|
BIBLICKÉ Základy Kapitola 2: Boží Duch Definice | Inspirace | Dary Ducha svatého | Odejmutí darů | Bible jako jediná autorita | Přídavek (Princip personifikace) | Otázky |
2.3 Dary Ducha svatéhoPři svém jednání s lidmi v průběhu rozličných období jim Bůh svěřoval užívání své moci („svatého Ducha“). Nikdy to však nebylo v podobě „nekrytého šeku“ a neumožňovalo to libovůli; použití Ducha svatého bylo vždy vázáno na určitý konkrétní účel. Jakmile ho bylo dosaženo, dar Ducha svatého byl odebrán. Musíme si zapamatovat, že Boží duch funguje vždy ve směru naplnění cíle, který má Bůh na mysli. Tento cíl často dovoluje krátkodobé utrpení v lidských životech, aby se naplnil cíl dlouhodobý (viz oddíl 6.1) – nelze tedy očekávat, že by byl Boží svatý Duch užíván ke zmírnění lidského utrpení v tomto životě. Jakákoli dosažená úleva v tomto směru je vyjádřením Božího vyššího účelu. To je ve znatelném protikladu k současným populárním křesťanským postojům ke svatému Duchu, které se domnívají, že víra v Krista přináší hmatatelný prospěch, např. uzdravení z nemoci – domněle díky Duchu svatému. To by vysvětlovalo, proč v zemích zmítanými boji jako je Uganda se vynořil značný nárůst lidí, kteří se prohlašují za vlastníky duchovních darů uzdravování, a proč takováto tvrzení často spadají historicky vjedno s obdobími velké lidské nouze. Konstatování o vlastnictví Ducha tak vyvolává jisté podezření – jestliže někdo hledá zážitky překračující současný lidský horizont, je snadné tvrdit, že nalezl cosi vyhovujícího… Mnoho dnešních „křesťanů“ tvrdí, že mají zázračné dary Ducha – avšak po otázce o jejich přesném účelu následuje příznačná nejistota. Bůh vždy předává svého Ducha k dosažení zvláštních a vymezených cílů. Z těchto důvodů vědí ti, kdo skutečně vlastní dary Ducha, naprosto přesně, k jakému účelu je musí používat – proto také dosahují při jejich využívání více než jen dílčích úspěchů. To kontrastuje s mnoha neúspěchy či jen částečnými úspěchy, které při léčení zakoušejí ti, kdo prohlašují v dnešní době, že mají duchovní dary uzdravování. Všechny následující příklady naznačují specifické důvody a cíle, které stojí za přidělením darů Ducha. V žádném z těchto případů není nikdy s vlastnictvím darů spojen nějaký subjektivní prvek a ani vlastníci darů je nejsou schopni používat podle vlastního uvážení. Protože hovoříme o Božím duchu, je nemyslitelné, že by jeho použití mohli řídit lidé a chápat přitom, že jim byl přidělen, aby vykonali určité zvláštní přání Boha a nadřadili je přání těch, kteří měli Ducha jen k dočasnému použití (srovnej Iz 40,13).
