4.8 Zodpovědnost Bohu

Má-li člověk od přírody „nesmrtelnou duši“, pak musí nutně někde trávit svůj věčný osud – ať už jako místo odměny, nebo trestu. To obsahuje i fakt, že každý je potom zodpovědný Bohu. Na základě biblického učení jsme naproti tomu ukázali, že člověk je od přirozenosti jako zvířata, tedy bez jakékoli vrozené nesmrtelnosti. Některým lidem však byla nabídnuta perspektiva věčného života v Božím království. Mělo by být zřejmé, že dosud nikdo z lidí, kteří již prožili své životy, nebyl vzkříšen; člověk žije a umírá stejně jako ostatní živočichové a rozkládá se v prach. Protože však přijde soud, při kterém budou někteří odvrženi a jiní odměněni věčným životem, musíme z toho vyvodit, že bude existovat jistá kategorie lidí, kteří budou vzkříšeni – k odsouzení, či k odměně.

Ať je tomu jakkoli, někdo bude vzkříšen v závislosti na tom, zda je určen se zodpovídat tomuto soudu. Základnou pro naše souzení bude to, jak reagujeme na seznámení s Božím slovem. Kristus objasňuje: „Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den“ (J 12,48). Ti, kdo neznají Kristova slova či jim nerozumějí, nemají příležitost přijmout ho či odmítnout, a nebudou se proto soudu odpovídat. „Ti, kteří neměli zákon /tj. Boží zákon neznali/ a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona“ (Ř 2,12). A tak ti, kteří neznají Boží požadavky, zahynou podobně jako zvířata, zatímco ti, kteří vědomě porušují Boží zákon, musí být souzeni – a proto také vzkříšeni, aby se mohli soudu zúčastnit.

Z Božího pohledu „hřích se nezapočítává, pokud není zákon… hřích je porušení /Božího/ zákona… ze zákona pochází poznání hříchu“ (Ř 5,13; 1 J 3,4; Ř 3,20). Bez vědomí Božích zákonů, tak jak jsou zjeveny v jeho slovech, „hřích se nezapočítává“, a proto nebude takováto osoba souzena ani vzkříšena. Ti, kteří neznají Boží slovo, tak zůstanou mrtví stejně jako zvířata či rostliny, a mají tedy stejné postavení. „Člověk… nemusí mít rozum, podobá se zvířatům, jež zajdou“ (Ž 49,21). „Ženou se jak ovce do podsvětí…“ (Ž 49,15).

Zodpovědnými Bohu za naše činy nás činí znalost jeho cest, a budeme proto nutně vzkříšeni a objevíme se před soudnou stolicí. Mělo by být proto dobře chápáno, že vzkříšeni nebudou jen spravedliví či pokřtění, ale všichni ti, kdo jsou Bohu odpovědni z důvodu svých znalostí o něm. Toto je v Bibli často opakované téma:

• Jan 15,22 ukazuje, že znalost Slova přináší zodpovědnost: „Kdybych byl nepřišel /Ježíš/ a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu /či „záminku“/ pro svůj hřích“. Podobně se říká v listu Římanům 1,20-21, že znalost Boha ponechává člověka „bez výmluvy".

• „Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho… toho vzkřísím /Kristus/ poslední den“ (J 6,44-45).

• Bůh pouze „přimhuřuje oko“ nad těmi, kdo nepoučeni neznají jeho cesty. Ty, kdo je znají, sleduje a očekává jejich reakci (Sk 17,30).

• „Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná, a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně /např. tím, že zůstane mrtvý/. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více“ (L 12,47-48) – o kolik víc to platí o Bohu?

• „Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích“ (Jk 4,17).

• Izrael má speciální zodpovědnost Bohu vzhledem k tomu, že jim Bůh vyjevil sám sebe (Ámos 3,2).

• Vzhledem k tomuto učení o zodpovědnosti „by bylo pro ně /kdo se později obrátil k Bohu/ lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno“ (2 Pt 2,21). Další relevantní pasáže: J 9,41 a 3,19; 1 Tm 1,13; Oz 4,14; Dt 1,39.

Znalost Boha nás tedy činí zodpovědnými před soudnou stolicí. Lidé bez této znalosti nebudou vzkříšeni, neboť nepodléhají soudu, a tento jejich nedostatek znalostí je činí „podobné zvířatům, jež zajdou“ (Ž 49,21). Existují hojné náznaky, že ne všichni, kdo kdy žili, budou vzkříšeni:

• Lidé starověkého národa z Babylóna po své smrti „neprocitnou“, protože ignorovali pravého Boha (Jr 51,39; Iz 43,17).

• Izajáš se povzbuzoval: „Hospodine, Bože náš /Izraelitů/, byli jsme pod mocí jiných /např. filištýnských a babylóňanů/ … /jsou mrtví/ neobživnou, stíny nepovstanou“ (Iz 26,13-14). V textu je třikrát zdůrazněno, že nebudou vzkříšeni: neobživnou … nepovstanou … každá památka na ně bude zničena“. Naproti tomu Izrael má před sebou perspektivu vzkříšení vzhledem k jejich znalosti pravého Boha: „Tvoji /izraelští/ mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou!“ (Iz 26,19).

