6.3 Démoni

Předchozí dva oddíly objasnily, proč nevěříme, že ďábel a satan jsou osoby či nějaké nestvůry. Připustíme-li, že nejsou žádné takové bytosti, pak z toho nutně vyplývá, že démoni, pokládáni za služebníky ďábla, také neexistují. Zdá se, že si mnoho lidí myslí, že nám Bůh dává všechny dobré věci života, zatímco ďábel a jeho démoni ty špatné a navíc nám i berou to dobré, co nám dal Bůh.

Bible nás jasně učí, že Bůh je zdrojem veškeré moci (viz oddíl 6.1) a že je zodpovědný jak za dobré, tak i za špatné věci našich životů:

• „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci“ (Iz 45,7).

• „Sestoupilo od Hospodina zlo k bráně Jeruzaléma“ (Mi 1,12).

• „Když se v městě troubí na polnici, zda se lid netřese? Stane-li se v městě něco zlého, zda nejedná Hospodin?" (Am 3,6).

Jestliže tedy zažíváme strasti, měli bychom akceptovat, že pocházejí od Boha, a ne je svalovat na ďábla či démony. Jób byl člověk, který ztratil mnoho dobrých věcí, Bohem požehnaných, avšak neřekl: „Tito démoni vzali vše, co mi Bůh dal.“ Ne, poslyšte, co řekl: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno“ (Jb 1,21). „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ (Jb 2,10). Jakmile chápeme, že všechny věci pocházejí od Boha, můžeme se k němu v případě životních problémů modlit, aby je odstranil – jestliže to neudělá, můžeme si být jisti, že je na nás nechává dopadat, aby rozvinul náš charakter a pro naše dobro v dlouhodobém horizontu:

„Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. Podrobujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.“ (Žd 12,5-8).

Bůh: zdroj veškeré moci

Bůh je zdrojem veškeré moci:

„Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha /hebrejské slovo pro „boha“ znamená vlastně „moc“/ není“ (Iz 45,5);

„Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím“ (Iz 44,8);

„Hospodin je Bůh; mimo něho není žádný jiný“ (Dt 4,35).

Takové verše se objevují v Bibli každou chvíli. Bůh je zdrojem veškeré moci a Bohem jediným – je proto i Bohem žárlivým, jak nám často připomíná (např. Ex 20,5; Dt 4,24).

Žárlivým se stává, když začnou jeho lidé věřit v jiné bohy a jestliže mu říkají: „Jsi velkým a mocným Bohem, ale já vpravdě věřím tomu, že existují kromě tebe ještě i jiní bohové, byť nejsou tak mocní jako ty.“ Z těchto důvodů nemůžeme věřit, že existují démoni či ďábel stejně tak , jako existuje pravý Bůh. Právě takovou chybu udělal Izrael. Velká část Starého zákona se věnuje tomu, aby ukázala, jak Izrael urážel Boha tím, že věřil v jiné bohy stejně jako v něho. Uvidíme v Bibli, že démoni, v něž věří lidé dnes, jsou právě takoví jako oni falešní bohové, v něž věřil Izrael.

Démoni jsou modly

Pavel vysvětluje v 1 K, proč by neměli mít křesťané nic společného s modloslužebnictvím, či s vírou v modly. V biblických časech lidé věřili, že démoni jsou bůžkové, jejichž uctíváním lze zastavit problémy, které přináší život. Zhotovovali proto modely démonů, stejné jako modly, a uctívali je. To vysvětluje, proč Pavel ve svých dopisech zaměňuje slova „démon“ a „modla“:

• „To, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony… Kdyby vám však někdo řekl: ,Toto bylo obětováno božstvům /„idolům“ podle BK/‘, nejezte kvůli tomu, kdo vás na to upozornil“ (1 K 10,20+28). Idoly a démoni jsou tak fakticky totéž. Povšimněte si, jak Pavel říká, že obětovali „démonům /modlám/, a ne Bohu“ – démoni nebyli Bůh, a protože je pouze jediný Bůh, vyplývá z toho, že démoni neměli vůbec žádnou skutečnou moc, nebyli bohy. V 1 K 8,4 je tento bod silně zdůrazněn:

