7.3 Kristovo místo v Božím plánu

Bůh nerozhoduje o svých plánech bez přípravy, vymýšleje je jako zvláštní část celkového účelu v závislosti na tom, jak se rozvíjí lidská historie. Bůh má úplný plán, vytvořený už na počátku stvoření (Jan 1,1). Jeho touha mít syna byla proto v jeho plánu od počátku. Celý Starý zákon zjevuje odlišné aspekty Božího plánu spásy v Kristu.

Častokrát jsme ukazovali, jak Starý zákon skrze zaslíbení, proroctví proroků a literu Mojžíšova zákona neustále vyjevuje Boží účel (cíl) v Kristu. Kvůli tomu, že Bůh věděl o svém budoucím synovi, odstartoval stvoření (Žd 1,1-2). Autor doporučuje, aby verš „skrze něhož /Syna/ stvořil i věky“ byl (adekvátněji řeckému originálu) překládán: „pro něhož…“. Bylo to tedy kvůli Kristovi, že byly vůbec Bohem umožněny epochy lidských dějin. Zjevení Božího cíle v průběhu let – tak, jak je zaznamenáno Starým zákonem – je tedy plné odkazů na Krista.

Pro nás je obtížné plně pochopit Kristovu autoritu a jeho obrovský a fundamentální význam pro Boha. Je proto na místě prohlásit, že Kristus existoval v Boží mysli a cíli od počátku, ačkoli tělesně existovat začal až svým zrozením z Marie. Žd 1,4-7+ 13-14 zdůrazňuje, že Kristus nebyl andělem; zatímco ve svém smrtelném životě byl méně než andělé (Žd 2,7), byl poté vyvýšen na mnohem čestnější místo než oni, neboť byl Božím „jednorozeným synem“ (Jan 3,16). Již dříve jsme ukázali, že jedinou formou existence, kterou zná Písmo, je existence v tělesné podobně – proto neexistoval Kristus jako „duch“ před svým narozením. 1 Pt 1,20 to shrnuje takto: Kristus byl „předem vyhlédnut před stvořením světa, přišel kvůli vám na konci časů“.

Ježíš byl ústřední osou evangelia, jež Bůh „ústy svých proroků předem zaslíbil ve svatých Písmech, evangelia o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna“ (Ř 1,2-4).

Shrnutí Kristovy historie:

1. Zaslíben ve Starém zákoně – tj. v Božím plánu;

2. Stvořen jako tělesná osoba skrze zrození z panny jako potomek Davidův;

3. Vzorný svou dokonalou povahou („duchem svatosti“), která se projevila v průběhu jeho smrtelného života;

4. Vzkříšen a veřejně prohlášen za Syna Božího kázáním apoštolů, kteří byli takto obdarováni Duchem.

Znalost budoucího u Boha

Při oceňování toho, jak silně tkvěl Kristus v Boží mysli před svou tělesnou existencí, by nám významně pomohlo, kdybychom k této otázce přistoupili ve světle faktu, že Bůh zná všechny věci, které se objeví v „budoucnosti“; on má úplnou „vizi“. Může proto mluvit a přemýšlet o věcech, které neexistují, jako by existovaly. Má úplnou znalost o budoucím. Bůh „povolává v bytí to, co není“ (Ř 4,17). Může proto prohlásit: „Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo… Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním“ (Iz 46,10).

Toto „rozhodnutí“, resp. Boží slovo, prorokovalo Krista od počátku; byl vždy v Božím plánu či „zalíbení“. Bylo proto jisté, že někdy bude Kristus tělesně zrozen a Bůh vyplní svůj vyhlášený cíl v Kristu. Určitost Božích vizí se tak odráží v jistotě jeho slov. Biblická hebrejština má „prorocký čas minulý“, kdy je použit minulý čas k popisu budoucích věcí, které Bůh slíbil. Podobně říká David: „Totoť jest místo domu Hospodina Boha“ (1 Pa 22,1 podle BK), když byl tento chrám ještě jen Bohem slíbený.Taková byla Davidova víra ve slova zaslíbení, že používal přítomný čas pro vyjádření budoucích věcí. Písmo oplývá příklady Božích znalostí o budoucím. Bůh si byl tak jistý, že splní sliby dané Abrahamovi, že mu řekl: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi…“ (Gn 15,18), a to v době, kdy Abraham dokonce neměl jediného potomka. Během stejného období před narozením potomka (Izák/Kristus) Bůh dále sliboval: „Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů“ (Gn 17,5). Vskutku, Bůh „povolává v bytí to, co není".

A tak Kristus hovořil během svého působení o tom, jak Bůh „všecku moc dal do jeho /Kristových/ rukou“ (Jan 3,35), ačkoli v té době to ještě nenastalo. „Všecko jsi podrobil pod jeho /Kristovy/ nohy… Nyní ovšem ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno“ (Žd 2,8).

Bůh hovořil o svých plánech spásy skrze Ježíše „ústy svatých proroků od pradávna (Lukáš 1,70). O těchto mužích se hovoří, jako by skutečně existovali od počátku (ačkoli tomu tak evidentně nebylo), protože byli těsně spojeni s Božími plány. Místo toho můžeme říci, že byli od počátku v Božím plánu. Krásným příkladem je Jeremiáš. Bůh mu řekl: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka“ (Jr 1,5). Bůh tedy věděl všechno o Jeremiášovi dokonce už před stvořením. Podobným způsobem mluví Bůh o perském králi Kýrovi před jeho narozením a užívá přitom jazykových obratů jako by už existoval (Iz 45,1-5). Jiným příkladem užití takového jazyka o existenci někoho, kdo se ještě nenarodil, je Židům 7,9-10.

Stejným způsobem jako se hovoří o existenci Jeremiáše a proroků, a to dokonce před stvořením (vzhledem k jejich roli v Božím plánu), se hovoří o pozdější existenci pravých věřících. Je zřejmé, že jsme neexistovali tělesně ani jinde než v Boží mysli. Bůh „nás spasil a povolal svatým povoláním… ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“ (1 Tm 1,9). Bůh „nás v něm /Kristovi/ již před stvořením světa vyvolil… předem nás určil… rozhodnutím jeho dobroty“ (Ef 1,4-5). Celá idea o jednotlivcích, kteří jsou již předem známi Bohu od počátku a předem „označeni“ („predestinováni“) ke spasení, naznačuje, že existovali v mysli Boží již na počátku (Ř 8,27; 9,23).

Ve světle toho všeho není překvapující, že se o Kristu coby shrnutí Božího účelu hovoří jako o existujícím od počátku v Boží mysli i plánu, ačkoli tělesně ještě na svět nepřišel. Byl „zabitým Beránkem od stvoření světa“ (Zj 13,8). Ježíš poté nezahynul obvyklým způsobem; jako „Beránek Boží“ byl obětován za cca 4000 let na kříži (Jan 1,29; 1 K 5,7). Stejným způsobem, jakým byl vyvolen Ježíš od počátku (1 Pt 1,20), byli vyvoleni i věřící (Ef 1,4; v obou případech je užito stejného řeckého slova pro obrat „být vyvolen“).