• Hovoříme-li o Božím lidu Izraeli, je nám řečeno, že při Kristově návratu „mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze“ (Da 12,2). „Mnozí“ tedy, nikoli všichni z Židů budou vzkříšeni – podle jejich zodpovědnosti Bohu coby jeho vyvolení lidé. Ti z nich, kteří zcela ignorují jejich pravého Boha, „padnou a již nepovstanou“, neboť nejsou schopní nalézt „slovo Hospodinovo" (Ámos 8,12+14).

Naučili jsme se tedy:

1. Znalost Božího slova přináší zodpovědnost ve vztahu k němu.

2. Pouze zodpovědní v tomto smyslu budou vzkříšeni a souzeni.

3. Ti, kteří neznají pravého Boha, zůstanou proto mrtvými stejně jako zvířata.

Důsledky z těchto závěrů jsou těžkým úderem lidské pýše a tomu, čemu bychom rádi od přirozenosti věřili: miliony lidí, žijící nyní i v historii v nevědomosti o pravém evangeliu, vážně mentálně nemocní, kteří nejsou schopni pochopit biblickou zvěst, nemluvňata a malé děti, které zemřely dříve než byly dostatečně staré k tomu, aby se mohly orientovat v evangeliu – všechny tyto skupiny spadají do kategorie těch, kteří nemají správnou znalost o Bohu, a nejsou mu proto odpovědni. To znamená, že nebudou vzkříšeni – a to i bez ohledu na duchovní status jejich rodičů. Řečené směřuje zúplna proti jádru humanismu i proti všem našim přirozeným přáním a pocitům… Avšak skutečná pokora před Božími slovy o nejzazší pravdě, vhodně skloubená s prostým názorem naší vlastní přirozenosti, nás přivádí k přijetí takovéto pravdy. Upřímná prověrka skutečností lidské zkušenosti – dokonce i bez vedení Písmem – vede taktéž k závěru, že nemůže existovat žádná naděje pro výše zmíněné skupiny.

Naše zpochybňování Božích cest v těchto záležitostech není očividně na místě: „Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu?“ (Ř 9,20). Můžeme doznat naše nepochopení, nikdy však nesmíme obviňovat Boha z křivdy či nespravedlnosti. Důsledkem připuštění toho, že Bůh by mohl být nějakým způsobem nemilujícím či chybujícím, by bylo otevření hrůzné vyhlídky na všemocného Boha, Otce i Stvořitele, který zachází se svým stvořením nerozumným a nespravedlivým způsobem. Popis toho, jak král David přišel o své dítě, je čtením , které nám může pomoci. 2 S 12,15-24 zaznamenává, jak se David usilovně modlil za své dítě, dokud bylo naživu, jak však současně realisticky přijal vyústění událostí v podobě jeho smrti: „Dokud dítě ještě žilo, postil jsem se a plakal, neboť jsem si říkal: Kdoví, zda se Hospodin nade mnou neslituje a zda dítě nezůstane naživu. Teď zemřelo. Proč bych se měl postit? Což je mohu ještě přivést zpět? … ono se ke mně nevrátí.“ Pak David utěšil svou ženu a co nejdříve měli jiné dítě.

Nakonec je třeba říci, že mnozí lidé cítí, že po pochopení těchto principů zodpovědnosti ve vztahu k Bohu si už nepřejí získat o něm další vědomosti, pokud by se mu měli odpovídat a jít k soudu. Do jisté míry je však pravděpodobné, že takoví lidé už zodpovědni jsou a jejich znalost Božího slova je donutila uvědomit si skutečnost, že Bůh je činný v jejich životech a nabízí jim skutečné příbuzenství. Vždy je třeba si zapamatovat, že „Bůh JE láska“. On „si nepřeje, aby někdo zahynul“ a „dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (1 J 4,8; 2 Pt 3,9; J 3,16). Bůh chce, abychom byli v jeho království.

Taková čest a privilegium přinášejí nevyhnutelně odpovědnost. Ta však není zamýšlena jako příliš těžká či zavazující; jestliže Boha skutečně milujeme, pak si vážíme toho, že jeho nabídka spásy není automatickou odměnou za jisté činy, ale z jeho strany jde o láskyplné přání udělat vše, co může, pro své děti, aby jim poskytl věčný život ve štěstí – tuto báječnou povahu je třeba ocenit.

Jakmile zhodnotíme a vyslyšíme Boží volání skrze jeho slovo, poznáme, že když jsme v obtížích, Bůh nás střeží s obzvláštní intenzitou a netrpělivě hledá znamení naší odezvy na svou lásku – spíše než aby čekal na naše klopýtnutí v odpovědném žití. Nikdy z nás nespustí své laskavé oči. Nikdy nemůžeme zapomenout či ze sebe sejmout to, že jej známe, a uniknout tak příslušné odpovědnosti ve prospěch tělesného uspokojení. Místo toho bychom se měli těšit ze zvláštní sounáležitosti, již máme s Bohem, a tak důvěřovat ve velikost jeho lásky, že budeme vždy usilovat dozvědět se o něm co možná nejvíce. Naše láska k Božím cestám a přání znát je, abychom je mohli pečlivě sledovat, by měla převážit náš přirozený strach z jeho svrchované svatosti.