7.1 Starozákonní proroctví o Ježíšovi

3. kapitola nám objasnila, že Boží cíl spásy pro lidstvo má ve svém středu postavu Ježíše Krista. Všechna zaslíbení dané Evě, Abrahamovi i Davidovi mluví o Ježíšovi jako o jejich potomku v pravém slova smyslu. A skutečně, celý Starý zákon směřuje ke Kristu a prorokuje o něm. Mojžíšův zákon, kterému musel být Izrael poslušen v době před příchodem Krista, ustavičně ukazoval dopředu k Ježíši: „Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova“ (Ga 3,24). Při slavnosti velikonoc musí být zabit beránek bez vady (Ex 12,3-6); to je představováno obětí Ježíše, „beránka Božího, který snímá hříchy světa“ (J 1,29; 1 K 5,7). Podmínka neposkvrněnosti, která byla vyžadována u všech zvířecích obětí, odkazovala dopředu na dokonalou povahu Ježíšovu (Ex 12,5; srovnej též 1 Pt 1,19).

V Žalmech a prorockých knihách Starého zákona je nepočítaně proroctví o tom, jaký bude Mesiáš. Zaměřují se zejména na popis toho, jak zemře. Odmítání judaismu přijmout ideu Mesiáše, který zemře, lze vysvětlit jen jejich nepozorností k těmto proroctvím, z nichž některé teď předkládáme:

Není divu, že nám Nový zákon připomíná, že „zákon a proroci“ Starého zákona jsou základnou našeho pochopení Krista (Sk 26,22; 28,23; Ř 1,2-3; 16,25-26). Sám Ježíš varoval, že nechápajíce „Mojžíše a proroky“, nemůžeme rozumět jemu (L 16,31; J 5,46-47).

To, že Mojžíšův zákon ukazuje ke Kristovi a proroci ho předpovídají, by mělo být dostatečným důkazem, že Ježíš neexistoval fyzicky před svým narozením. Falešná nauka o fyzické „preexistenci“ Krista před narozením by opakované sliby, že bude semenem (potomkem) Evy, Abrahama a Davida, učinila nesmyslnými. Kdyby v čase těchto zaslíbení Kristus již existoval v nebi, Bůh by byl nekorektní k těmto lidem se svými sliby potomka, který bude Mesiášem. Rodokmen Ježíše, zaznamenaný v Mt 1 a L 3, ukazuje, jaký měl Ježíš původ: sahal zpět až k oněm lidem, jimž učinil Bůh svá zaslíbení.

Slib Davidovi, týkající se Krista, nedovoluje žádnou jeho fyzickou existenci v době, kdy bylo zaslíbení vysloveno: „Dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna… Já mu budu Otcem a on mi bude synem“ (2 S 7,12+14). Povšimněte si budoucího času, který zde je použit. Víme-li, že Bůh bude Kristovým Otcem, pak je nemožné, aby již existoval v době, kdy byla tato zaslíbení učiněna. To, že potomek „vzejde z tvého lůna“, ukazuje, že musí jít o tělesného, pokrevního Davidova potomka. „Hospodin přísahal Davidovi na svou věrnost… Toho, jenž vzejde z tvých beder, dosadím po tobě na trůn“ (Ž 132,11).

Šalomoun představoval prvotní splnění tohoto slibu; protože však v čase vyslovení slibu (2 S 5,14) již fyzicky existoval, hlavní vyplnění tohoto slibu, že David bude mít tělesného potomka, který bude Božím synem, muselo odkazovat ke Kristu (L 1,31-33). „Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý" (Jr 23,5) – tj. Mesiáše.

Podobně se užívá budoucího času i v jiných proroctvích o Kristu. „Povolám jim /Izraeli/ proroka z jejich bratří, jako jsi ty /Mojžíš/“ (Dt 18,18) – to je citováno ve Sk 3,22-23, kde je „prorok“ ztotožněn s Ježíšem. „Dívka /Marie/ počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel“ (Iz 7,14). To se evidentně vyplnilo při Kristově narození (Mt 1,23).