2.1 Boží Duch – definice

Protože Bůh je skutečná osobní bytost, která má tudíž cítění a emoce, lze očekávat, že má nějaký způsob, jak se podělit o svá přání a city s námi, se svými dětmi. Stejným způsobem pak působí v našich životech v souladu se svou povahou. Bůh činí všechny tyto věci prostřednictvím svého „Ducha“. Chceme-li znát Boha a být s ním v aktivním příbuzenství, potřebujeme znát, co tento „Boží Duch“ je a jak funguje.

Není vůbec snadné přesně definovat, co slovo „Duch“ znamená. Jdete-li např. na svatbu, můžete poznamenat: „Vládl tam skutečně dobrý duch!“ Míníte tím, že atmosféra byla dobrá, že jaksi všechno kolem té svatby bylo dobré; každý byl elegantně oblečen, jídlo bylo výborné, lidé spolu laskavě hovořili, nevěsta vypadala krásně atd. Všechny tyto rozličné věci vytvářely dohromady „ducha“ svatby. Rovněž Boží Duch jistým způsobem shrnuje všechno o něm, o Bohu. Hebrejské slovo, které překládáme jako „duch“, znamená přísně vzato „dech (vanutí)“ či „moc (sílu)“; Boží Duch je tak Boží „dýchání“ – skutečná Boží podstata, která zrcadlí jeho myšlení. V 5. kapitole uvedeme příklady užití slova „duch“ o něčí mysli či dispozici.

Je běžným biblickým učením, že jak člověk myslí, tak i jedná (Př 23,7; Mt 12,34); i malé zaměření na naše vlastní jednání to potvrdí. Myslíme na něco, a pak to uděláme. Náš „duch“ či mysl se třeba zaměří na skutečnost, že jsme hladoví a toužíme po potravě. Vidíme v kuchyni jeden banán nazbyt; žádostivost „ducha“ je poté převedena do akce a my sáhneme po banánu, oloupeme jej a sníme. Tento prostinký příklad nám ukazuje, proč hebrejské slovo pro „ducha“ znamená jak dech či myšlení, tak také „moc“. Náš duch, to podstatné z nás, odkazuje na naše myšlenky, a tím také na ty aktivity, které uskutečníme, abychom vyjádřili ony myšlenky či naše postoje. U Božího Ducha jde o totéž – jen v mnohem vznešenějším měřítku; jde o moc, jíž Bůh znázorňuje své podstatné bytí, své postoje a cíle.

Boží moc

Mnoho pasáží jasně ztotožňuje Božího Ducha s jeho mocí. Aby stvořil veškerenstvo, „vznášel se duch Boží nad vodami. I řekl Bůh: ,Buď světlo!‘ A bylo světlo“ (Gn 1,2-3). Duch Boží byl mocí, jíž byly stvořeny všechny věci, např. světlo. „Jeho duch dal nebesům velkolepost, jeho ruka proklála útočného hada“ (Jb 26,13). „Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup“ (Ž 33,6). Boží Duch je tedy popsán jako:

• jeho dech

• jeho slovo

• jeho prst

• jeho ruka.

Je to proto jeho moc, jíž provádí všechny věci. Tak i věřící se narodili znovu díky Boží vůli (J 1,13), která je jeho duchem (J 3,3-5). Jeho vůle se stává součástí aktivit jeho Ducha. Hovoříme-li o úplném stvoření přírody, čteme: „Sesíláš-li svého Ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země“ (Ž 104,30). Tento duch/moc je také udržovatelem všech věcí, stejně jako prostředků k jejich vytvoření. Je snadné si myslit, že tento tragický život se bez aktivního přísunu Božího Ducha jen potácí a klopýtá. Jóbovi, který pocítil jistou únavu ze života, to bylo připomenuto jedním prorokem: „Kdyby měl (Bůh) na mysli jenom sebe a svého ducha i dech k sobě zpět stáhl, tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach“ (Jb 34,14-15). V podobném stavu deprese požádal David Boha, aby obnovil v jeho nitru pevného ducha, tj. aby chránil jeho život (Ž 51,12).