• „Pokud tedy jde o… maso obětované modlám, víme, že modly /ekvivalent k démonům/ ani bohové tohoto světa nic nejsou a že jest jen jeden Bůh.“ Modla nebo démon vůbec neexistují. Ve světě existuje jen jeden pravý Bůh, či moc. Pavel pokračuje ve verších 5-6:

• „I když jsou tak zvaní bohové /bohů či pánů je mnoho – podobně jako lidé dnes věří v mnoho typů démonů: jeden způsobí ztrátu vašeho zaměstnání, jeden to, že vás opustí žena atp./… my /skuteční věřící/ přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko /tedy zlé i dobré, jak jsme viděli v předešlých odkazech/.“

Další potvrzení, že lidé věřili v novozákonních časech, že démoni jsou modly či „bohové“, lze nalézt ve Skutcích 17,16-18; popisuje se zde, jak Pavel kázal v Aténách, což bylo město „plně oddáno modlářství“, a tedy uctívající mnoho různých model. Poté, co slyšeli Pavla kázat evangelium, říkali lidé: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí /tj. nová/ božstva /démony/… protože kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání“. A tak si lidé mysleli, že „Ježíš“ a „vzkříšení“ jsou noví démoni či nové modly, jež jim byli vykládáni. Čtete-li zbytek kapitoly, uvidíte, jak Pavel pokračuje vyučovat pravdu tyto lidi a ve verši 22 říká: „Jste velice horliví“ /doslova „oddáni uctívání démonů/ a vysvětluje jim, že Bůh není v jejich démonech, či modlách přítomen. Pamatujeme si, že Bůh je jediným zdrojem moci. Není-li v démonech, pak démoni nemohou mít žádnou moc, neboť žádný jiný zdroj moci ve vesmíru není – tj. oni neexistují.

Starozákonní „démoni" byli modlami

Vrátíme-li se zpět ke Starému zákonu, nalezneme tam více potvrzení faktu, že „démoni“ jsou totéž jako modly. Žalm 106,36-39 popisuje omyly Izraele a modly Kenaanu připodobňuje k démonům:

„Sloužili /Izraelci/ jejich modlářským stvůrám a ty se jim staly léčkou; obětovali své syny a své dcery běsům /démonům/. Nevinnou krev prolévali, krev svých synů a dcer, které obětovali modlářským stvůrám Kenaanu… Tak se poskvrnili svými činy, svým jednáním porušili věrnost.“ Zcela zřetelně jsou démoni pouze jiné jméno pro modly. Jejich uctívání démonů je Bohem popsáno jako uctívání jejich „vlastních činů… jejich vlastních jednání /výmyslů/“, protože víra v démony byla výsledkem lidské představivosti; modly, které vytvářeli, byly jejich „vlastní činy /díla/“. A tak ti, kdo věří v démony i dnes, věří ve věci, které byly vytvořeny lidskou představivostí, a nikoli v něco, co by nás učil Bůh.

Pátá Mojžíšova 32,15-24 popisuje právě tu situaci, kdy se Bůh rozzlobil nad vírou svých lidí v démony: Izrael „potupil Skálu své spásy. Bohy cizími ho /Hospodina/ popouzeli k žárlivosti, ohavnými modlami ho uráželi. Obětovali běsům, a ne Bohu, božstvům, jež ani neznali… před nimiž se vaši otcové nechvěli hrůzou… /Hospodin/ řekl: ,Skryji před nimi svou tvář… Je to proradné pokolení, synové bez věrnosti. Popouzeli mě lžibohem k žárlivosti, svými přeludy mě uráželi… Samé zlo na ně shrnu…‘“

Bůh tedy popisuje démony stejně jako modly, přeludy či lžibohy – věci, v něž věřit je marností a které neexistují. Věřit v démony ukazuje nedostatek víry v Boha. Není to lehké věřit, že Bůh poskytuje všechno v našich životech – to dobré i to špatné. Je snadnější domnívat se, že špatné věci pocházejí od někoho jiného, protože jakmile jednou řekneme, že pocházejí od Boha, pak musíme i věřit, že je Bůh odebere pryč, či že jsou nám v konečném účinu prospěšné.

