10.1 Životní důležitost křtu

Několikrát jsme se v dřívějších kapitolách zmínili o životní důležitosti křtu jako závěrečného stupně naší podřízenosti evangelijní zvěsti. Žd 6,2 hovoří o křtu jako o jednom ze základních článků celého učení. Ponechali jsme si uvažování o něm na tuto pozdější chvíli, protože pravý křest může přijít na přetřes pouze po správném osvojení základních pravd, které tvoří evangelium. V tomto směru jsme nyní naše studium zkompletovali; přejete-li si skutečně se spojit s velkou nadějí, kterou Bible nabízí prostřednictvím Ježíše Krista, pak se stává křest absolutní nutností.

„Spása je ze Židů“ (Jan 4,22) v tom smyslu, že zaslíbení týkající se spásy byla dána pouze Abrahamovi a jeho potomku. Stát se spoluadresáty těchto zaslíbení můžeme pouze tehdy, ocitneme-li se v onom potomku /jeho součástí/– tím, že budeme pokřtěni v Krista (Ga 3,22-29).

Ježíš proto dal jasné pokyny svým následníkům: „Jděte do celého světa a kažte evangelium /které je obsaženo už v zaslíbeních daných Abrahamovi – Ga 3,8/ všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen“ (Marek 16,15-16). Zdůraznění slůvka „a“ nám osvětluje, že víra v samotné evangelium nás zachránit nemůže; křest není pro křesťanský život pouze nějakou mimořádnou nabídkou – je životně důležitou a nezbytnou podmínkou pro spásu. To ovšem také nechce tvrdit, že nás spasí samotný akt křtu; musí být následován celoživotní nepřerušenou podřízeností Božímu slovu. Ježíš zdůrazňoval: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3,5).

Toto narození „z vody“ ukazuje na osobu vystupující z vody po křtu; následně musí být znovuzrozena z Ducha. To je vývojový proces: „Znovu jste se narodili… skrze … slovo Boží“ (1 Pt 1,23). A tak se rodíme z Ducha tím, že nepřetržitě reagujeme na jeho /tedy Boží/ slovo (viz oddíl 2.2).

Jsme „pokřtěni v Krista" (Ga 3,27), v jeho jméno (Skutky 19,5; 8,16; Mt 28,19). Všimněte si, že jsme pokřtěni v Krista – ne v Christadelfiány či jakoukoli lidskou organizaci. Bez křtu nejsme „v Kristu“, a tudíž nejsme zabezpečeni jeho spásonosnou činností (Skutky 4,12). Petr sestavil působivé podobenství na toto téma: připodobnil Noemovu archu ke Kristovi a ukázal, že tak jako archa osvobodila Noema od soudu s hříšníky, tak křest v Krista spasí věřící před věčnou smrtí (1 Pt 3,21). Vstupu Noema do archy se podobá náš vstup v Krista aktem křtu. Všechny vně archy zničila potopa – stát blízko archy nebo být Noemovým přítelem bylo zcela irelevantní. Jediná cesta ke spáse je – a bylo – být uvnitř Krista/archy. Je zřejmé, že druhý příchod, symbolizován potopou (Lukáš 17,26-27), je blízko nás (viz Dodatek 3). Vstup křtem do Krista/archy je tak věcí nejvyšší naléhavosti. Lidská slova stěží uspějí vyjádřit tuto naléhavost – mocnější účin má biblický příklad vejití do archy za Noemových časů.

Ranní křesťané poslechli Kristovy pokyny a cestovali po světě, kázali evangelium a křtili – to zaznamenává kniha Skutků. Výpověď o životní důležitosti křtu lze nalézt ve způsobu, jakým je zde zdůrazněna rychlost, s níž se nechávali lidé pokřtít bezprostředně po přijetí evangelia (např. Skutky 8,12+ 36-39; 9,18; 10,47; 16,15). Tento důraz je pochopitelný: znovu je tak uznáno, že bez křtu dojde naše učení evangeliu zmaru.Křest je nevyhnutelně nutným stupněm na cestě ke spáse. Zdá se, že v některých případech inspirovaný záznam vyzdvihuje, jak je důležité, navzdory mnoha lidským důvodům křest odložit a mnoha potížím při jeho uskutečnění, aby lidé vyvinuli veškeré úsilí a s Boží pomocí všechny překážky překonali.

