2.2 Inspirace

Definovali jsme Božího ducha jako jeho moc, myšlenky a povahové sklony, které se projevují aktivitami, jež jeho Duch koná. V předchozí kapitole jsme si všimli, jak se Boží duch projevoval při práci na stvoření: „Jeho duch dal nebesům velkolepost“ (Jb 26,13) – duch Boží se vznášel nad vodami, aby působil na účinné stvoření (Gn 1,2). Čteme však také, že „Hospodinovým slovem“ byla učiněna nebesa (Ž 33,6) – v příbězích 1. Mojžíšovy je doloženo, že „Bůh řekl“, že mají být určité věci vytvořeny, a stalo se tak.

Boží duch je tak velmi často a velice přesně zobrazován v jeho slovech – podobně jako naše slova vyjadřují naše vnitřní myšlenky a přání, čili skutečně „nás“. Ježíš moudře podotkl: „Čím srdce (mysl) přetéká, to ústa mluví“ (Mt 12,34). Jestliže bychom měli řídit a kontrolovat svá slova, pak se musíme nejprve zabývat svými myšlenkami. Tak i Boží slova zrcadlí jeho ducha či myšlenky. Je požehnáním, že máme v Bibli Boží slova zaznamenána, a můžeme tak rozumět Božímu duchu či mysli. Bůh dosáhl tohoto zázraku, kdy byl vyjádřen jeho Duch v psaných slovech, procesem INSPIRACE. Základem tohoto termínu je slovo „spirit“ – „duch“:

IN-SPIR(IT)-ACE

A protože „duch“ je fakticky „dech“ či dýchání, znamená „inspirace"

V-DECH-NUTÍ

To znamená, že slova psaná lidmi pod vlivem Boží „inspirace“ byla vlastně slova Božího ducha. Pavel posiluje u Timotea vědomí, že jeho obeznámenost s Biblí nesmí vést k zapomenutí onoho podivuhodného faktu, že jde o o slova Božího ducha, poskytující vše potřebné k pravdivému poznání Boha:

„Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven (přesněji: důkladně vystrojený podle „Nové smlouvy“) ke každému dobrému činu“ (2 Tm 3,15-17).

Jestliže mohou inspirovaná Písma poskytovat v úplnosti tolik znalostí o Bohu, pak není třeba nějakého „vnitřního světla“, aby nám vyjevilo pravdu o Bohu. Jak často však lidé hovoří o svých osobních pocitech a zkušenostech jako o zdroji svých znalostí o Bohu! Jestliže přijetí víry v Boží inspirované slovo stačí kohokoli kompletně vystrojit pro křesťanský život, pak není třeba žádné jiné moci ke spravedlnosti v našich životech. Vznikla-li by taková potřeba, pak by nás Boží slovo nebylo schopno důkladně vystrojit – jak nám Pavel slibuje. Držet Bibli v našich rukách a věřit, že jde skutečně o Slovo Božího ducha, vyžaduje ovšem jistou víru. Izraelité se zajímali o to, co Boží slova sdělují, rozumově – stejně jako mnozí „křesťané“ dnes. My všichni musíme pečlivě promyslit obsah veršů z Židům 4,2:

„I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti (Izraeli). Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali“.

Místo vzrůstání víry směrem k naplněnosti mocí Božího ducha (obdrženým slovem) vypadá mnohem atraktivněji použití spirituální zkratky: zdůvodnit si, že moc spravedlnosti na nás padne znenadání a najednou (což nás učiní přijatelnými pro Boha), spíše než zakusit námahu vědomého přivedení našich životů k poslušnosti Božímu slovu, a tím ponechat Božího Ducha pravdivě ovlivňovat naše srdce.

Tato neochota akceptovat ohromnou duchovní sílu obsaženou v Božích slovech vede mnohé „křesťany“ k otázce, zda je celé Písmo plně inspirované Bohem. Navrhovali, abychom mnoho z toho, co čteme v Bibli, pokládali pouze za osobní názory moudrých starců. Avšak Petr účinně potírá takovéto mlhavé zdůvodnění:

„Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte… Toho si buďte především vědomi (je to životně důležité!), že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“ (2 Pt 1,19-21).

Pisatelé Bible

Pevná víra v úplnou inspirovanost Písma je proto životně důležitá; ti, kteří psali Bibli, byli neodolatelně vedeni Duchem, který je inspiroval – jejich slova tak nebyla doslova jejich. Slovo Boží je pravda (J 17,17) a je dobré k napomínání i nápravě (2 Tm 3,16) – nepřekvapí, že pro mnohé lidi je neoblíbené, neboť pravda zraňuje. Prorok Jeremiáš zakusil mnohá protivenství za to, že nadále mluvil Bohem inspirovanými slovy, a tak se rozhodl nezaznamenávat ani nezveřejňovat slova, jimiž byl obdařen. Protože je však sepisování Božího slova více výsledkem Boží vůle než lidských přání, byl „uchvácen Duchem svatým“ a neměl v podstatě na vybranou… „Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá… Řekl jsem: ,Nebudu Hospodinovo slovo připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit‘, avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu“ (Jr 20,7.9).