Z řečeného by mělo být zřejmé, že dar Božího ducha pro použití k jednotlivým účelům nebyl
Je třeba říct, že existuje mnoho mlhavých úvah o darech Ducha svatého. Lidé prohlašují, že „obdrželi Ducha svatého“, a v mnoha evangelijních sálech kazatelé mávají lákadlem „získání darů Ducha“ před těmi, kteří si myslí, že „přijímají Ježíše“. Je třeba se naléhavě tázat: „Jaké dary?“ Je nemyslitelné, aby lidé přesně nevěděli, jaké dary mají. Samson dostal dar ducha, aby zabil lva (Sd 14,5-6); protože se střetl se řvoucím zvířetem, musel přesně vědět, k jakému účelu mu byl Duch dán. Nemohl ani na chvíli zapochybovat. To je v příkrém rozporu s těmi, kdo dnes prohlašují, že obdrželi Ducha svatého, a přitom nemohou vykonat žádný určitý skutek. Navíc ani nevědí, jaký typ daru údajně mají. Není zajisté jiné možnosti, než usuzovat, že takoví lidé měli dramatický citový zážitek spojený s křesťanstvím a že následující prudký obrat v jejich přístupu k životu v nich zanechal pocit čehosi nového v nich samých. U vědomí toho se vrhli na biblické pasáže o darech svatého Ducha a odvodili si z nich: „To je přesně to, co zakouším já!“ Jejich pastor je poplácá po zádech a říká: „Naprosto správně! Chvalte Boha!“ a používá takovéto případy jako „důkaz“, když se pokouší přesvědčit druhé, aby přijali Ducha svatého. Hlavní příčina této parodie spočívá v nedostatečném porozumění Bibli, které měla dotyčná osoba před svou údajnou „konverzí“. Protože bojujeme proti šálivosti našich vlastních citů (Jr 17,9), musíme stát pevně na půdě biblických principů. Studium fungování Božího ducha je nejzjevnějším příkladem této potřeby. Nám všem se líbí pomyšlení, že Boží moc s námi spolupůsobí v našich životech. Ale jak a proč tak Bůh činí? Vlastníme skutečně dary Ducha jako ti, o nichž se hovoří v Bibli? Přejeme-li si pravdivě poznat Boha a mít s ním živoucí vztah, pak uznáme naléhavost důkladného pochopení těchto věcí. Důvody pro použití darů v prvním století Zapamatujeme si základní zásady, které jsme se již naučili o darech Božího ducha, a přejdeme k novozákonním záznamům o těchto darech, které byly k dispozici v rané církvi (tj. ve skupinkách věřících, které žily v generaci po Ježíšově éře). Kristův poslední pokyn pro apoštoly zněl: jděte do celého světa a kažte evangelium (Mk 16,15-16). Činili tak – s tématikou Kristovy smrti a vzkříšení v popředí jejich zvěsti. Připomeňme si však, že tehdy ještě – jak víme – neexistoval žádný Nový zákon. Jak tak stáli na tržištích a v synagogách a hovořili o člověku Ježíši Nazaretském, mohl jejich příběh znít poněkud bizarně – tesař z Izraele, který byl dokonalý, který zemřel a byl posléze vzkříšen, aby se přesně naplnila starozákonní proroctví, a který je nyní žádal, aby se dali pokřtít a následovali jeho příkladu. V oněch dnech se pokoušeli i jiní lidé rozvinout tento kult. Šlo o jistý způsob dokazování, že zvěst kázaná křesťany pocházela spíše od Boha samého, než aby byla filosofií skupiny rybářů ze severního Izraele. Za našich dnů se odvoláváme na novozákonní záznamy o činnosti i učení Ježíše, abychom dokázali, že naše zvěst je od Boha; v oněch dnech však – dříve než to bylo zapsáno a k dispozici – Bůh dovoloval kazatelům použít svého svatého Ducha k podtržení pravdy o vyřčeném. To byl zcela specifický důvod, proč použít tyto dary před zraky světa – absence psaného Nového zákona znesnadňovala novým skupinkám věřících růst ve víře. Množství praktických problémů, které mezi nimi vznikalo, by nemělo jasné řešení; bylo by pro ně málo vodítek, jak růst ve víře v Krista. Z těchto důvodů byly tedy dary Ducha svatého dány k dispozici pro vedení prvních věřících skrze inspirované zprávy – dokud nebyl zapsán a rozšířen novozákonní záznam o těchto zprávách i o Ježíšově učení. Jako vždy byly tyto důvody pro udělení Ducha svatého jasně objasněny:
