6.2 Ďábel a satan

Někdy jsou ponechána originální biblická slova nepřeložená („mamon“ z Mt 6,24 podle BK i Nové smlouvy je takovým aramejským příkladem). „Satan“ je nepřekládaný hebrejský výraz, který znamená „protivník“, zatímco „ďábel“ je překlad řeckého slova „diabolos“, znamenajícího lhář, nepřítel či falešný žalobce. „Satan“ byl přenesen z hebrejštiny bez překladu, stejně jako např. „Harmagedon“ (Zj 16,16) či „Halelujah“ (Zj 19,1-6). Musíme-li už věřit, že satan a ďábel jsou nějaké bytosti vně nás, které jsou odpovědné za hřích, pak bychom měli na ta místa, kde na ně v Bibli narazíme, dosadit ony zlé osoby. Biblické použití těchto slov ukazuje, že mohou fungovat jako obecná podstatná jména, popisující obyčejné lidi. Tato skutečnost znemožňuje zdůvodnění, že slova ďábel a satan – tak, jak jsou užita v Bibli – sama o sobě odkazují na nějaké významné hříšné osoby či bytosti vně nás.

Slovo „satan" v Bibli

1 Kr 11,14 zaznamenává, že „Hospodin vzbudil Šalomounovi protivníka /stejné hebrejské slovo, jinde překládané „satan“/ v Edómci Hadadovi“. „Hospodin vzbudil Šalomounovi též protivníka /ještě jednoho satana/ v Rezónovi… byl protivníkem /satanem/ Izraele“ (1 Kr 11,23+25). To neznamená, že by Bůh Šalomounovi vzbudil nadpřirozenou osobu či anděla jakožto satana/protivníka; vzbudil obyčejného muže. Ještě jeden příklad poskytuje Mt 16,22-23. Petr se snažil odradit Ježíše od toho, aby šel do Jeruzaléma zemřít na kříži. Ježíš se otočil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane… tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka“. A tak byl Petr nazván satanem. Ten záznam je průzračně zřetelný: Kristus nemluvil s andělem či nějakým monstrem, když pronášel citovaná slova – hovořil k Petrovi.

Protože slovo „satan“ znamená právě jen protivník, může být takto nazvána i dobrá osoba, dokonce sám Bůh. V podstatě není ve slově samém nic nutně hříšného. Druhotné hříšné významy, které slovo „satan“ má, mají částečně příčinu v tom, že naše vlastní hříšná přirozenost je naším největším „satanem“ či protivníkem, a také v tom, že použití tohoto slova ve světových jazycích odkazuje na cosi spojeného s hříchem. Bůh sám může být pro nás satanem – tím, že vnese do našich životů strasti, či tak, že se postaví do cesty špatnému směru aktivit, do kterých jsme se pustili. Skutečnost, že Bůh může být zván „satanem“, neznamená, že on sám je hříšný.

Knihy Samuelovy a Paralipomenon jsou paralelním výčtem analogických incidentů; všechna čtyři evangelia jsou záznamy stejných událostí, ale používají odlišný jazyk. 2 S 24,1 zaznamenává: „Hospodin… podnítil Davida proti Izraeli“, aby ho donutil ke sčítání izraelského lidu. Popis odpovídající události v 1 Pa 21,1 říká, že „proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida“, aby provedl sčítání. V jedné pasáži takto provokuje Bůh, v druhé satan. Jediný závěr je, že Bůh účinkoval jako „satan“ či protivník proti Davidovi. To samé učinil Jóbovi, když uvedl do jeho života strasti. Jób pak řekl o Bohovi: „Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou“ (Jb 30,21). Fakticky Jób řekl, že se mu změnil v „satana“.

Slovo „ďábel“ v Bibli

Slovo „ďábel“ je také spíše než vlastním jménem obyčejným slovem. Na rozdíl od „satana“ je však vždy užito ve špatném smyslu. Ježíš řekl: „Cožpak jsem nevybral vás dvanáct /učedníků/ a jeden z vás je ďábel? Hovořil o Jidáši Iškariotském…“, který byl obyčejným smrtelným mužem. Nemluvil o nějaké bytosti s rohy, či o takzvaném „duchovi“. Slovo „ďábel“ zde prostě odkazuje na hříšného člověka. Ještě jeden příklad je v 1 Tm 3,11. Ženy jáhenky nemají být „pomlouvačné“ – v řeckém originálu je zde slovo „diabolos“, které je jinde překládáno jako „ďábel“. Jinde Pavel varuje Tita, že by starší ženy v církvi neměly pomlouvat – neměly by být „ďábly“ (Tt 2,3). A podobně řekl Timoteovi (2 Tm 3,1+3), že „v posledních dnech… lidé budou pomlouvační /budou ďábly/“. To neznamená, že by se lidské bytosti proměnily v nadlidské tvory, nýbrž že se stanou ve vzrůstající míře hříšnými. Z toho všeho by mělo být jasné, že slova „ďábel“ a „satan“ neodkazují na padlé anděly či na nějaké hříšné bytosti vně nás.