Novozákonní démoni

Můžete však říct: „Jak je to se všemi těmi novozákonními citacemi, které o démonech zřetelně mluví?“

Zde musíme objasnit jednu věc: Bible si nemůže odporovat, je slovem všemocného Boha. Je-li nám jasně řečeno, že Bůh způsobuje naše problémy a že je zdrojem veškeré moci, pak nemůže Bible současně říct, že všechny ty špatné věci nám působí démoni – bůžkové v opozici k Bohu. Zdá se příznačné, že slovo „démoni“ se objevuje ve Starém zákoně jen čtyřikrát (a vždy popisuje uctívání model), avšak v záznamech evangelia se objevuje mnohokrát. Domníváme se, že je to proto, že v době sepsání evangelií patřilo k tehdejšímu jazyku prohlašovat, že jakákoli nemoc, jejímž příčinám nerozumíme, vznikla vinou démonů. Jestliže démoni skutečně existují a jsou odpovědni za naše nemoci a další problémy, pak bychom se o nich měli dozvědět mnohem více ze Starého zákona. V tomto kontextu se tam však o nich nedočteme vůbec nic.

Démoni v Novém zákoně

Říct, že z někoho byli vyhnáni démoni, znamená, že byl vyléčen z duševní nemoci, či z nemoci, jejíž příčina byla tehdy neznáma. Lidé prvního století měli tendenci svalovat všechno, čemu nerozuměli, na imaginární bytosti zvané „démoni“. Lidé hovořili o těch, kteří trpěli duševní nemocí (té mohli při tehdejší úrovni medicínských znalostí těžko rozumět) jako o „posedlých démonem“. Ve starozákonních časech odkazuje zlý či nečistý duch na nedobrý duševní stav (Sd 9,23; 1 S 16,14; 18,10). V novozákonních časech ukazuje výraz o posedlosti zlým duchem či démonem nepochybně na toho, kdo trpí duševní nemocí. Spojení mezi démony a nemocí je vidět z následujícího: „Přinesli k němu /Ježíšovi/ mnoho posedlých; i vyhnal duchy svým slovem… aby se naplnilo, co je řečeno ústy proroka Izajáše /ve Starém zákoně/: ,On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl‘“ (Mt 8,16-17). Naše slabosti a nemoci jsou tak totéž jako být posedlý „démony“ a „zlými duchy“.

Lidé si mysleli, že je Ježíš šílený a říkali, že je to proto, neboť má démona – „je posedlý zlým duchem a blázní“ (J 10,20; 7,19-20; 8,52). Věřili tedy, že démoni působí šílenství.

Uzdravování nemocných

Když byli vyléčeni lidé „posedlí démony“, říkalo se, že se vrátili do své „správné mysli“, k rozumnosti – viz Mk 5,15; L 8,35. To naznačuje, že být „posedlý démony“ byl jiný způsob vyjádření, že není někdo duševně v pořádku.

O „posedlých démony“ se říká, že jsou „uzdravováni“ či „léčeni“ – Mt 4,24; 12,22; 17,18, což naznačuje, že posedlost démony je jiný způsob popisu nemoci. V Lukášovi 10,9 řekl Ježíš svým 70 apoštolům, aby vyrazili a „uzdravovali nemocné“. Tak i činili a po návratu řekli: „i démoni se nám podrobují ve tvém jménu“ (tamtéž, v.17) – opět jsou tedy ztotožňováni démoni a nemoc.Také zde máme příklad toho, že někdy apoštolové léčili lidi ve jménu Ježíše (viz ještě Sk 3,6 a 9,34).