Pokud jde o použití darů pro upevnění kázání evangelia, čteme:
Toto vše je shrnuto komentářem o podřízení apoštolů příkazu kázat: „Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními“ (Mk 16,20). Zvláštní věci v určeném čase Tyto dary Ducha tak byly přidělovány k vykonání zvláštních věcí v určeném čase. To ukazuje na chybné prohlašování, že zázračné držení těchto darů je trvalým zážitkem po dobu osobního života. Apoštolové včetně Petra byli „naplněni Duchem svatým“ o svátku letnic, brzy po Ježíšově nanebevstoupení (Sk 2,4). Byli proto schopni mluvit cizími jazyky, aby zahájili tímto nápadným způsobem kázání křesťanského evangelia. Když se je představitelé moci pokoušeli zarazit, odpověděl jim přesvědčivě Petr, „naplněn Duchem svatým“ (Sk 4,8). Po jejich propuštění z vězení jim bylo umožněno díky těmto darům pokračovat v kázání – „všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží“ (Sk 4,31). Pozorný čtenář si povšimne, že se neříká, že „již naplněni Duchem“ dělali ony věci. Byli naplněni Duchem, aby vykonali určité věci – je však třeba být opětovně naplněn k dosažení dalšího cíle Božího plánu. Podobně byl Pavel „naplněn Duchem svatým“ při svém křtu, ale o několik let později byl opět „naplněn Duchem svatým“, aby potrestal slepotou hříšníka (Sk 9,17 a 13,9). Když mluvil o zázračných darech, psal Pavel, že první věřící je vlastnili „podle míry Kristova obdarování“ (Ef 4,7). Řecké slovo pro „míru“ znamená podle Strongovy konkordance „limitovanou dávku či stupeň“. Pouze Ježíš měl dary bez odměřování, tj. s úplnou volností použít je podle svého přání (J 3,34). Vymezíme nyní ony dary Ducha, o jejichž vlastnictví se zdá být nejvíce zmínek v prvním století. Dary Ducha v prvním století PROROCTVÍ Řecké slovo pro „proroka“ znamená někoho, kdo dále-říká (či: vpřed-říká) Boží slova – tj. jakákoli osoba, inspirovaná k tomu, aby mluvila Boží slova, která občas zahrnují předpověď budoucích událostí (viz 2 Pt 1,19-21). Tak „proroci“ – ti s darem proroctví – přišli „z Jeruzaléma do Antiochie. Jeden z nich, jménem Agabus, veden Duchem předpověděl, že po celém světě nastane veliký hlad. To se také stalo za císaře Klaudia. Proto se učedníci rozhodli, že každý podle svých možností pomůže bratřím…“ Tento druh vysoce specifického proroctví, které se viditelně splnilo za několik let, zcela chybí u těch, kdo nyní prohlašují, že mají dar proroctví; raná církev si byla skutečně tak jista, že disponuje darem proroctví, že věnovala čas i peníze k ulehčení potíží, které byly prorokovány. Mezi dnešními takzvanými „Duchem naplněnými“ církvemi lze nalézt jen málo příkladů tohoto typu. UZDRAVOVÁNÍ Když apoštolové kázali dobré zprávy („evangelium“) o přicházejícím Božím království dokonalosti na zemi, bylo vhodné, že mohli potvrdit svou zvěst činěním zázraků – to bylo předzvěstí o podobě budoucího času, kdy „se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí…“ (Iz 35,5-6). Více se o poměrech v Božím království dozvíme v 5. kapitole. Až bude Boží království zřízeno na zemi, tak už sliby jako ty výše zmíněné nebudou realizovány jen napůl a též odpadnou nejasnosti, zda Království již nastalo či nikoli. A tak tvořilo Boží zázračné stvrzení zvěsti o onom Království jeho konečnou a definitivní podobu, která nemůže být popřena; z těchto důvodů se mnoho zázračných uzdravení, která předvedli prvotní věřící, odehrávalo před zraky veřejnosti. Klasický příklad lze nalézt u Petrova uzdravení chromého žebráka, kterého každý den ráno posadili u chrámové brány. Skutky 3,2 zmiňují, že jej tam usazovali každý den – šlo tedy jistě o důvěrně známou podívanou. Po Petrově uzdravení použitím daru Ducha „vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo. Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví…“ (Sk 3,8-11). Petr pak ihned zahájil na volném prostranství řeč o vzkříšení Krista. Můžeme si být jisti, že když měli lidé před sebou nesporný a nevyvratitelný důkaz v podobě uzdraveného žebráka, mohli brát Petrova slova jako slova od Boha. V bráně chrámu v „hodině modlitby“ (Sk 3,1) se jistě tlačilo hodně lidí – jako v nákupním centru v sobotu dopoledne. Právě místo tohoto typu vybral Bůh k tomu, aby upevnil zvěstování svých slov takovým zjevným zázrakem. Obvyklá tvrzení „letničních“ léčitelů se týkají záležitostí, souvisejících s tímto tématem, a došlo k nim vždy spíše v zastrčených církevních budovách než přímo na ulicích, či spíše při seanci „věřících“ vzrušených pocitem očekávaného „zázraku“ než před skeptickou veřejností. Budiž řečeno, že pisatel těchto řádků má nemalé zkušenosti z diskusí o těchto sporných otázkách se současnými kandidáty na vlastnictví Ducha a také se svědectvím mnoha tvrzení o držení Ducha. Avšak moje „osobní svědectví“ o spatření mnoha neprůkazných „uzdravení“ a – při nejlepším – částečného léčení nemusí být obzvláště rozváděné; každý poctivý člen těchto církví připouští, že mnoho z toho pokračuje. Při mnoha příležitostech jsem oznamoval svým letničním přátelům, kteří to myslí nepochybně dobře: „Jsem ochoten věřit, že můžete disponovat těmito velkými silami. Bůh však vždy jasně ukázal, kdo má jeho moc a kdo nikoli; není tedy ode mne nerozumné požadovat, abyste mi tuto skutečnost předvedli – poté bych mohl být více nakloněn akceptovat tento bod vašeho učení, které mohu stěží v současnosti uvést do souladu s Písmem“. Nikdy mi však jasná „demonstrace Ducha a síly“ nebyla předvedena. V protikladu k mému postoji si ortodoxní Židé prvního století nepřipustili myšlenku, že by křesťané mohli mít Boží zázračné dary Ducha. Avšak dokonce i oni museli připustit, že „Bůh skrze ně způsobil zřejmý zázrak. Všichni, kdo bydlí v Jeruzalémě, to vědí, a my to nemůžeme popřít“ (Sk 4,16). Skutečnost, že lidé přátelštěji nakloněni moderním „letničním“ mohou rozumně popřít, že tito skutečně dosáhli zázraků, je jistě významným bodech této diskuse. Kdyby jen jediný zázrak vešel do titulků novin v Jeruzalému, není rozumné navrhnout, aby v případě stejného zázraku, demonstrovaného na londýnském Trafalgar Square či v Nyaharuru Park v Nairobi, bylo uznáno po celém světě, že Boží zázračné dary Ducha jsou dnes opět k dispozici? Místo toho letniční očekávají, že svět „zabere“ na následující typ „důkazů“ coby důvodů pro jejich víru:
K těmto příkladům je třeba dodat případ, kdy sanitky přivezly v Nairobi (Keňa) nemocniční pacienty na léčitelskou kampaň T. O. Osborna; řidiči, kteří museli řešit etické dilema zda zůstat či se vrátit, se rozhodli setrvat – a udělali dobře, neboť trpícím se žádné léčby nedostalo. Veřejné transparenty však vyzývají k návštěvě podobných setkání: „Přijďte v očekávání zázraku!