smrti a utrpení, ačkoli křest demonstruje, jak jsme také sjednoceni s Kristovým vzkříšením, na jehož podílnictví máme naději při jeho příchodu.

Svobodni od hříchu budeme až v budoucnu. „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen“ (Mk 16,16) při Kristově druhém příchodu. Konečné spasení nenastane bezprostředně po křtu, ale až před soudnou stolicí (1 K 3,15). Učení o soudu by reálně ztrácelo oprávnění, kdybychom obdrželi spásu při křtu a nemuseli tedy ani zemřít. „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 10,22).

I po křtu musel Pavel (a všichni křesťané) usilovat o spásu (Fp 3,10-13; 1 K 9,27); hovořil o naději na věčný život (Tt 1,2; 3,7; 1 Te 5,8; Ř 8,24) a o tom, že máme „dědičně obdržeti spasení“ (Žd 1,14 podle BK). Po soudu vstoupí spravedliví do věčného života (Mt 25,46). Z Ř 13,11 vyzařuje Pavlova báječná inspirovaná logika – zdůvodňuje, že po křtu bychom měli vědět, že každý prožitý den, kdy vytrváme, je současně dnem, kdy jsme blíže Kristovu druhému příchodu; měli bychom se tedy radovat, že „nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili“. Nyní tedy spása v našem držení není. Spása je čímsi podmíněna: budeme spaseni, jestliže se budeme pevně držet pravé víry (Žd 3,12-14), jestliže si zapamatujeme základní učení, shrnující evangelium (1 Tm 4,16; 1 K 15,1-2) a jestliže budeme činit tyto věci v souladu s takovou velkou nadějí (2 Pt 1,10).

Řecké sloveso překládané jako „zachráněn /spasen/“ je proto někdy užito v průběhovém čase, naznačujíc, že spása je postupný proces, který u nás probíhá z důvodu naší trvající podřízenosti evangeliu. A tak se o věřících hovoří jako o „zachraňovaných“ podle jejich odpovědi na evangelium (1 K 1,18; jiné příklady na toto téma jsou ve Skutcích 2,47 a 2 K 2,15). Toto řecké slovo pro „spasen“ je použito v minulém čase pouze v souvislosti s velkým spasením, jež Kristus učinil možným na kříži a s nímž se můžeme sjednotit křtem (2 Tm 1,9; Tt 3,5).

To je vše doloženo příkladem Božího jednání s rodovým Izraelem, které tvoří základ pro jeho vztah k Izraeli duchovnímu, tj. k věřícím. Izrael odešel z Egypta, představujícího svět těla a falešného náboženství, s nímž jsme sjednoceni před křtem. Izraelci prošli Rudým mořem a pak putovali Sinajskou pouští do zaslíbené země, kde byli plně zaopatřeni jakožto Boží království. Jejich překročení Rudého moře je typické pro náš křest (1 K 10,1-2), cesta pouští pro náš současný život a Kenaan pro království Boží. List Judův popisuje, kolik z nich bylo zničeno během cesty pouští: „Hospodin sice vysvobodil lid z egyptské země, potom však zahubil ty, kteří neuvěřili“ (v.5). Izrael byl proto „vysvobozen“ z Egypta, stejně jako všichni pokřtění jsou „vysvobozeni“ od hříchu. Kdyby byl jeden z oněch Izraelitů tázán „Jsi zachráněn?“, jeho odpověď by mohla být „Ano“, třebaže by to neznamenalo, že bude zachráněn /spasen/ definitivně a jednou provždy.

Stejným způsobem jako se Izrael obrátil ve svých srdcích zpět k Egyptu (Skutky 7,39) a vrátil se k životu orientovanému na tělesné požitky a falešnou doktrínu, tak mohou podobně ti, kdo byli „spaseni“ od hříchu, odpadnout od požehnaného postavení, ve kterém se nacházeli. Možnost toho, že budeme činit to samé jako pokrevní Izrael na poušti, je zdůrazněna v 1 K 10,1-12; Žd 4,1-2 a Ř 11,17-21. V Písmu je množství příkladů těch, kteří byli jednou křtem „osvobozeni“ od hříchu, avšak později upadli do takového postavení, které povede k odmítnutí při Kristově návratu (např. Žd 3,12-14; 6,4-6; 10,20-29). Doktrína „jednou spasen, provždy spasen“ horlivých „evangelických“ kazatelů je kompromitována – jak už to bývá u takovýchto hesel – pro svou sofistiku naprostého tělesného uspokojení.