Hřích, satan a ďábel

Slova „satan“ a „ďábel“ jsou používána obrazně k popisu přirozených hříšných tendencí v nás, o nichž jsme hovořili v oddílu 6.1. Ty jsou našimi hlavními „satany“ či protivníky. Bývají také personifikovány a jako takové jsou nazýváni „ďábel“ – náš nepřítel, pomlouvač pravdy. To ukazuje, čemu je náš přirozený „člověk“ podobný – právě ďáblovi. Vztah mezi ďáblem a našimi zlými tužbami, hříchem v nás, je ozřejmen v několika pasážích. „Protože sourozence /nás/ spojuje krev a tělo, i on /Ježíš/ se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrti vládne, totiž ďábla“ (Žd 2,14). Ďábel je zde popsán jako ten, kdo je zodpovědný za smrt. Avšak „mzdou hříchu je smrt“ (Ř 6,23). Hřích i ďábel musí být proto paralelní. Podobně říká Jakub 1,14, že nás pokouší naše žádostivost, dovádí nás k hříchu, a proto umíráme; z Žd 2,14 však víme, že smrt přináší ďábel. V témž verši se dočteme, že Ježíš měl naši přirozenost, aby zneškodnil ďábla. Srovnej to s Ř 8,3: „Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk /tj. v naší lidské přirozenosti/, aby na lidském těle odsoudil hřích“. To ukazuje, že ďábel a hříšné tendence, člověku přirozené, jsou fakticky stejné. Je nesmírně důležité pochopit, že Ježíš byl pokoušen stejně jako my. Nepochopení učení o ďáblovi znamená, že nemůžeme správně ocenit přirozenost a činnost Ježíše. Jenom proto, že měl Ježíš naši lidskou přirozenost, tedy včetně „ďábla“ v sobě, můžeme mít naději ve spasení (Žd 2,14-18; 4,15). Ježíš byl schopen zničit ďábla na kříži tím, že překonal žádostivosti své vlastní přirozenosti, tedy biblického ďábla (Žd 2,14). Je-li ďábel nějaké jsoucno v podobě osoby, pak už by nemohl nadále existovat. Žd 9,26 říká, že Kristus se zjevil, „aby svou obětí sňal hřích“. Žd 2,14 to spojuje s vyhlášením, že skrze svou smrt Kristus zničil ďábla. Svou smrtí zničil Ježíš „tělo ovládané hříchem“ (Ř 6,6), tj. lidskou přirozenost, hřích zjevený v podobě našich skutečných těl.

„Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla“ (1 J 3,8), protože hřích je výsledkem toho, že uvolňujeme cestu našim přirozeným žádostivostem (Jk 1,14-15), které Bible nazývá „ďáblem“. „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy“ (1 J 3,8). Jestliže správně říkáme, že ďábel jsou vlastně naše zlé tužby, pak jejich působení, resp. v co ústí, jsou naše hříchy. To potvrzuje 1 J 3,5: „Zjevil se /Ježíš/, aby hříchy sňal“. „Naše hříchy“ a „činy ďáblovy“ jsou totéž. Ještě jeden příklad tohoto spojení mezi ďáblem a našimi hříchy poskytují Sk 5,3: Petr říká Ananiášovi: „Proč satan ovládl tvé srdce?“ V následujícím verši říká Petr: „I proč jsi tuto věc složil v srdci svém?“ /podle BK/. Zrození něčeho v našem srdci je totéž jako naplnění našeho srdce satanem. Jestliže my sami něco počneme – například hříšný plán, pak to začíná uvnitř nás. Jestliže žena počne dítě, neexistuje vně ní; vše začíná uvnitř ní. Jakub 1,14-15 užívá stejného obratu při popisu toho, jak naše žádostivost počne a porodí hřích, který přináší smrt. Ž 109,6 staví vedle sebe hříšného člověka a „satana“: „Postav nad ním svévolníka, ať stojí po jeho pravici žalobce /satan/“, tj. v moci nad ním (srovnej Ž 110,1).