“ Psychologicky je jeviště přichystáno na všechny typy autosugesce i podobné manýry. Nikde není v Novém zákoně ani nejmenší zmínka či pokyn, že by bylo třeba před uskutečněním zázraku provádět podobnou masivní psychologickou masáž. Podobný atak na psychiku je dosahován deformací mysli pomocí opakovaných modliteb, rytmem bubnů či burcující hudbou. Je nepochybné, že jakékoli rozumové uvědomění si Boha – a čehokoli jiného – je tím vším zakryto. Autor se může odvolat na několik takových mítinků na různých místech, kdy pokaždé zakoušel palčivé bolení hlavy z úsilí udržet racionální a vyrovnaný biblický pohled tváří v tvář pokušení ztratit se v rytmu bubnů a potleskávání. Všechno toto, co se objevuje jako nutná předehra pro letniční „zázrak“, je dostatečným důkazem, že „uzdravení“ jsou spíše výsledkem emocionálního a psychologického podmiňování, než přímou aktivitou Božího ducha. Petr byl naopak schopen použít pravého daru činit zázraky k uzdravování lidí položených mu vstříc na ulicích (Sk 5,15); Pavlovo použití těchto darů bylo osobně dosvědčeno nevěřícím vládním úředníkem (Sk 13,12-13), a rovněž i mnoha pohany z města Lystra (Sk 14,8-13). Tyto věci byly činěny veřejně – jak žádal skutečný účel a přirozenost darů Ducha – a nemohly být jen tak odbyty nějakým jiným vysvětlením než respektováním faktu, že zde šlo o Boží moc otevřeně předvedenou jeho služebníky. Účinek jednoho z Kristových zázraků uzdravení byl podobný: „… všichni žasli /kdo viděl vyléčení ochrnutého/ a chválili Boha: ,Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.‘“ (Mk 2,12). JAZYKY Apoštolům, drsným rybářům, jimiž někteří z nich byli, se dostalo významného poslání vyjít do celého světa a kázat evangelium (Mk 16,15-16). Jejich první reakcí možná bylo: „Vždyť já neznám žádné cizí jazyky!“ Nešlo dokonce ani o případ typu: „Ve škole jsem nebyl dobrý na jazyky“ – žádné výuky se jim totiž předtím nedostalo. Když došlo na tyto záležitosti,bylo o nich napsáno, že „jsou to lidé neučení a prostí“ (Sk 4,13). A dokonce i pro vzdělanější kazatele (např. Pavla) byla jazyková bariéra stále ještě vážnou překážkou…Když se obrátili noví věřící, znamenala důvěra potřebná pro vzájemnou výměnu vědomostí (při absenci psaného Nového zákona), že neporozumění jazyku toho druhého bylo nemalým problémem. K překonání těchto problémů byl předán dar mluvení cizí řečí („jazyky“) i schopnost porozumět jí. Existuje evidentně silný rozpor mezi tímto pohledem na „jazyky“ a hlediskem mnohých „znovuzrozených“ křesťanů, kteří popisují svá extatická pronášení nepochopitelných zvuků jako „jazyky“. Toto zmatení může být objasněno poukazem na biblickou definici „jazyků“ jakožto „cizí řeči“. O židovském svátku letnic, brzy po Kristově nanebevstoupení, byli apoštolové „naplněni Duchem svatým a začali … mluvit cizími jazyky … sešlo se jich mnoho /opět: veřejná prezentace darů!/ a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: ,Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové… slyšíme je mluvit v našich jazycích…‘ Žasli…“ (Sk 2,4-12). Je nepravděpodobné, že dvojí důraz na úžas a údiv lidí by byl nutný, kdyby slyšeli pouze hatmatilku, pronášenou těmi, kdo prohlašují, že mají ten dar v dnešní době. Z toho vzniká lehký úšklebek či lhostejnost spíše než úžas a přesvědčení na základě pochopení pronesených slov, což se dělo v 2. kapitole Skutků. Vedle jasné paralely mezi „jazyky“ a „(cizí) řečí“ ve Skutcích 2,4-11 jsou „jazyky“ očividně použity ve významu „(cizí) řeč“ i v jiných částech Nového zákona; obrat „kmeny, národy a jazyky“ je užit pětkrát ve Zjevení ve smyslu lidé z celého světa (Zj 7,9; 10,11; 11,9; 13,7; 17,15). Řecké slovo pro „jazyky“ se objevuje v řecké verzi Starého zákona (zvané „Septuaginta") rovněž ve smyslu (cizí) řeč (viz Gn 10,5; Dt 28,49; Da 1,4). Přehled příkazů týkajících se použití daru jazyků je v 1 K 14; verš 21 cituje Izajáše 28,11 a hovoří o tom, jak bude tento dar použit ke svědectví proti Židům: „V Zákoně je psáno: ,Jinými jazyky a ústy cizozemců budu mluvit k tomuto lidu…‘“ Izajáš 28,11 odkazuje v první řadě na útočníky, kteří napadnou Izrael a budou mluvit k Židům řečí („jazyky“), již nebudou znát. Paralela mezi „jazyky“ a „rty“ naznačuje, že „jazyky“ je míněna cizí řeč. V 1 K 14 je i mnoho dalších míst, která odkazují na význam „jazyků“ jako cizí řeči. Tato kapitola je Pavlovou inspirovanou kritikou zneužívání zmiňovaných darů, které se objevovalo v rané církvi – to nám umožňuje dobrý vhled do podstaty darů jazyků a proroctví. Pokusíme se nyní krátce okomentovat důležitá místa. Za klíčový lze pokládat verš 37:
Prohlašuje-li kdokoli, že je duchovně obdarován, musí tedy přijmout, že příkazy, předcházející použití těchto darů, jsou inspirovány Bohem. Kdokoli tedy dnes nerespektuje ony pokyny, tak vlastně otevřeně připouští, že nevidí překážku v opovrhování Božím inspirovaným slovem. Verše 10-17:
Mluvit jazykem, kterému přítomní na bohoslužbě nerozumí, je tedy neúčinné. Používání zatemňujícího jazyka je odmítáno – neboť jak by mohlo být vyřčeno pravdivé „Amen“ na konci „modlitby“, sestávající z drmolení, kterému nikdo nerozumí? Pamatujme, že „Amen“ znamená „budiž“, tj. „úplně souhlasím s tím, co bylo řečeno v této modlitbě“. Pavel říká, že mluvení jazykem, kterému bratři nerozumí, je nemůže vzdělávat. Pamatuji si na distribuci brožur, doprovázející tažení Billy Grahama a apelující na lidi, aby se vrátili k přístupu ke křesťanství, který je více založen na Bibli. Jedna rozrušená žena se mě snažila přesvědčit, že moje christadelfiánské učení je „vedeno ďáblem“ – činila to ovšem desetiminutovým brebentěním „jazyky“… Tím jsem nemohl být nikterak „poučen“; jde nepochybně přesně o to, co Pavel odmítá. Verš 18:
Pavel potřeboval dar cizí řeči („jazyky“) více než ostatní vzhledem k rozsáhlému cestování a kázání o Kristu. Verš 19:
To je zcela jasné. Krátká věta o Kristovi v angličtině mi dá více než hodiny kázání v řeči, které jako Angličan nerozumím, nebo v podobě nesrozumitelné hatmatilky. Verš 22:
Užívání jazyků tak sloužilo zejména pro veřejné kázání evangelia. Avšak dnes se většina nároků na vlastnictví „jazyků“ objevuje mezi skupinami „věřících“ či (očividně) v jejich individuální, osobní zkušenosti, když jsou sami. Existuje trvalý nedostatek příkladů takových lidí, kteří by byli schopni zázračně hovořit cizími jazyky při šíření evangelia. Na počátku 1990. let se otevřely dveře příležitostí hlásat Krista ve východní Evropě, avšak (tzv.) „evangelické“ církve musely kvůli jazykové bariéře rozšiřovat svou literaturu v angličtině! Což by nebyl zajisté použit dar jazyků – byl-li by skutečně k dispozici? A evangelista pro masy, Reinhardt Seiber, pyšnící se, že je obdarován Duchem, musel hovořit k davům v ugandské Kampale skrze tlumočníka. Verš 23:
A přesně takový případ se i stal. Muslimové i pohané se společně vysmívali v západní Africe bizarnímu chování těch, kteří prohlašovali, že mají dar jazyků. Dokonce i rozumní křesťané, kteří by nakoukli na mítink letničních, by se ocitli v pokušení domnívat se, že jejich členové jsou šílení… Verš 27:
Během jakéhokoli shromáždění mají tedy mluvit jazyky dva nebo tři lidé. Je nepravděpodobné, že by při nějakém setkání bylo třeba mluvit více než třemi odlišnými jazyky. Jakékoli shromáždění by brzy ztratilo svou souvislost, kdyby musela být každá pronášená věta překládána více než dvakrát. Kdyby byly dary jazyka k mání na shromáždění v centrálním Londýně a přítomni by byli Angličané a několik francouzských a německých turistů, tak by mohl začátek vypadat asi takto: Pastor: „Good evening." Řečník s prvním jazykem: „Bon soir.“ Řečník s druhým jazykem: „Guten abend.