Tak jako ve všech věcech, je i při hledání toho, do jaké míry jsme „spaseni“ při křtu, potřebný správný smysl pro rovnováhu. V tomto aktu by nemělo být spatřováno udělení šance na spásu, jakési lepší možnosti ji získat než bez křtu. Tím, že se křtem ocitneme „v Kristu“, budeme spaseni v budoucí perspektivě; setrváme-li nadále v Kristu tak jako při vynoření z vody při křtu, máme skutečně jistotu naděje dostat se do království Božího. V jakémkoli okamžiku po křtu bychom měli být schopni pokorně důvěřovat v to, že budeme jistotně přijati do Království při Kristově návratu. Nemůžeme si být stoprocentně jisti, protože můžeme příští den odpadnout; neznáme naši osobní duchovní budoucnost v tomto životě.

Musíme dělat vše, co můžeme, abychom si udrželi dobré svědomí, které máme před Bohem při křtu. Křest je „dobré svědomí, k němuž se… zavazujeme“ (1 Pt 3,21); kandidát křtu se zavazuje (slibuje) Bohu zachovávat toto čisté svědomí.

Zatímco křest má životní důležitost jako umožnění přístupu ke slavnému spasení, jež je pro nás k dispozici v Kristu, musíme být opatrní, abychom nevytvořili dojem, že jedním skutkem či „aktivitou“ v podobě křtu samotného budeme spaseni. Už dříve jsme ukázali, jak nutné je vést život nepřetržitého společenství s Kristovým ukřižováním: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3,5). Srovnání tohoto s 1 Pt 1,23 ukazuje, že zrození, které nastává při pravém křtu, musí být následováno naší postupnou regenerací prostřednictvím Ducha – slova. Spása není jen díky křtu: je mezi jiným výsledkem milosti (Ef 2,8), víry (Ř 1,5) a naděje (Ř 8,24). Občas vypukne spor, že spása je pouze z víry a „skutek“ v podobě křtu je irelevantní. Jakubův list 2,17-24 však objasňuje, že taková argumentace vytváří falešný rozdíl mezi vírou a skutky; pravdivá víra, např. v evangelium, je představena jako pravá víra skrze skutky, do kterých ústí – např. jde o křest. „Ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry!“ (Jk 2,24). V několika případech křtu se věřící ptal, co musí „dělat“, aby byl spasen; v odpovědi byl vždy zmíněn křest (Skutky 2,37; 9,6; 10,6; 16,30). „Konání“ v podobě „skutku“ křtu je proto nutným znakem naší víry v evangelium spásy. Realizace spásy je v konečné fázi v rukou Boha a Krista, my však potřebujeme „konati skutky, které svědčí o pokání“ a víře (Skutky 26,20 podle „Nové smlouvy“; srovnej též Mk 16,15-16).

Již dříve jsme si ukázali, že jazykový obrat o obmytí hříchů odkazuje k Božímu odpuštění, jehož se nám dostane díky našemu křtu v Krista. V některých pasážích se hovoří o obmytí hříchů skrze naši víru a pokání (Skutky 22,16; Zj 7,14; Jr 4,14; Iz 1,16), v jiných je to jediný Bůh, kdo nás očišťuje od hříchů (Ez 16,9; Ž 51,2+7; 1 K 6,11). To pěkně ukazuje, že když splníme pokřtěním svoji část úkolu, tak nás Bůh následně očistí od hříchů. A tak je „konání“ či skutek křtu životním krokem k tomu, abychom se chopili Božího evangelia milosti („nezasloužené laskavosti“), které je nám nabídnuto v jeho Slově.