Jazyk oněch časů

Vidíme tedy v Novém zákoně, že to byl tehdejší jazyk, který popisoval někoho, kdo byl duševně nemocný či trpěl nemocí, jíž nikdo nerozuměl, jako posedlého démony. Bible je psána jazykem, kterému mohou lidé rozumět. I když používá tehdejších výrazů, neznamená to, že se v ní či u Ježíše demonstruje víra v démony. Stejným způsobem používá angličtina slovo „lunatic“ k popisu toho, kdo je duševně nemocný. Doslova to znamená, že je „zasažený měsícem“. Před mnoha lety lidé věřívali, že jestliže se někdo vydá v noci na procházku, když je jasný měsíc, může jím být zasažen a duševně onemocnět. Angličtina používá slovo „lunatic“ dodnes k popisu člověka, který je šílený (bláznivý) – neznamená to zajisté, že věříme tomu, že šílenství je působeno měsícem. /I čeština používá – byť řidčeji – slovo „lunatik“; na rozdíl od angličtiny je zde však posun k mírnější formě nějakého mentálního problému – zde k náměsíčnosti, nadměrné zasněnosti aj.; pozn. překladatele/ Kdyby byla tato slova zapsána a znovu čtena za 2000 let – v případě, že by se nenavrátil Ježíš -, lidé by si patrně mysleli, že jsme věřili tomu, že měsíc působí šílenství – mýlili by se však, neboť my pouze používáme soudobý jazyk, tak jako Ježíš před 2000 lety. Podobně popisujeme jistou dědičnou poruchu jako „tanec svatéhoVíta“, ač není způsobena ani „svatým Vítem“ ani „tancem“ – prostě používáme vžitého soudobého výrazu. Je zřejmé, že Ježíš Kristus se nenarodil 25. prosince; současný pisatel však stále mluví o tomto dni jako o „Christmas day“ /hlavní den Vánoc v Anglii; české „Vánoce“ nemají spojení s Kristovým jménem jako angličtina; pozn. překladatele/, ačkoli si nemyslím, že bychom měli vymezovat tento den jako oslavu Kristova narození. Jména dní v týdnu jsou v angličtině založena na uctívání pohanských model – např. „Sunday“ znamená „den zasvěcený uctívání slunce“; „Saturday“ byl dnem určeným k uctívání Saturna, „Monday“ měsíce apod. Používání těchto názvů neznamená, že sdílíme pohanskou víru těch, kdo původně vymýšleli náš současný jazyk.

Za časů působení Ezechiela existoval mýtus, že sama izraelská země byla zodpovědná za neštěstí těch, kdo na ni sídlí. To nebyla pravda, přesto Bůh používá při racionálních úvahách populární jazyk doby: „Toto praví Panovník Hospodin: ,Protože o vás říkají: Ty, země, požíráš lidi a svůj vlastní národ připravuješ o děti… nuže, už nebudeš požírat lidi‘… je výrok Panovníka Hospodina“ (Ez 36,13-14). Obvyklou pohanskou představou bylo i to, že moře je velká příšera, která touží pohltit zemi. Přestože to evidentně není pravda, Bible často užívá tohoto obratu, aby pomohla prvnímu čtenářstvu pochopit předložené ideje: viz Jb 7,12; Am 9,3; Jr 5,22; Ž 89,10; Abk 3,10; Mt 14,24 (řecký text: doslova „vlny loď mučily“), Mk 4,30. Asyrská mytologie nazývala toto vzpurné mořské monstrum „Rahab“ a to je stejné jméno, jaké bylo dáno mořské obludě z Egypta v originálním znění Iz 51,9. Víme-li, že Bible je inspirována Bohem, je nemožné, aby pouze zrcadlila pohanské vlivy, běžné v čase sepsání. Musí tomu být tak, že Bůh vědomě činí narážky na soudobé typy víry, aby ukázal, že právě on je nejzazším zdrojem moci; on je to, kdo řídí „monstrum“ moře, které provádí jeho vůli. Tak Bůh napravuje základní omyly v těchto typech lidské víry, které se domnívaly, že existují síly mimo Boží řízení, a jsou proto výsledkem zla. Bible však v tomto případě neschází ze své cesty, aby očerňovala pošetilost víry v obrovskou obludu číhající v moři, či v to, že samo moře je touto obludou.