Vězeňský dozorce ve Filipech se najednou ocitl v životní krizi poté, co silné zemětřesení úplně rozbořilo jeho dobře střežené vězení. Vězňové měli dost příležitostí uprchnout – což ho mohlo stát život. Jeho víra v evangelium se stala natolik opravdovou, že „ještě v tu noční chvíli… se dal pokřtít“ (Skutky 16,33). Měl-li by někdo omluvu pro odložení křtu, pak určitě on. Nejhorší zemětřesení v Řecku za 3000 let, horda šílených vězňů na scéně patrně historicky nejdramatičtějšího rozboření žaláře a hrozba popravy za nesplnění povinností vznášející se nad jeho hlavou – on však jasně viděl, jaký osudový a nejdůležitější čin ve svém životě musí vykonat. A tak překonal momentální problémy okolního světa (tj. zemětřesení), tlak jeho každodenního zaměstnání i silné nervové trauma, v němž se nacházel – tím, že se dal pokřtít. Mnoho váhajících kandidátů křtu může být tímto mužem skutečně inspirováno. To, že mohl uskutečnit takový skutek víry, je dostatečným důkazem, že již měl podrobnou znalost evangelia, neboť taková opravdická víra přichází pouze vyslyšením Božího slova (Ř 10,17; srovnej též Skutky 17,11).

Ve Skutcích 8,26-40 je zaznamenáno, jak etiopský dvořan studoval Bibli při jízdě vozem pouští. Setkal se s Filipem, který mu obsáhle vysvětlil evangelium, a to včetně požadavku křtu. Z lidského hlediska se muselo zdát nemožné splnit pokyn ke křtu v oné bezvodé poušti. Avšak Bůh by nevydal pokyn, jenž by lidé nemohli splnit. „Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda,“ tj. k oáze, kde bylo možno křtít (Skutky 8,36). Tato událost odpovídá na neodůvodněné námitky, že křest ponořením byl určen jen pro oblasti s hojnou a snadno dosažitelnou vodou. Bůh vždy ukáže reálný způsob, jak splnit jeho přikázání.

Apoštolu Pavlovi se dostalo od Krista dramatického vidění, které tak hryzlo jeho svědomí, že co možná nejdříve „vstav, pokřtěn jest“ (Skutky 9,18 podle BK). A i zde pro něho muselo být pokušením odložit křest vzhledem k jeho prominentnímu společenskému postavení a úspěšné kariéře, která pro něj byla nalinkována v židovství. Tato nastupující hvězda židovského světa však učinila správné a rychlé rozhodnutí dát se pokřtít a otevřeně se zříci předešlého způsobu života. Později hodnotil tuto svou volbu dát se pokřtít: „Cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu… Pro něho jsem všecko ostatní /tj. co dříve pokládal za „zisk“ pro sebe/ odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista… zapomínaje na to, co je za mnou /záležitosti jeho dřívějšího židovského života/, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu“ (Fp 3,7-9+ 13-14).

To je jazyk atleta, usilujícího o protržení cílové pásky. Takové soustředění psychických i fyzických sil by mělo charakterizovat naše životy po křtu. Je třeba pochopit, že křest je začátkem běhu do království Božího; nejde pouze o znamení toho, že jsme změnili církev či víru, ani o pasivní vstup do pohodového života, kdy se člověk snadno přimkne k několika obvykle proklamovaným křesťanským zásadám. Křest nás spojuje v stále pokračujícím smyslu s ukřižováním a vzkříšením Ježíše (Ř 6,3-5), což jsou pro nás na každý způsob příležitosti plné prapůvodního dynamismu.

Jako unavený, avšak duchovně triumfující starý muž, mohl Pavel rekapitulovat: „Nebyl jsem nevěřící tomu nebeskému vidění“ (Skutky 26,19 podle BK). Co bylo pravdivé pro Pavla, je také pro všechny, kteří byli náležitě pokřtěni; křest je rozhodnutí, kterého nebude člověk nikdy litovat. Celý život si budeme vědomi, že naše volba byla správná. Jen u několika málo lidských rozhodnutí si můžeme být tak jistí. Je třeba si vážně odpovědět: „Co brání, abych byl pokřtěn?“