Podobně když se Bileám rozhodl proklínat Izrael, Boží duch jej donutil naopak žehnat mu (Nu 24,1-13; srovnej též Dt 23,5).

Překvapující množství lidí, které Bůh inspiroval k tomu, aby pronášeli jeho slova, prošlo etapou váhání a neochoty. Jejich seznam je působivý:

• Mojžíš (Ex 4,10)
• Ezechiel (Ez 3,14)
• Jonáš (Jon 1,2-3)
• Pavel (Sk 18,9)
• Timoteus (1 Tm 4,6-14)
• Bileám (Nu 22-24)
• Elíhú (Jb 32,6-20)

Toto vše potvrzuje poučení z 2 Pt 1,19-21: Boží slova nejsou osobními názory lidí, nýbrž výsledkem inspirace, díky níž tito lidé sepsali, co jim bylo zjeveno.

Ještě jedním důkazem pro řečené je skutečnost, že pisatelé Bible nahlédli, že ne zcela rozumí věcem, o nichž píšou. „Hledali“ správné vysvětlení – „bylo jim zjeveno, že tím neslouží sami sobě, nýbrž vám… zvěstovali vám spasení…“, o němž psali (1 Pt 1,12). Jimi zaznamenaná slova tak ve skutečnosti nebyla jejich interpretací, i když se mohlo zdát, že je sami nalezli. Následující odkazy nám poskytují zjevné příklady: Daniel (Da 12,8-10); Zachariáš (Za 4,4-13); Petr (Sk 10,17).

Kdyby byli tito lidé inspirováni pouze částečně, neměli bychom přístup k pravdivým slovům či Božímu duchu. Jestliže to, co zapsali, je skutečně Boží slovo, pak z toho vyplývá, že muselo být kompletně převzato během fáze inspirace skrze Božího ducha – jinak by nemohlo jít o Boží slovo v čisté podobě. Přijetí faktu, že Boží slovo je skutečně a úplně slovem Božím, nám poskytuje ještě více motivace ke čtení a poslušnosti. „Co jsi řekl, je důkladně protříbené, tvůj služebník si to zamiloval“ (Ž 119,140).

A tak jsou jednotlivé knihy Bible výsledkem Boží aktivity skrze jeho ducha – spíše než literárním dílem lidí. Tato pravda se nám také vyjeví, uvážíme-li, jak Nový zákon odkazuje na texty starozákonní:

• „Duch svatý už ústy Davidovými mluvil…“ (Sk 1,16 – takto Petr citoval ze žalmů; srovnej též Žd 3,7).

• „Duch svatý dobře pověděl ústy Izajáše“ (Sk 28,25 – tak Pavel cituje Izajáše). Lukáš 3,4 hovoří o „knize slov Izajáše" – ne o „knize Izajáše".

Pro rané křesťany byli proto lidští autoři Bible relativně nedůležití; důvodem byla jejich inspirovanost Božím duchem – byl to on, kdo byl důležitý.

Uzavřeme tuto část přehledem veršů, které demonstrují, že nám se Boží duch projevuje skrze Boží psané slovo:

• Ježíš přímo prohlašoval, že „slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch“ (J 6,63). I on hovořil inspirován Bohem (J 17,8 a 14,10).

• Jsme popisováni jakožto znovuzrození z Ducha (J 3,3-5) a z Božího slova (1 Pt 1,23).

• „… slova, která posílal Hospodin zástupů svým duchem skrze…proroky“ (Za 7,12).

• „… nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova…“ (Př 1,23); zde se spojuje pravdivé pochopení Božího slova s dopadem činnosti jeho Ducha na nás – čtení Písma bez chápání by nemělo žádný smysl a signalizovalo by, že se nám Boží duch/mysl nezjevil/a.

Síla a moc Božího slova

Boží duch odkazuje nejen k Boží mysli/povaze, ale také k síle, kterou Bůh vyjadřuje své myšlenky. Lze očekávat, že jeho duch – slovo není pouze stavem jeho mysli, ale také dynamickou silou, která je v něm obsažena.

Pravdivé ocenění této síly by nás mělo přimět k horlivosti získat z ní užitek; jakékoli pocity obtíží s tím spojených by měly být překonány naší znalostí toho, že poslušnost Božímu slovu nám dodá potřebnou sílu k zrychlenému postupu od maličkostí tohoto života směrem ke spáse. Pavel psal na základě mnoha relevantních zkušeností:

„Nestydím se za evangelium /slovo/ Kristovo: je to moc Boží ke spasení…“ (Ř 1,16).