Jiným příkladem je popis blesku a bouřkových mraků jako „svinutého /v českém překladu též: „mrštného“ či „útočného“/ hada“ (Jb 26,13; Iz 27,1). To byla evidentně narážka na současnou pohanskou víru, že blesk a hrozivé formace mraků jsou vlastně vidinami obrovského hada. Zmíněné pasáže se nezaměřují na pošetilost takových myšlenek, či se je nepokoušejí vědecky vysvětlit. Místo toho zdůrazňují, že je to Bůh, kdo řídí všechny tyto věci. Postoj Krista k převládajícím představám o démonech je v tomto aspektu totožný; jeho zázraky jasně demonstrují, že Boží moc je absolutní, úplná a nikterak nespojená s tzv. „démony“, výtvory lidských pověr. Ti, kteří věří, že novozákonní záznamy o „démonech“ dokazují, že skutečně existují takové bytosti, musí nutně také přijmout, že moře je skutečně obludou a blesk obrovským hadem. To je jistě silný argument: je nutné uznat, že Bible používá soudobého jazyka a je jím napsána, aniž by podporovala víru, která tvoří základnu tohoto jazyka. I my užíváme podobným způsobem náš jazyk. Bible to činí proto, aby potvrdila základní pravdy, o nichž jsme uvažovali v oddílech 6,1 a 6.2 – že Bůh je všemocný, že odpovídá za všechny naše strasti, že hřích pochází zevnitř nás a že všechny tyto věci jsou smysluplné, protože vyzdvihují Boží velikost a moc ke spasení. Tzv. „větší kritikové“ stále vyhledávají spojení mezi jazykem Písma a věroukami či představami kultur, v kterých byla Bible inspirována a zaznamenána. To lze pochopit v případě porozumění faktu, že Bible používá jazyk, který může mít propojení s místními věroukami, avšak činí tak pro zdůraznění toho, že Jahve, jediný pravý Bůh, je mnohem významnější než malicherné lidské názory, které byly známy těm, kteří první zaznamenávali inspirovaná slova, vyslovená začerstva ústy proroků.

U vědomí toho je překvapující, kolik příkladů soudobého jazyka, použitého bez korekce, lze najít v Novém zákoně. Několik příkladů:

• Farizeové obvinili Ježíše, že koná zázraky z moci falešného boha zvaného Belzebul. Ježíš řekl: „Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci?“ (Mt 12,27). 2 Kr 1,2 nám jasně říká, že Belzebul byl falešný bůh Pelištejců. Ježíš neřekl: „Podívejte se do 2 Kr 1,2 – Belzebul byl falešným bohem, takže vaše obvinění nemůže být pravdivé.“ Nikoli, hovořil, jako by Belzebul existoval, protože měl zájem, aby se jeho zvěst dostala k lidem, jimž kázal. Stejným způsobem hovořil Ježíš o vyhánění démonů – neopakoval stále, že „oni vlastně neexistují“; kázal prostě evangelium jazykem doby.

• Skutky 16,16-18 jsou inspirovaná Lukášova slova: „potkala nás mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha /řec.: „ducha Pythona“/“ Python bylo jméno falešného boha, v něhož věřili v prvním století; možná byl totožný s bohem Apolónem. Python tedy určitě neexistoval, avšak Lukáš neřekl, že ona dívka byla „posedlá duchem Pythona, který je mimochodem falešným bohem, jenž vlastně ani neexistuje…“ Stejně tak evangelia neříkají, že Ježíš „vyháněl démony, kteří mimochodem vůbec neexistují a jsou pouze dobovým jazykovým vyjádřením pro nemoci“.

• Židé za Kristova působení se domnívali, že jsou spravedliví a že jsou Abrahamovými potomky. Ježíš je proto nazýval „spravedliví“ (Mt 9,12-13) a řekl: „Vím, že jste potomci Abrahamovi“ (J 8,37). Nebyl však přesvědčen, že jsou skutečně spravedliví, což i častokrát objasnil. Svými argumenty v J 8,39-44 také přímo ukázal, že nejsou Abrahamovými potomky. A tak Ježíš bral přesvědčení lidí v jejich původní podobě, aniž jim ihned protiřečil – místo toho předložil pravdu. Už jsme si ukázali, že takový byl i přístup Boha při kontaktu s pohanskými podobami víry, obvyklými ve starozákonní epoše. Stejný byl Kristův postoj k démonům v novozákonní době; jeho Bohem poskytnuté zázraky zřetelně ukázaly, že nemoci jsou působeny Bohem a ne nějakou jinou silou, neboť to byl opět Bůh, kdo vládl mocí vyléčit je.