“ Přirozeně musí mluvit „v řadě“, jeden po druhém. Zmatek by nastal v okamžiku simultánního mluvení; avšak vzhledem k podstatnému emocionálnímu naladění přítomných „mluvících jazyky“ se tento jev vskutku objeví z úst mnoha lidí současně. Jednou jsem to pozoroval: jedna osoba začala a ovlivnila rychle ostatní, aby činili totéž. Dar jazyků bývá často užíván ve spojitosti s darem proroctví, takže inspirovaná zpráva od Boha může být předávána (darem proroctví) jazykem (darem jazyků), který je řečníku cizí. Příklad takovéhoto použití obou darů lze nalézt ve Skutcích 19,6. Kdyby však na shromáždění v Londýně, navštíveném Angličany i mnoha francouzskými návštěvníky, mluvil řečník francouzsky, přítomní Angličané „by nebyli poučeni“. Aby každý mohl rozumět, měl by být tedy přítomen i dar vykládat jazyky (řeč) – v našem příkladu schopnost překládat z francouzštiny do angličtiny. Podobně v případě položení otázky jedním z Francouzů by anglický řečník nerozuměl bez pomoci – dokonce i kdyby měl dar mluvit francouzsky, ovšem bez skutečné znalosti řeči. Řešit tuto situaci by mohla pouze přítomnost daru interpretace (výkladu). Bez přítomnosti alespoň jednoho člověka s tímto darem, když je to potřebné, by dar jazyků vůbec neměl být použit: „… někdo ať vykládá. Kdyby neměli vykladače, ať ve shromáždění mlčí…“ (1 K 14,27-28). Skutečnost, že je mnoho těch, kdo si v moderní době nárokují mluvení „jazyky“ v podobě řeči, jíž nikdo nerozumí, a že tak činí bez vykladačů, je tak jasným případem zřejmého nerespektování výše uvedených pokynů. Verše 32 a 33:
Vlastnictví darů Ducha svatého není proto spojeno s typem zážitků, které zažívá nějaká osoba mimo rámec normálního vědomí; duch je spíše pod kontrolou jeho uživatele, než aby šlo o sílu, která funguje místo něj a on koná vše nedobrovolně. Často se chybně prohlašuje, že démoni či „zlí duchové“ posedli ty „nespasené“, zatímco Duch svatý naplňuje věřící. Ale moc ducha, o které se hovoří v 1 K 14,32, byla předmětem ovládání pro svého nositele, a to ke specifickým účelům; nešlo o oživující sílu dobra v protikladu k síle zla, která je obsažena v lidské přirozenosti… Vedle toho jsme si již dříve ukázali, že moci Ducha svatého se dostalo apoštolům v určitém čase k vykonání specifických věcí – nešlo o to, být s nimi trvale přítomno. Zdá se, že prosba vlastníkům oněch darů, aby je používali způsobem odpovídajícím Boží lásce k pokoji a nenávisti k zmatku (v. 33), nedošla u dnešních „letničních“ církví sluchu. Verš 34:
V tomto kontextu užívání duchovních darů je nepopiratelně vyloženo, že by je ženy neměly používat během bohoslužby. Velká nevážnost k řečenému nastává, jestliže současné projevy nesrozumitelného mluvení jsou vysvětlitelné termíny jako emocionální vydráždění, přecházející během shromáždění z jednoho na druhého. Ženy, děti – vskutku každý, kdo je přítomen s poddajnou myslí, může být zasažen takovým podnětem a následně se extaticky projevovat, což je pokládáno za „jazyky“. Význačnost žen v domnělém „mluvení jazyky“ a „proroctví“ v moderních církvích nelze nikterak usmířit s jasnými příkazy těchto veršů. Směšný a bezohledný argument, že Pavel nenáviděl ženy, je vyvrácen o několik veršů dále: „Pokládá-li se někdo za proroka nebo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně.“ (1 K 14,37). Přikázání Páně – nikoli osobně Pavlovo. Kdo věří v inspirovanost Bible, musí tedy akceptovat, že ona přikázání z 1 K 14 je třeba brát vážně; otevřeně se jim posmívat značí nedostatek víry v plnou inspirovanost Písma – nebo výpověď o sobě, že dotyčný není duchovně obdarován, a to při zohlednění faktu, že někdo, kdo postrádá tyto dary, bude popírat, že příkazy z 1 K 14 jsou příkazy Páně pro nás. Logika tohoto argumentu je výmluvná a drtivá. Jak byste v jeho světle mohli zůstat členy takové církve , či toužit spojit se s ní? |
| |
|
|