Personifikace

Můžete však celkem rozumně namítnout: „To však neříká nic o tom, zda je ďábel osobou!“ Tato námitka je zcela správná; Žd 2,14 hovoří o tom „kdo smrtí vládne, totiž o ďáblovi“. Dokonce už malý výsek z biblického čtení ukazuje, že se zde často užívá idea personifikace – hovoří se o abstraktní ideji jako by to byla nějaká osoba. Tak Př 9,1 mluví o ženě zvané moudrost, kterak si vystavěla dům; Ř 6,23 připodobňuje hřích k pokladníkovi, který vyplácí mzdu – smrt. Tento rys Bible je více diskutován v Přídavku č. 5. Náš ďábel, „diabolos“, často představuje naše žádostivosti. Nemůžete však mít abstraktní ďábelskost; žádostivosti lidského srdce nemohou existovat odděleně od člověka – proto je „ďábel“ personifikován. Hřích je často zpodobován jako pán (vládce) – např. v Ř 5,21; 6,6+17; 7,3. Je proto pochopitelné, že „ďábel“ je také personifikován, neboť odkazuje k hříchu. Stejným způsobem mluví Pavel o nás, jako bychom měli ve svém těle dvě bytosti (Ř 7,15-21): člověk těla, „ďábel“, bojuje s člověkem Ducha. Je však samozřejmé, že v nás nebojují dvě bytosti v doslovném smyslu slova. Hříšná část naší osoby je personifikována jako (ten) „zlý“ (Mt 6,13) – biblický ďábel. Stejná řecká fráze, zde překládaná jako „zlý“, je přeložena v 1 K 5,13 /v některých anglických verzích, pozn. překladatele/ jako „hříšná osoba“. To ukazuje, že když někdo uvolňuje cestu hříchu, svému „zlému“, stává se sám „tím zlým“ alias „ďáblem“.

„Ďábel“ a „satan“ v politickém kontextu

Tato slova „ďábel“ a „satan“ jsou také používána k popisu špatného a hříšného světového řádu, v němž žijeme. O sociálních, politických i pseudonáboženských hierarchiích lidstva je možné hovořit jako o „ďáblu“. Ďábel a satan v Novém zákoně často odkazují k moci židovských či římských politických a společenských systémů. Tak čteme o ďáblu, uvrhujícímu věřící do vězení (Ř 2,10) – jde o římskou vrchnost, věznící věřící. Ve stejném kontextu čteme o církvi v Pergamu, která sídlí na satanově stolici či trůnu, tj. na místě římského místodržitelství – v Pergamu byla římská kolonie i skupina věřících. Nemůžeme prohlásit, že satan sám – pokud existuje – měl v Pergamu trůn.

Individuální hřích je definován jako porušení Božího zákona (1 J 3,4). Avšak hřích v kolektivní podobě, tedy jako politická a společenská síla v opozici k Bohu, představuje mnohem mocnější sílu než individua; je to právě tato kolektivní síla, jež bývá někdy personifikována jako mocná bytost ďábel. V tomto smyslu je nazýván Írán či další islámské státy Spojenými státy „velký Satan“, tj. velký protivník pro jejich politické či náboženské záměry. Takto jsou tedy slova „ďábel“ a „satan“ často používána v Bibli.

Závěrem je asi třeba říct, že právě u tohoto předmětu studia je více než u jiných na místě založit své pochopení na vyváženém pohledu celé Bible – nikoli postavit rozsáhlou nauku na několika verších, které obsahují pár pochytaných frází, jak se to objevuje u obvyklých věrouk v otázce ďábla. Vyplatí se přečíst si znovu a pečlivě oddíly 6.1 a 6.2. Prohlašujeme veřejně, že věroučná pozice, která je tam načrtnuta, představuje jediný způsob racionálního pochopení všech míst, která hovoří o ďáblu a satanovi. Tato slova mohou být použita jako obecná přídavná jména a na některých místech vyjadřují hřích, který je shledán v naší vlastní lidské přirozenosti. Některá nejrozšířenější nepochopení těch míst, která bývají citována na podporu populárních představ, jsou rozebírána v přídavcích, které doplňují tuto kapitolu.