• Pavel citoval řecké básníky, známé množstvím nebiblických prostoduchostí, které chrlili, aby znejistil ty, kteří důvěřovali jejich myšlenkám (Tt 1,12; Sk 17,28). Námi naznačované lze ukázat na stručném výtahu z Pavlovy reakce po spatření oltáře, zasvěceného „Neznámému bohu“, tj. jakémukoli pohanskému božstvu, jež může existovat, ke kterému Athéňané shlíželi. Namísto aby je napomínal za pošetilost jejich víry, Pavel je přenesl z jejich pozice k pochopení jediného pravého Boha, kterého neznali (Sk 17,22-23).

• Ef 2,2 hovoří o „vládci nadzemských mocí“. To evidentně odkazuje k mytologickým představám o Zoroasterovi, v kterého Pavlovi čtenáři dříve věřili. Pavel říká, že dříve žili poslušni „vládce nadzemských mocí“. V témž verši ho Pavel definuje jako „ducha /postoj mysli/, který působí“ v přirozeném člověku. Dříve věřili v pohanské pojetí nebeského vládce – ducha; nyní přichází Pavel se stanoviskem, že ona moc, kterou poslouchali, pocházela z jejich vlastní zlé mysli. Tak je pohanská idea zmiňována a probírána bez nějakého zvláštního kárání – spíše je ukázána pravda, která se týká hříchu.

• 2 Pt 2,4 hovoří o špatných lidech, kteří přišli do Tartaru (v mnoha anglických biblických verzích přeloženo jako „hell“ = „peklo“). Tartaros bylo mýtické místo v podsvětí; Petr však neopravoval tento pojem, nýbrž použil ho jako symbol úplné destrukce a trestu za hřích. Kristovo užití slova Gehenna bylo podobné.

Jsou démoni skutečně příčinou nemocí?

Každý, kdo věří, že démoni existují, by si měl položit otázku: „Jsem-li nemocen, je to způsobeno démony?“ Jestliže si myslíte, že novozákonní zmínky o démonech jsou o bůžcích, kteří se točí kolem produkování zla, pak si musíte odpovědět „ano“. Jak si v tom případě vysvětlíte skutečnost, že mnoho nemocí svalovaných na démony může být dnes léčeno či drženo pod kontrolou léky? Klasickým příkladem je malárie. Mnoho Afričanů věřilo donedávna, že malárii způsobují démoni, my však víme, že může být léčena chininem či jinými léky. Zdalipak řeknete, že jakmile uvidí démoni malé žluté tabletky padající hrdlem dolů, polekají se a uletí? Některé z nemocí, které Ježíš léčil a které jsou popsány jako výsledek posedlosti démony, byly identifikovány jako tetanus či epilepsie – oběma lze pomoci léky.

Jeden můj přítel pochází z vesnice blízko Kampaly v Ugandě. Řekl nám o zvyku lidí věřit, že malárie je způsobena démony, avšak od okamžiku, kdy spatřili tak snadný účinek léků, přestali to svalovat na démony. Když však má někdo mozkovou malárii (která vede k vážné duševní nemoci), stále ještě to svalují na démony. Z blízkého města přišel lékař a nabídl jim léčbu silným lékem proti malárii – oni však odmítli a řekli, že potřebují něco pro boj s démony, ne s malárií… Lékař se vrátil později a řekl: „Mám lék, který vyžene démony“; nemocní si jej dychtivě vzali a udělalo se jim lépe. Tato druhá tableta byla stejná jako ta první. Lékař nevěřil v démony, ale použil soudobého jazyka, aby se takto přiblížil lidem – právě jako „Velký lékař“ Pán Ježíš před 2000 lety.