Dodatek 2: Náš postoj k tomu, jak se poučit o Biblické pravdě

Je docela možné studovat veškeré podstatné biblické učení, a přesto neuspět s přenesením hodnoty jeho poslání do osobního života. Tato skutečnost může být velice stresující pro ty, kdo používají příručku jako je tato k instruování druhých – a ti pak ztroskotají při osvojení v ní zmíněných principů.

V prvním století bylo zaznamenáno mnoho autentických reakcí na hlásání evangelia. Lidé „rádi přijali“ evangelium, a byli proto pokřtěni (Skutky 2,41). Bez odezvy v srdci nemá křest smysl. Ti, kteří přijali evangelium jen pod tlakem svých partnerů či rodičů, asi nevytrvají u celého kurzu. Protože máme větší zájem na dovedení lidí ke spáse než na počtu křtů, je smysluplné udělat si při našem hlásání evangelia čas na to, abychom zajistili správný přístup našich kandidátů křtu k tomuto aktu.

Ti v Beroji „přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel“ (Skutky 17,11). Tato příručka – a vlastně jakákoli lidská literatura – je pouhým pokusem přesně zobrazit biblické učení. K opravdové reakci na evangelium je nutné mít mysl vnímavou pro Boží slovo a skutečnou touhu prozkoumat Písmo na osobní úrovni. To je něco, co nemůže hlasatel evangelia nezbytně přivodit; můžeme pouze upozornit na významné biblické pasáže. Věřící v Římě „se ze srdce přiklonili k tomu učení, které jim bylo odevzdáno“ předtím, než byli pokřtěni (Ř 6,17).

Ti, kteří tvrdošíjně setrvávají na cestách hříšného těla, nebudou nikdy schopni správně pochopit pravdu evangelia; skončí tak, že se „budou tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat… pořád by se chtěli učit, ale nikdy nemohou přijít k poznání pravdy“ (2 Tm 3,1-7). Nikdy nepochopíme to, co nechceme znát. Nemáme-li skutečnou lásku ke spravedlnosti ani nefalšovanou touhu podřídit naše životy Božímu vedení, nikdy nebudeme schopni „přijít k poznání pravdy“, a to navzdory všemu našemu biblickému čtení – naše studium pak bude pouhým akademickým cvičením.

Existuje několik příkladů čtenářů Písma, kteří se minuli s jeho poselstvím. To je nemoc, ke které jsme všichni náchylní. Židé se v časech Kristova působení zdáli být velice horliví pro Boží slovo: důvěřovali v inspirovanost starozákonních spisů (J 5,45; Skutky 6,11), věděli, že studiem těchto textů mohou získat naději na věčný život (J 5,39) a každý týden je veřejně četli (Skutky 15,21). Navíc někteří z nich soukromě studovali příslušné pasáže během týdne. Přesto úplně propadli v otázce pochopení skutečného významu těchto textů– totiž, že směřují ke Kristu. Ježíš jim řekl přímo: „Zkoumáte Písma… Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?… Neposloucháte Mojžíše a Proroky“ (J 5,39+46-47; L 16,29-31).

Můžeme si představit rozhorlenou reakci Židů: „Ale my čteme Bibli! My jí věříme!“ Pro svůj úzkoprsý postoj však nedosahovali patřičného účinu – četli, ale nerozuměli; dívali se, ale neviděli. Není skutečně nikdo natolik slepý jako ti, kdo vidět nechtějí. Na všech stupních našeho duchovního vývoje se musíme chránit před takovým postojem.