Biblické studium a jeho přenesení do našich životů je proto dynamickým procesem. Nelze je srovnat s chladným akademickým přístupem teologů či s tzv. křesťanstvím „dobrého pocitu“ mnohých církví, kdy se krátce cituje několik pasáží, leč beze snahy po jejich pochopení či praktikování. „Slovo Boží je živé a mocné“; „Boží mocné slovo“ (Žd 4,12 a 1,3). „Slovo Boží… projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte“ (1 Te 2,13). Skrze to slovo se Bůh aktivně projevuje v myslích pravých věřících každou hodinu každého dne.

Základní evangelijní zvěst, kterou se učíte, je tak opravdovou Boží mocí; jestliže jí dovolíte působit, může pracovat ve vašem životě na proměně v Boží dítě a ukazovat tak v tomto životě Božího ducha/mysl – až do určitého stupně. Tím jste připravováni ke změně své přirozenosti v Boží a duchovní – ta nastane při Kristově návratu (2 Pt 1,4). Pavlovo kázání „se prokazovalo Duchem a mocí“ (1 K 2,4).

Jsme obklopeni těmi, jejichž víra v Bibli jakožto Boží slovo je poloviční – a to navzdory jejich tvrzením o oddanosti Kristu. Podobně prohlašují, že věří v Boha, ale nedokážou ho přijmout jako skutečnou osobu. Odmítáním úplné inspirovanosti Písma a jeho nadřazenosti nad našimi osobními pocity či přesvědčeními odmítají Boží moc. Vybavují se slova z 2 Tm 3,5: „… budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat“, tj. popírat slova evangelijní zvěsti.

Náš fundamentalismus je vysmíván „světem“ („Nevěříte tomu takto, není-liž pravda?“) a stejně dopadal Pavel a jeho skupina zvěstovatelů: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží“ (1 K 1,18).

Uvažujeme-li toto vše, držíce Bible v rukách, což k ní můžeme nemít stále více respektu a necítit při jejím čtení stále větší horlivost porozumět a řídit se podle ní?

Postoj Božího lidu k jeho slovu

Citlivé čtení biblického textu naznačuje, že bibličtí pisatelé nejen poznali, že jsou inspirováni, ale také pojednávali o jiných biblických autorech jako o inspirovaných. Pán Ježíš je v tomto ohledu vynikajícím příkladem. Když cituje z Davidových žalmů, uvádí to slovy: „David v Duchu svatém…“ (Mt 22,43). Věděl tedy o inspirovanosti Davidových slov. Hovořil také o Mojžíšových „spisech“ (J 5,45-47) – tím ukazoval, že věří tomu, že Mojžíš osobně napsal Pentateuch /prvních 5 knih Bible/. Někteří bibličtí kritikové mají pochyby, zda uměl Mojžíš psát, avšak Kristův postoj je zřetelně protikladný tomu jejich. Nazval Mojžíšovy spisy „Boží přikázání“ (Mk 7,8-9). Častá jsou též tvrzení, že velkou část Starého zákona tvoří mýty, avšak Ježíš ani Pavel jej takto nikdy nechápali. Ježíš hovořil o královně ze Sáby jako o historické osobě („královna jihu“ – Mt 12,42); neřekl: „Jak tvrdí příběh o královně ze Sáby…“.

Postoj apoštolů byl stejný jako postoj jejich Pána. To stvrzuje Petr, který řekl, že jeho osobní zkušenost poslechu Kristových slov na vlastní uši byla překonána „ještě pevnějším prorockým slovem“ (2 Pt 1,19 podle Nové smlouvy). Petr věřil, že Pavlovy dopisy byly stejně tak „Písmem“ jako „jiná Písma“, což je běžná fráze používaná pro starozákonní spisy. Petr tedy považoval Pavlovy dopisy za stejně autoritativní jako Starý zákon.

Ve Skutcích, Dopisech i ve Zjevení je mnoho odkazů či narážek na evangelia (srovnej např. Skutky 13,51 či Mt 10,14), což je znakem nejen toho, že vše bylo inspirováno stejným Duchem, ale i toho, že evangelijní záznamy byly chápány novozákonními autory jakožto inspirované. Pavel cituje v 1 Tm 5,18 jak Dt 25,4 (tedy ze Starého zákona), tak i L 10,7 jako „Písmo“. Pavel důrazně připomíná, že jím šířené evangelium je od Krista, nikoli „z člověka“, tedy jeho vlastním dílem (Ga 1,11-12; 1 K 2,13; 11,23; 15,3). To rozpoznali ostatní apoštolové a označují Pavlova slova také jako „Písmo“ – např. když je v Jakubově listě citován ve verši 4,5 Pavel z Ga 5,17.

Bůh k nám „hovořil“ v Kristu – není proto vůbec nutné nějaké další zjevení (Žd 1,2). Je třeba poznamenat, že Bible naznačuje existenci i dalších spisů, které nejsou nyní k dispozici – např. knihu Jašer, spisy Nathanovi a Eliášovi, či další Pavlův list do Korintu; z Janova třetího listu vyplývá, že napsal i další nezachovaný dopis