V kapitole 4.2 uvidíme, že to, co udržuje náš život, je duch daný nám i všemu stvoření. Při narození (Ž 104,30; Gn 2,7) je do nás vložen Bohem „dech ducha života“ (Gn 7,22). To z něj činí „Boha duchů všech tvorů“ (Nu 27,16; srovnej též Žd 12,9). Protože je Bůh životní síla, udržující všechno stvoření, je jeho Duch všudypřítomný. David poznal, že skrze svého Ducha byl Bůh stále s ním, ať šel kamkoli, a že skrze onoho ducha/moc byl schopný znát každé zákoutí Davidovy mysli či jeho myšlení. Tak je Boží Duch prostředkem, jímž je Bůh všudypřítomný – ač osobně přebývá v nebi.

„Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat… Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?… I kdybych… chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka (tj. skrze Ducha) mě tam doprovodí.“ (Ž 139,2.7.9-10)

Patřičné porozumění tomuto tématu nám objevuje Boha jako mocnou a aktivní bytost. Mnoho lidí dospívalo s nejasnou „vírou“ v Boha, ale ve skutečnosti představoval „Bůh“ v jejich myslích pouhý pojem, černou skřínku v části mozku… Pochopení pravého Boha a jeho velice reálné přítomnosti všude kolem nás prostřednictvím jeho Ducha může zcela změnit naše pojetí života. Jsme obklopeni Duchem, stále svědčícího o aktivitách, které nám zjevuje Bůh. David shledal posilu z toho plynoucí jako zcela převratnou: „Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to“ (Ž 139,6). Avšak ruku v ruce s takovýmto poznáním jde zodpovědnost; musíme přijmout fakt, že naše myšlení i skutky jsou zcela vystaveny Božímu pohledu. Potřebujeme přenést tento poznatek do našich myslí, protože se snažíme dopátrat, jakou zastáváme před Bohem pozici. To platí zejména při přemýšlení o křtu. Také Boží majestátní slova k Jeremiášovi se vztahují i na nás: „Může se někdo skrýt ve skrýších a já ho neuvidím? je výrok Hospodinův. Nenaplňuji (duchem) snad nebe i zemi?“ (Jr 23,24).

Duch svatý

Vidíme tedy, že Boží Duch je obsáhlý pojem k pochopení; je to Boží mysl i jeho povahové sklony a také moc, jíž své myšlenky aktivizuje /„vyzbrojuje“/. „Jak člověk uvažuje ve svém srdci, takový i je“ (Př 23,7 – překl. z angl. verzí); a tak i Bůh je totožný se svými myšlenkami a v tomto smyslu i se svým Duchem (J 4,24) – to však neznamená, že by Bůh nebyl Bohem osobním (viz Přídavek č.1). Jako pomoc pro pochopení šíře Božího Ducha čteme někdy o jeho „Duchu svatém“.

Termín „Duch svatý“ lze nalézt téměř výlučně v Novém zákoně. Je rovnocenný se starozákonními obraty „duch Boží“ či „duch Hospodinův“. To je zřejmé z pasáží jako je 2. kapitola Skutků, kde je zaznamenáno vylití Ducha svatého na apoštoly o letnicích. Petr vysvětloval, že šlo o naplnění Jóelova proroctví, v němž je popsáno vylití „svého (Božího) Ducha“ (Sk 2,17). Také L 4,1 zaznamenává, že „plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu"; později v téže kapitole o tom hovoří Ježíš jako o naplnění toho, co řekl Izajáš v 61,1: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou“. V obou případech (i v mnoha dalších) je Duch svatý rovnocenný se starozákonním termínem „duch Boží“. Všimněme si také, jak je Duch svatý paralelně ztotožňován s Boží mocí v následujících verších:

• „Sestoupí na tebe (Marie) Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní“ (L 1,35).

• „Mocí Ducha svatého… v moci znamení a divů, v moci Ducha (Božího)“ (Ř 15,13.19).

• „Naše evangelium přišlo … v moci Ducha svatého" (1 Te 1,5).

• O slibu seslání Ducha svatého učedníkům se hovoří jako o „vyzbrojení mocí z výsosti“ (L 24,49).

• Sám Ježíš byl „pomazán (obdařen)… Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38).

• Pavel mohl opřít své kázání o nepopiratelné zpřítomnění Boží moci: „Má řeč a mé kázání se… prokazovaly Duchem a mocí“ (1 K 2,4).