BIBLICKÉ Základy
Kapitola 10: Křest jako spojení s Ježíšem
Životní důležitost křtu | Jak bychom měli být pokřtěni? | Význam křtu | Křest a spása | Otázky

10.2 Jak bychom měli být pokřtěni?

Existuje široce zastávaný názor, že může být křest prováděn – zejména na malých dětech – pokropením jejich čela vodou (tj. jde o „křtiny“). To je však v příkrém rozporu s biblickými požadavky na křest.

Řecké slovo „baptizó“, které je překládáno jako „křtíti“, neznamená pokropit – znamená kompletně omýt a ponořit do tekutiny (viz konkordance Roberta Younga a Jamese Stronga). V klasické řečtině je toto slovo užíváno o lodi, spouštěné do vody a takto „křtěné“ (tj. ponořené). Je také užito s odkazem na kus látky, který se obarvuje „pokřtěním“, resp. ponořením do příslušného barviva. Je zřejmé, že ke skutečné změně barvy látky je třeba ponořit ji plně do tekutiny – a nikoli ji pouze pokropit. Ponoření je skutečně správnou podobou křtu, jak potvrzují následující verše:

  • „Také Jan křtil v Ainon, blízko Salim, protože tam bylo dostatek vody; lidé přicházeli a dávali se křtít“ (Jan 3,23). To ukazuje, že ke křtu bylo třeba „dostatek vody“; kdyby byl křest vykonáván pokropením několika kapkami vody, pak by stačilo jedno vědro pro stovky lidí. Lidé se přicházeli dát pokřtít na toto místo na břehu řeky Jordánu – nebylo to tak, že by Jan obcházel lidi s lahví vody…

  • Také Ježíš byl Janem pokřtěn v řece Jordánu: „Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody“ (Mt 3,13-16). Při jeho křtu došlo zcela jasně k ponoření – po křtu „vystoupil z vody“. Jeden z důvodů, proč byl Ježíš pokřtěn, byl příklad, který tím dával – nikdo si pak už nemohl nárokovat následovat Ježíše, aniž by zopakoval jeho modelový křest ponořením.

  • V podobném stylu Filip a etiopský dvořan „sestoupili do vody a Filip jej pokřtil. Když vystoupili z vody…" (Skutky 8,38-39). Připomeňme si, že dvořan požádal o křest, když uviděl oázu: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ (Skutky 8,36). Je téměř jisté, že by žádný člověk neabsolvoval cestu pouští bez alespoň minimální zásoby vody, např. v láhvi. Při křtu pokropením by to šlo zorganizovat i bez oázy..

  • Křest je zván „obmytí“ z hříchů (Skutky 22,16). Bod pravého /vnitřního/ obrácení je znázorněn jako „o(b)mytí“ ve Zj 1,5; Tt 3,5; 2 Pt 2,22; Žd 10,22 atd. Tyto jazykové obraty se hodí mnohem více ke křtu ponořením, nikoli pokropením.

Je několik starozákonních náznaků, že přijatelný přístup k Bohu byl možný jen po některém ze způsobů omytí.

Kněží se museli kompletně omýt ve speciální bronzové nádržce dříve než přistoupili blízko k Bohu při obřadu (Lv 8,6; Ex 40,32). Izraelité se museli omýt, aby se očistili od určité nečistoty (např. Dt 23,11), která představovala hřích.

Muž, zvaný Naamán, nežidovského původu, byl postižen malomocenstvím a hledal uzdravení u Boha Izraele. Jako takový byl představitelem člověka zasaženého hříchem, což se projevilo touto „smrtí zaživa“. Jeho léčba sestávala z ponoření do Jordánu. Původně v tom viděl stěží přijatelný – neboť příliš jednoduchý – úkon a myslel, že Bůh od něho bude žádat nějaký dramatický čin, nebo aby se ponořil v nějaké velké a známé řece, např. Abáně. Podobně i my možná stěží uvěříme, že takový jednoduchý úkon nám definitivně zajistí spásu. Je mnohem přitažlivější si myslit, že naše vlastní skutky či veřejné spojení s velkou a známou církví (srovnej s řekou Abánou) nás mohou spasit bezpečněji, než tento jednoduchý akt propojení se skutečnou nadějí Izraele. Po ponoření bylo Naamánovo tělo „opět jako tělo malého chlapce a byl čist“ (2 Kr 5,9-14).

Nyní by měl zůstat jen malý prostor pro pochyby, že „křtem“ se rozumí úplné ponoření do vody po prvotním pochopení základní evangelijní zvěsti. Na Bibli založená definice křtu neobsahuje žádné poznámky o situaci /statusu/ osoby, která fyzicky absolvuje křest. Tento křest ponořením do vody poté, co se zrodila víra v evangelium, je teoreticky možné udělat sám sobě. Avšak protože je křest je křtem jedině tehdy, když se člověk přidržuje v okamžiku ponoření správného učení, je jistě doporučeníhodné být pokřtěn jiným věřícím, zastávajícím pravdivé učení, jenž může nejlépe ohodnotit stupeň znalostí, které má křtěný před vlastním ponořením.

Praxí Christadelfiánů je uspořádat s kandidáty křtu do hloubky jdoucí diskusi před vlastním ponořením. Nejlepším způsobem je pověřit vedením této diskuse osobu odlišnou od té, která zasvěcovala kandidáta do učení evangelia. Seznam otázek, podobných těm na konci každé naší kapitoly, by mohl tvořit podklad pro takovou diskusi.


  Back
Home
Next