Přídavek č. 2: Princip personifikace

Pro některé bude možná obtížné přijmout vysvětlení o personifikaci /zosobnění/ ďábla, protože v Bibli se o něm často hovoří jako o osobě, což může někoho mást. To lze snadno vysvětlit poukazem na to, že personifikace neživých věcí jako je moudrost, bohatství, hřích, církev aj. je charakteristickým rysem Bible. Pouze v případě ďábla se však kolem toho vyrojily fantastické teorie… Následující příklady chtějí ilustrovat výše řečené.

MOUDROST JE PERSONIFIKOVÁNA

„Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti. Nabýt jí je lepší nežli nabýt stříbra, její výnos je nad ryzí zlato. Je drahocennější než perly, nevyrovnají se jí žádné tvé skvosty“ (Př 3,13-15).

„Moudrost si vystavěla dům, vytesala sedm sloupů“ (Př 9,1).

Tyto verše v kontextu s celými kapitolami, v nichž se vyskytují, ukazují, že moudrost je zosobňována jako žena. Nikomu však proto nepřijde na mysl, že moudrost by byla doslova krásnou ženou, která se potuluje po světě. Všichni uznávají, že jde o velice žádoucí osobnostní rys, který by měli všichni lidé zkusit získat.

BOHATSTVÍ JE PERSONIFIKOVÁNO

„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku" (Mt 6,24).

Zde je bohatství připodobněno k pánovi. Mnozí lidé touží velice silně získat bohatství a v tomto smyslu se stává jejich pánem. Ježíš nám zde říká, že nemůžeme usilovat o bohatství a současně přijatelným způsobem sloužit Bohu. Toto učení je prosté a účinné; nikdo však jistě nepředpokládá, že bohatství je člověk, zvaný Mamon…

HŘÍCH JE PERSONIFIKOVÁN

„Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu“ (J 8,34). „Vládl hřích a přinášel smrt“ (Ř 5,21). „Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti“ (Ř 6,16).

Stejně jako v případě bohatství je zde hřích připodobněn k pánovi a ti, kteří mu otročí, jsou jeho služebníky. Žádná analýza výše uvedených textů neospravedlňuje předpoklad, že by Pavel učil o hříchu jako o osobě.

DUCH JE PERSONIFIKOVÁN

„Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe…“ (J 16,13).

Ježíš zde říká učedníkům, že obdrží moc Ducha svatého – to se naplnilo o Letnicích, jak je zaznamenáno ve Skutcích 2,3-4. Zde se praví, že „se jim ukázaly jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým,“ který jim dodal pozoruhodnou moc činit divy, aby se prokázalo, že jejich autorita je od Boha. Duch svatý nebyl osobou, byl silou (energií) – když o něm však Ježíš mluvil, používal osobní zájmeno „on“ v aktivním smyslu, jako by šlo o osobu.

SMRT JE PERSONIFIKOVÁNA

„A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt“ (Zj 6,8).

IZRAELSKÝ NÁROD JE PERSONIFIKOVÁN

„Znovu tě zbuduji a budeš zbudována, panno izraelská. Znovu se ozdobíš bubínky a vyjdeš k tanci…“ (Jr 31,4). „Zřetelně jsem slyšel Efrajima, jak si stýská: ,Potrestal jsi mě a byl jsem ztrestán, býval jsem jak nezkrocený býček. Obrať mě, chci se vrátit, vždyť ty, Hospodine, jsi můj Bůh‘“ (Jr 31,18).

Kontext těchto pasáží vyjevuje zřetelně, že prorok nepoukazuje na pannu či na Efrajima jako na osoby, leč na izraelský národ, který je takto personifikován – podobně jako je Velká Británie nazývána básnicky „Britannia“ či „John Bull“. Neexistuje žádná taková ženská či mužská postava – když však o nich někdo takto hovoří v knihách či je portrétuje, každý ví, že je míněna Velká Británie.

VĚŘÍCÍ V KRISTA JSOU PERSONIFIKOVÁNI

„Až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství /var.: do dokonalého člověka/, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4,13). „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni“ (Ef 4,4).

„Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů“ (1 K 12,27). „Kristus je hlavou církve, těla, které spasil… Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev“ (Ko 1,18+24). „Zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu“ (2 K 11,2). „Přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila“ (Zj 19,7).

Všechny tyto verše se evidentně vztahují ke společenství pravých věřících v Krista, o kterých se někdy také referuje jako o „církvi“ – ta však nesmí být zaměňována s jakoukoli současnou ortodoxní církví, které už dávno přestaly být pospolitostí pravých věřících v Krista.

O těchto pravých věřících – tj. o těch, kteří se přidržují pravdivého učení Bible a věří v něj – se hovoří jako o „čisté panně“ (označení čistoty životů, jež by měli vést) či jako o „těle“, což je vhodná metafora, protože stejně jako má fyzické tělo mnoho funkcí, tak i pravá církev musí splnit mnoho povinností a vykonávat rozličné funkce. Když se o církvi hovoří jako o těle, nikdo se chybně nedomnívá, že by šlo o jednotlivce – stejně tak by neměl být zaměňován ďábel či satan za groteskní monstrum či padlého anděla, jak jsou také někdy tato slova překládána či jak jsou tyto chybné ideje rozšiřovány nepravými církvemi.

/V této části jsme vycházeli z díla „Christendom Astray“ od Roberta Robertse. Tato kniha je sice napsána angličtinou 19. století, nebyla však podle našeho názoru dodnes překonána ve svém osvětlení základních biblických pravd a jejich oddělení od některých mýtů pozdějšího křesťanstva. Knihu je možno získat u vydavatele.